„A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.“ (Jan 14:13)
Ve svém pocitu zklamání a marnosti nejste sám (sama). I když vám ale nemohu nabídnout jasné a konkrétní odpovědi, pokusím se zde uvést související pravdy, které můžete zvážit při svém zápase s modlitbami, na první pohled nevyslyšenými.
Sliby o modlitbě
Zmiňujete se o tom, že Ježíš opakovaně slibuje odpovědět na modlitby svého lidu. To je pravda! Jen v Janově evangeliu samotném najdeme tato Ježíšova ujištění: „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to … Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. … Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. … Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. … Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (Jan 14:13,14; 15:7; 16:23,24).
S těmito sliby vždy Pán Ježíš spojuje určité předpoklady: že se modlíme v Jeho jménu, ve spojení s Ním a podle Boží vůle. Na takové modlitby slibuje Kristus, že odpoví kladně On sám nebo Jeho Otec.
Problémy s modlitbou
Problémy s „nevyslyšenou modlitbou“ jsou reálné a je těžké se před nimi skrýt. Můžeme je zlehčovat nebo předstírat, že neexistují, ale ony tu jsou dál. Jsme v pokušení vinit Boha, zpochybňovat svou víru, nebo hledat vadu ve svých modlitbách. Často se lidé přestanou modlit úplně, místo aby se vydali cestou sebezpytování a odhodlaně budovali vytrvalost v modlitbě.
Občas – a to se může i nemusí týkat právě vás – mohou existovat rozpoznatelné příčiny, proč Bůh neodpovídá na konkrétní modlitbu právě v daném čase. Je možné, že vlastně ani nevěříme, že by na ni Bůh odpověděl („Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.“ – Jakub 1:6-8).
Možná také, že prosíme hnáni špatnými motivy („Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.“ – Jakub 4:3).
Možná žijeme vědomě ve hříchu, a tak nás Bůh neslyší („Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily Jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ – Izajáš 59:1; „Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel.“ – Žalm 66:18).
Je i možné, že my sami neodpovídáme a přehlížíme ty, kteří volají k nám o pomoc („Kdo před křikem nuzného si zacpe uši, bude také volat, a odpověď nedostane.“ – Přísloví 21:13). Tyto možnosti nás vyzývají k sebezpytování.
Navíc je dobré si pamatovat, že Bůh si rezervuje právo odpovědět „Ne!“ (např. pokud by to nám nebo jiným Jeho dětem uškodilo), nebo „Vyčkej!“, tj. „Teď ještě ne!“ (např. pokud nenastala ta správná chvíle). Přitom stále platí, že na modlitbu odpovídá – podle své vůle a ve svém čase. Možná se nám zdá, že Bůh tak neplní svůj slib spojený s modlitbou, nicméně Bůh vidí věci jinak než my. On ví všechno a vždy chce to, co je pro nás a naše blízké v Jeho očích to dobré („… těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému“ – Římanům 8:28, překlad KMS).
Ne jak já chci, ale jak Ty chceš.
Někdy nám Bůh dává pochopit (aktuálně, nebo zpětně), proč neodpovídá na naše modlitby tak, jak si představujeme my. Mnohdy tak ale nečiní, a my jsme pak z toho celí nesví a rozčarovaní.
Vytrvalost v modlitbě
„Neboť chodíme vírou, ne tím, co vidíme.“ (2. Korintským 5:7, překlad KMS) Tato slova dobře vystihují náš křesťanský život a o to víc náš modlitební život. Naše víra zná Boha, který je stoprocentně spolehlivý ve svých slibech, přestože to ne vždy vidíme svýma očima. Ve víře víme, že na naše modlitby je odpovídáno, protože Bůh nás zve k vytrvalým modlitbám a slibuje, že je vyslyší a odpoví na ně. To je ono „chození vírou“. Schopnost najít v tom vnitřní klid, smíření a spokojenost je darem Ducha svatého, o který můžete prosit.
Kam nás to tedy zavedlo? Že se můžeme přestat ptát „Je na mé modlitby odpovídáno?“. Neboť odpověď zní: Ano, je. I zklamaná víra chápe, že Bůh má připraveno něco lepšího (posuďte třeba slova v listu Římanům 5:1-5). Nemusíme hned usuzovat, že naše modlitby jsou sami o sobě závadné; je nicméně moudré zkoumat sebe sama, zda nenajdeme námi vystavěné překážky, hodné zbourání. A přes veškeré naše zklamání a pochybnosti se můžeme odhodlat k větší vytrvalosti v našem životě protkaném prosbami, hledáním a tlučením („Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“ – Matouš 7:7).
A při tom všem můžeme najít i hlubší porozumění jeden pro druhého, tak jak se společně modlíme, tak jak kráčíme s druhými bok po boku „životem z víry, nikoli z vidění“.
Autor článku, Forrest L. Bivens, je profesorem na Wisconsinské luteránské teologické fakultě v Mequonu, stát Wisconsin, USA.
Q&A – Unheard Prayers, Faith in Ruins? From Forward in Christ, Vol. 97, 8/2010, © 2009 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)