Román Victora Huga Bídníci (orig. Les Miserables) je příběhem o tom, jak jediný projev milosti, nezasloužené dobroty, dramaticky změnil člověka ze sobeckého zločince na čestného muže a váženého představitele ve společnosti. Hlavní hrdina jménem Jean Valjean byl odsouzen k pěti letům galejí za krádež chleba a dalších 13 let si odseděl za neúspěšné pokusy o útěk. Když byl konečně propuštěn, nesl nálepku bývalého trestance a od nikoho se mu nedostalo pomoci.
Nakonec se nad ním smiloval jeden biskup a poskytl mu ubytování. Zatvrzelý Valjean však ještě té noci opustil dům svého hostitele, když mu předtím ukradl stříbrný jídelní servis. Strážci pořádku ho brzy dopadli a předvedli zpět před biskupa, kterého okradl. Bývalý trestanec Jean Valjean očekával ostré výtky a návrat do vězení.
Biskup svého nočního hosta opravdu pokáral, ale ne za krádež stříbra. Vyčítal mu naoko, že si zapomněl vzít i svícny! Nevznesl proti Valjeanovi žádné obvinění. Pouze mu mezi čtyřma očima řekl, aby použil tyto dary a udělal ze sebe řádného muže. Zatýkající strážníci byli v šoku, ale ne tolik jako bývalý vězeň Valjean. Přemožen milostivým odpuštěním onoho biskupa se vskutku změnil. Začal žít úplně jiný život.
Odpuštění jako předmět vědy
Taková změna není pro křesťany samozřejmě novinkou. Ale je fascinující si všimnout, jak je mocná síla odpuštění propagována i v jiných kruzích.
Jedním z nejplodnějších odborníků věnujících se otázce odpuštění z vědeckého hlediska je Dr. Robert D. Enright, profesor a prezident Mezinárodního institutu odpuštění (orig. International Forgiveness Institute) na Wisconsinské Medisonské Universitě. Díky němu došlo v oboru sociálních věd v posledních dvou desetiletích k dramatickému nárůstu počtu studií týkajících se odpuštění. Časopis Time ho dokonce nazval „průkopníkem odpuštění“. Předpokládám, že je míněno ve vědeckých a akademických kruzích. Známe totiž jiného průkopníka odpuštění.
Čtení kterékoli z mnoha knih Dr. Enrighta o odpuštění může být užitečné pro lidi, kteří chtějí zlepšit mezilidské vztahy. Sám autor při psaní desítek knih a článků o odpuštění a jeho účincích používá spoustu křesťanských výrazů a referencí. Bylo by samozřejmě těžké se tomu vyhnout. Ale pokud je Dr. Enright křesťanem, rozhodně se tak otevřeně neprezentuje.
Jeho pečlivé zkoumání ho vede k závěru, že odpuštění přináší zjevně mnoho osobních výhod. Fyziologicky snižuje odpouštějícímu krevní tlak. Emocionálně zbavuje odpouštějícího hněvu a zášti. Sociálně zlepšuje odpuštění ostatní vztahy odpouštějícího. Odpuštění zkrátka zlepšuje životy jednotlivců a dokonce i celých lidských společenství.
Uvědomme si však, že nekřesťané docházejí k tomuto závěru z jiné perspektivy než křesťané. V souladu s postmoderním myšlením je jejich uvažování prosté: Pokud mi to zlepší život, zkusím to. Křesťané k tomu přistupují obráceně: Je to pravda, proto to musí fungovat.
Jeho odpuštění nás mění
Je úžasné, že sociální vědci a psychologové objevili mnoho osobních výhod pro toho, kdo druhým odpouští. Křesťané však mají vyšší motivaci odpouštět druhým než sloužit sami sobě. Chceme oslavovat Boha milosti, který v nás působí. Chceme následovat Ježíšův příklad a sloužit druhým tím, jak žijeme. Když víme, že nás Ježíš z čiré milosti zachránil svým životem, smrtí a vzkříšením, stáváme se ochotnými zprostředkovateli Jeho milosti druhým. Srdce, kterému je odpuštěno, se stává srdcem odpouštějícím a my se tak ze srdce modlíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám.“
V této sérii rozvažujeme nad návodem apoštola Pavla pro křesťanský život ze 4. kapitoly listu Efezským. Nejprve nás Pavel povzbudil, abychom čerpali ze síly svého křtu uvádějícího nás do naší nové identity v Kristu: „Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Efezským 4:22-24)
Poté nám apoštol říká, jak odkládání starého já a oblékání nového já ovlivňuje naše jednání a chování. V tomto závěrečném dílu se věnujeme odložení hořkosti a oblékání odpuštění: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost (hořkost), zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4:31-32)
Jak vypadá odpuštění?
