V době, kdy píši tento článek, má nový film od Pixaru s názvem Inside Out (u nás byl uveden pod názvem V hlavě) za sebou již několik měsíců úspěšného tažení, které z něj dělají možná jeden z nejvýdělečnějších filmů všech dob. Téměř všichni filmoví kritici i diváci nadšeně tleskají jeho tvůrčí bohatosti: jak oslovuje mladší i starší ročníky, jak je mistrně vyprávěn, jak prokazuje hluboké porozumění složité lidské zkušenosti.
Ten poslední bod platí pro film Inside Out asi nejvíce ze všeho. Pokud patříte k hrstce lidí, kteří dosud neviděli ani film, ani jeho ukázky, vězte, že studio Pixar v něm zobrazuje pět základních emocí – Radost, Smutek, Strach, Nechuť a Hněv – fungujících uvnitř „řídicího centra“ 11tileté dívky způsobem, který ovlivňuje její rozhodování, její vzpomínky a její sebevnímání. To, co se děje uvnitř ní, ovlivňuje to, jak se pak chová navenek a jak reaguje na události ve svém životě. Správně tušíte, že psychologové tento film velmi chválí a jsou přesvědčeni o tom, že mnozí lidé se díky němu dozví, jak interakce našich emocí ovlivňuje naše vnější chování.
Křesťanský život zevnitř ven
Tato série o posvěcení se původně měla jmenovat „Jak žít svůj život zevnitř ven“ (pozn. „inside out“ znamená také naruby, ale zde se hodí spíše tento význam), protože křesťanský život začíná uvnitř, v srdci a mysli, a teprve pak se projeví ve vnějším chování. Volně jsme se řídili Pavlovými popisnými pokyny pro křesťanský život z druhé poloviny 4. kapitoly jeho dopisu Efezským. Tam apoštol povzbuzuje věřící, aby aktivně odložili „dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi“ (Efezským 4:22). A protože naše já nemůže zůstat „nahé“, Pavel nám hned vzápětí říká, „obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Efezským 4:23,24)
Pavel začíná uvnitř a mluví o motivech a postojích, než se zamyslí nad vnějším chováním, které následuje. A my musíme postupovat stejně. Tato série začala Božím probuzením nás ze smrti do života a naším pochopením naší nové identity v Kristu. Pak jsme mluvili o pravdomluvnosti a další na seznamu je hněv.
Ale hněv je jiný v tom, že je to emoce, na rozdíl od neřestí typu lhaní či krádeží. Naše základní emoce jsou všechny důležitými prvky našeho lidského já, a to platí i pro křesťany.
Je zvláštní, že film Inside Out začíná, jakožto s výchozí emocí, s Radostí. Je to tak americké, že? Kdo by nechtěl být pořád radostný, veselý a šťastný? Náš nejoblíbenější zakládací dokument prohlašuje, že každý máme „nezcizitelné právo“ na „hledání štěstí“. Dokonce i mnoho křesťanů přijalo zkreslenou představu, že „Bůh chce, abych byl šťastný“, třeba proto, aby omluvili hřích.
Tato myšlenka, že musíme být neustále šťastní, je nebezpečná jak duchovně, tak psychologicky. Lidé berou smutek jako nechtěnou emoci, a proto jej vytlačují ze svého života stůj co stůj. Nejen, že je to špatný nápad, ale není to ani reálné! Říkat člověku s depresí, aby se rozveselil, je stejně účinné, jako říkat nespavci, aby usnul. Je skutečně smutné, kolik lidí utrpělo dlouhodobé emocionální poškození tím, že byli v dětství vychováváni, aby nikdy neprojevovali smutek.
Zmíněný film je v tomto ohledu kontra-kulturní, a to dobrým způsobem. Učí nás, že smutek je často nezbytný pro naši celkovou pohodu. A dokonce slouží naší dlouhodobé radosti.
Emoce z Božího pohledu
Boží slovo, inspirované a zapsané v Písmu, je také v mnoha ohledech kontra-kulturní, a to tím nejlepším způsobem. Učí nás, že naše Bohem dané emoce slouží našemu věčnému dobru a původnímu účelu, když se projevují směrem, který nastavuje Bůh. A ten směr je často zřejmý.
