Nějaký cizinec se přidal ke dvěma mužům na cestě do Emauz. Ti dva byli zmateni, zatímco on „začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Lukáš 24:27). To, co se dělo tehdy, pokračuje dodnes. Písmo z dob Mojžíše a proroků mluví i dnes s autoritou samotného Boha. Mluví o Kristu.
Od Mojžíše k Malachiášovi
Bůh učinil první a nejdůležitější krok. Promluvil k Mojžíšovi. A Mojžíš psal. Když skončil, nařídil Lévijcům (Izraelcům z pokolení Léviho, kteří se starali o svatostánek), aby uchovávali jeho spis ve svatostánku (stanu setkávání) hned vedle schrány Boží úmluvy. Bůh ale nechtěl, aby se z toho spisu, z této knihy, stal muzejní artefakt, a proto řekl Mojžíšovu následovníkovi: „Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno.“ (Jozue 1:8) Také poučil každého izraelského krále, aby si dal „napsat do knihy opis tohoto zákona“ a četl v něm „po všechny dny svého života“ (Deuteronomium 17:18,19). Mojžíšovy knihy pocházely od Boha. Měly Boží autoritu.
Další svatá Písma následovala. Bůh mluvil k Jozuovi. A Jozue psal. Podobně i Samuel, David, Šalomoun, Izajáš, Jeremjáš a další. Po mnohá staletí „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků“ (Židům 1:1) a jejich inspirované texty byly přidávány ke sbírce. Během svého zajetí v Babylonu našel Daniel útěchu při čtení knih Mojžíše a Jeremjáše. Lze předpokládat, že také ostatní Židé se ve vyhnanství pilně zaobírali těmito a dalšími inspirovanými spisy.
Kněz Ezdráš se vrátil z Babylonu s knihami Mojžíše a proroků. Bůh poté promluvil k Ezdrášovi. A Ezdráš psal. Stejně tak Nehemjáš. Jen málo toho víme o Nehemjášovu současníkovi Malachiášovi (poslednímu z proroků Starého zákona). Víme ale, že slovo Boží se stalo k Malachiášovi jen zhruba čtyři sta let před narozením Krista.
Josephus a Ježíš
Josephus Flavius byl židovským historikem žijícím v době apoštolů. Poznamenal, že jeho židovští krajané mají 22 svitků, kterým „právem každý věří, že pocházejí do Boha“. Napsal také, že všichni Židé „mají na nich trvat, a pokud by to bylo nutné, za ně i zemřít“ (Proti Apiónovi 1:8). Čtyři z těchto židovských svitků obsahovaly více než jednu „knihu“ Starého zákona. Spisy dvanácti tzv. malých proroků (Ozeáš, Jóel, Ámos, …, Malachiáš) byly například zaznamenány na jediném svitku a jejich pořadí se lišilo od našeho. Nicméně výše zmíněných 22 svitků obsahovalo všech 39 knih Starého zákona.
Josephus Flavius, židovský kněz, učenec a historik (37/38 Jeruzalém – kolem 100 Řím)
Svědectví Ježíše a jeho apoštolů to podporuje. Citovali nebo se odvolávali na slova z každé z knih Starého zákona, s výjimkou Ester a Písně písní, ale ani tyto dvě knihy neunikly Ježíšovu schválení. Boží Mesiáš opakovaně potvrzoval platnost celého „zákona i proroků“, spisů, které jeho krajané také přijímali (Matouš 7:12; Lukáš 16:16).
Při jedné příležitosti Ježíš činil židovské vůdce zodpovědnými za zabíjení proroků v průběhu staletí, a to „od krve Ábelovy až po krev Zachariáše“ (Lukáš 11:51). Ábelova smrt je zaznamenána v knize Genesis (1. Mojžíšova), v prvním svitku židovské sbírky svatých Písem. Zachariášova smrt je zmíněna ve 2. knize Letopisů (neboli 2. Paralipomenon), v posledním svitku podle židovského pořadí. Ježíš tak zmapoval spisy Písma od 1. Mojžíšovy po 2. Letopisů – tj. celý Starý zákon. Uznával oněch 22 svitků, tak jako my uznáváme v nich obsažených 39 knih. Ježíšův Starý zákon (v Jeho době to bylo celé Písmo) je i naším Písmem – Starým zákonem.
Skryté spisy
Ne všichni bibličtí učenci však přijali toto omezení. Od 3. století před Kristem byla totiž židovská Písma překládána do řečtiny. Tomuto překladu se říká Septuaginta (lat. sedmdesát, LXX, podle počtu židovských překladatelů) a vznikl v Alexandrii v Egyptě. Židé žijící v té době v Alexandrii věřili, že také starozákonní apokryfy by měly být přidány k svatým Písmům. Tím, jak Septuaginta postupně získávala uznání po celém řecky mluvícím světě, tak do jisté míry získaly uznání i v ní obsažené apokryfní knihy.