Boží příkaz odpouštět je jasný. Přesto lidé ne vždy chápou, co je odpuštění. Nejužitečnější může být zapamatovat si, co odpuštění není. Odpuštění není tolerování nespravedlnosti. Křesťané se mohou bránit před nespravedlností, možná dokonce vznést i obvinění proti zločinci. Někdy lidská spravedlnost přijde. Někdy ne. Ať tak či onak, odpouštíme ono provinění, které se stalo.
Odpuštění není omlouvání či zlehčování. Odpouštějící odpuštěním neříká: „V pohodě, nebyla způsobena žádná škoda.“ Ke škodě totiž došlo a může za ni provinilec. Odpustit znamená uznat, že přestupek odpouštějícího něco stojí. Pokud třeba dítě rozbije baseballovým míčkem okno v obývacím pokoji, výměna okna bude doslova něco stát. Pokud otec svému synkovi rozbití okna odpustí, říká tím, že náklady uhradí on. On převezme synkův dluh.
Odpuštění není nutně okamžité usmíření. Bůh sice přikazuje, abychom druhému prokazovali aktivní laskavost, neznamená to však nutně, že odpouštějící musí obnovit vztah do toho stavu, který byl předtím. I když nám Bůh přikazuje milovat a odpouštět, nepřikazuje nám, abychom jednali, jako by se nic nestalo. Hřích je odpuštěn, ale vztah už nikdy nemusí být jako dřív. Lze ho obnovit, ale někdy to trvá nějaký čas.
Odpuštění také není zapomenutí. Alespoň ne tak, jak si obvykle představujeme zapomenutí – vymazání něčeho z naší paměti. Když Bůh v Bibli říká, že „jejich hřích už nebudu připomínat“ (Jeremjáš 31:34), nemluví tu o tom, že by zapomněl stejným způsobem jako my, když někam položíme klíče od auta, a nevíme kam. Bůh je přece vševědoucí. A když si na něco „vzpomene“, neznamená to, že by Mu to na nějaký čas nějak vypadlo z paměti. Když tedy 2. kapitola Exodu říká, že Bůh se rozpomenul na zaslíbení, které dal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, ve chvíli, kdy jejich potomci už strávili čtyři sta let v Egyptě, znamená to, že se v té chvíli rozhodl jednat podle svých zaslíbení. Stejně tak, když vševědoucí Bůh na něco nevzpomene, jednoduše se rozhodne podle toho nejednat. Takže když říká: „Už nebudu připomínat jejich hřích“, říká tím: „Budu se chovat k hříšníkům, jako by nikdy nezhřešili.“
Když napodobujeme Boha tím, že si „odpouštíme navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil nám“, možná budeme mít onu křivdu stále někde uloženou v paměti. Ale účtenku k ní jsme už vyhodili. Neboť láska totiž „nepočítá křivdy“ (1. Korintským 13:5) a „přikryje množství hříchů“ (1. Petrův 4:8).
Nejlepším Učitelem odpuštění je samozřejmě sám Ježíš. Čím hlouběji vnímáme Jeho slova a činy, nasáváme Jeho milost a rozjímáme o hloubce své vlastní potřeby odpuštění, tím více pak budeme odrážet Jeho odpouštějící srdce a žít svůj život pro Boha.
Tímto způsobem budeme plnit Jeho vůli pro náš posvěcený křesťanský život, tak jak se za nás kdysi modlil ke svému nebeskému Otci: „Posvěť je pravdou; Tvoje slovo je pravda.“ (Jan 17:17)
Autor článku, James Borgwardt, je pastorem ve sboru Redeemer (Vykupitel) ve Fond du Lac, stát Wisconsin, USA.
Dead to Sin, Alive to God (5). From Forward in Christ, Vol. 102, 11/2015, © 2015 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)