Bůh jistě zažil lidský smutek. „Ježíš se rozplakal“ (Jan 11:35) po Lazarově smrti, když viděl, jak smrt, ten vetřelec v dokonalém Božím stvoření, ničí srdce truchlících. Ten nejhlubší smutek – hlubší, než jaký vy nebo já kdy poznáme – zažil Ježíš při utrpení, kdy ho Otec opustil na kříži. Po celou dobu přitom navíc věděl, že většina lidí beztak odmítne Jeho milosrdný dar záchrany.
Bůh zná také radost. Je pozoruhodné, že Jeho největší radostí je trávit s námi věčnost! A když my poznáváme Boha a oceňujeme Jeho milost, je i naší největší radostí strávit věčnost s Ním.
Je proto naopak plný znechucení ze všeho, co ohrožuje náš věčný vztah s Ním nebo co převrací Jeho záměry ohledně pozemských darů, které nám dal. Jak rosteme do Jeho podoby v Kristu, jsme i my naplněni stejným znechucením nad hříchem – zvláště nad naším vlastním hříchem. To nás chrání před farizejskou sebe-spravedlností při jednání s hříchem druhých.
A i kdybychom asi neřekli, že Bůh pociťuje strach, Ježíš jistě zápasil se skutečným a přirozeným lidským odporem vůči blížícímu se ukřižování. Jeho pot při modlitbě v zahradě Getsemane to dokazuje. Ale svým vzkříšením nás zbavil strachu z moci hříchu, z nadvlády smrti a z věčného zatracení. Tyto strachy svírající nitro jsou nyní nahrazeny bázní, který slouží našemu věčnému dobru: bázní před Bohem, který to pro nás vše z lásky vykonal.
Nakonec, Bůh zná i hněv. Vzpomeňte si na Ježíše, když čistil chrám od toho, co tam nepatřilo (Marek 11:15-17). „Dům Jeho Otce“ se namísto místa, kde člověk obdržel Boží odpuštění, stal místem pouhých transakcí a šmelinářství. Ovšemže byl Ježíš naplněn hněvem! Jeho Otec tu byl zneuctěn a Boží lidé bohapustě využíváni.
Ovládání našeho spravedlivého hněvu
Když jsme nyní Boží děti, obnovené podle Božího obrazu, očekává se, že i my se někdy právem rozhněváme. Nepřecházíme lhostejně kolem lidské krutosti jako zneužívání dětí nebo domácí násilí. Nebereme na lehkou váhu ani pokračující tragédii, kdy na 50 milionů životů, které Bůh daroval, bylo v našem státě zastaveno potratem.
Pavel nám neříká, abychom hněv „odkládali“, protože hněv není neřest, kterou je třeba odložit. Je to emoce, kterou je třeba zvládnout skrze sebekontrolu (sebeovládání je ovocem působení Ducha svatého!). Ano, hněvejte se, je-li Boží vůle pošlapána. Ale nehřešte! (Efezským 4:26)
A to je těžká věc! Jsme-li upřímní, uznáme, že většina našeho hněvu není tím spravedlivým hněvem, ale spíše sobeckou zlobou, kdy se nám nedějí věci, jak bychom chtěli. Bůh to dobře ví, a tak nechal apoštola, aby přidal další podrobnosti: „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. … Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, [hříšný] hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost.“ (4:26-27,31)
Nelpěte na svém hněvu, nebo vás ďábel přivede do hořkosti a tvrdosti, která vás pak může zcela pohltit. Naučte se s hněvem správně zacházet. Zaměřte ho na ďábla, který se snaží ničit vaše vztahy („vlk trhá a rozhání“). Nedávejte mu prostor. Tak řešte konflikty se svým partnerem či přítelem: obnovujte soulad, nezůstávejte v rozdělení. A pokud to nezvládáte sami, požádejte o pomoc jiného křesťana. Tak moc je to důležité.
Jak zvládá hněv náš Bůh?
A především se znovu a znovu podívejte na to, jak zvládá svůj hněv náš Bůh. Zlobí se, ale nikdy nezahořkne. Nenávidí hřích, ale nechová k nám žádnou zlovůli. Odpustil nám mnohem větší dluh, než jaký kdy kdo bude dlužit nám.
To nás vede k poslednímu tématu této série o posvěcení. Jak uvidíme příště, je to téma nejvíce kontra-kulturní.
Autor článku, James Borgwardt, je pastorem ve sboru Redeemer (Vykupitel) ve Fond du Lac, stát Wisconsin, USA.
Dead to Sin, Alive to God (4). From Forward in Christ, Vol. 102, 10/2015, © 2015 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)