Starozákonní apokryfy zahrnují kolem 14 textů. Jsou tu dvě knihy nauky: Moudrost Šalomounova (čili Kniha moudrosti) a Sírachovec (neboli Eklesiastikus). Tóbijáš je přirovnáván k náboženskému románu, zatímco kniha Júdit je spíše povídkou. První a Druhá Ezdrášova (také se nazývá Třetí a Čtvrtá Ezdrášova) a První a Druhá Makabejská líčí události, které se odehrály v období „mezi Starým a Novým zákonem.“ Báruk se čte jako jiní proroci, zatímco Modlitba Manasesova je zjevně dílem pisatelovy představivosti. Jsou zde také tři legendární přídavky ke knize Daniel a přídavky k Ester.
Židé v Palestině nepřijímali tyto „knihy zvenčí“. V jejich synagogách byly uloženy v truhle nebo v přístěnku odděleně od „Mojžíše a proroků“ a Židé je odmítali číst na veřejnosti. Odtud výraz apokryfy, což v řečtině znamená „ty, které jsou skryté“.
Naproti tomu křesťané byli a jsou rozděleni v pohledu na postavení apokryfů. Většina křesťanských vůdců prvních staletí neznala hebrejštinu, proto spoléhali převážně na řeckou Septuagintu, a tak mnoho z nich pohlíželo na apokryfní starozákonní texty příznivě. Když Jeroným překládal Starý zákon do latiny z hebrejského originálu, vyjádřil znepokojení, protože žádné apokryfy nebyly k dispozici v hebrejštině, a on proto odmítl tyto texty přeložit. Órigenés, Cyril jeruzalémský, Atanáš a další církevní otcové vyjádřili pochybnosti týkající se apokryfů, ale jejich hlasy byly nakonec přehlušeny většinou. Především Augustýn se ukázal být velmi vlivný a na konci 4. st. po Kr. přesvědčil místní církevní koncily v Hippo a v Kartágu, aby začlenily apokryfy mezi texty všeobecně považované za svaté Písmo.
Církevní reformátoři 16. století opět otevřeli diskusi týkající se apokryfů. Ve svém překladu Bible do němčiny z roku 1534 Martin Luther seskupil tyto texty na konci Starého zákona. „Knihy, které nejsou rovnocenné svatému Písmu, ale nicméně jsou užitečné a stojí za přečtení,“ nazval je tehdy. Někteří reformátoři je dokonce úplně vypustili ze svých překladů Bible. (Poznámka: Dnes některá vydání Českého ekumenického překladu Bible tyto starozákonní apokryfní knihy obsahují, a to pod označením knihy deuterokanonické, čili „druhého kánonu“.)
V roce 1546, římskokatolický sněm v Tridentu ukončil veškeré diskuse ve svých řadách a zařadil 11 knih apokryfů do Bible. Poté vyhlásil: „Jestliže někdo neuznává jako božské a kanonické celé knihy se všemi jejich částmi… a jestliže vědomě a úmyslně pohrdá těmito výše zmíněnými tradicemi, ať je proklet.“
Tridentský koncil /sněm/, probíhal v letech 1545-1563 v italském Tridentu /Trento/
Luteránská církev ve svých vyznáních neklade žádná nařízení ani hrozby. Jako věřící poukazujeme na nepravdivost některých částí apokryfů jako důkaz, že nejsou Božím slovem. Vidíme také, že ani žádný z těchto spisů o sobě neříká, že je inspirován Bohem nebo že přináší Boží proroctví. Slyšíme Ježíše a jeho apoštoly mluvit o „Mojžíši a prorocích“ a poznáváme, že odkazují na 39 knih Starého zákona – ne víc a ne méně.
Především jsme pak stejně přesvědčeni o tom, o čem byli dva učedníci na cestě do Emauz. Ten cizinec na cestě jim vysvětlil, co „Mojžíš a proroci“ hlásali o smrti a zmrtvýchvstání Spasitele světa. Když od nich odešel, dívali se jeden na druhého a říkali si: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lk 24:32) Písma Starého zákona jsou dílem Ducha svatého. Tato Písma sama mají moc nás přesvědčit o své pravosti a autoritě stojící za nimi, abychom se mohli radovat nad dobrou zprávou, kterou přinášejí o vítězství Krista pro nás.
Napsal Paul Zell, profesor na Wisconsin Lutheran Seminary
Moses and the Prophets. Forward in Christ, Vol. 97, 10/2010, © 2009 Forward in Christ, adm. by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením vydavatele.)