Byl to zlomový okamžik v Ježíšově veřejné službě.
Stál před hrobem svého drahého přítele Lazara spolu s Marií a Martou, sestrami zemřelého. Všude kolem byli přátelé a sousedé, kteří přišli ženy utěšit. Požádal, aby byl kámen odvalen od vchodu do hrobky, a všichni čekali, co se bude dít.
Modlitba k poctě jeho Otce
Sestry věřily, že Ježíš je Mesiáš. Věřily ve vzkříšení. Ale také věděly, že po čtyřech dnech se mrtvé tělo začíná rozkládat. Truchlící přítomní spatřili slzy na Ježíšových tvářích a věděli, jak moc Lazara miloval. A slyšeli o jeho léčivé moci. Mohla však ta moc sahat až do hlubin záhrobí?
Když se ze stínů jeskyně začal ozývat zvuk škrábání, přihlížející zírali do černočerné tmy. Brzy spatří něco nezapomenutelného. Ježíš vrátil mrtvého k životu jediným božským příkazem.
Ale než to Ježíš udělal, musel ještě něco říct. Vzhlédl k nebi a vedl myšlenky truchlících stejným směrem. Řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že Ty jsi mě poslal.“ (Jan 11:41-42)
Ježíš se chystal udělat něco, co nebylo možné jen tak přehlédnout. Mělo to potvrdit víru mnohých i zatvrdit jeho nepřátele proti němu. Než to ale udělal, chtěl si být jistý, že všichni pochopili, co to znamená. Toto znamení, stejně jako všechna ostatní před ním, ukazovalo na Ježíše jako na Pomazaného – zaslíbeného Mesiáše. Mělo mu přinést slávu, a zaslouženě, avšak nejen jemu samotnému. Ježíš nebyl prorokem toužícím po slávě, ale Božím Synem, který se stal člověkem. Chtěl se ujistit, že pocta, které se mu dostane, bude vzdána také jeho nebeskému Otci. To byl jeho záměr pro ten den (Jan 11:4,40). A byl to jeho záměr a cíl pro celý život.
„Ta nemoc není k smrti,
ale k slávě Boží,
aby Syn Boží byl
skrze ni oslaven.“
– Jan 11:4
Modlitba tolik nepodobná těm našim
Jak moc právě to chybí našim zbožně znějícím modlitbám! Pastoři se modlí za pomoc pro dobré kázání. Rodiče se modlí za úspěch svého dítěte. Pracovníci se modlí za dobře odvedenou práci. To vše jsou dobré a zbožné prosby. Problém bývá v tom, že tyto žádosti někdy vznášíme toužíce po oslavě sebe či své rodiny, nikoli k oslavě Boha. Myšlenky na uznání a čest od druhých zastíní myšlenky na slávu pro Boha.
To však nebyl případ Ježíše. On ctil Otce ve všem, co dělal a říkal, na co myslel a za co se modlil. Jen krátce poté, když už jeho nepřátelé v Jeruzalémě kolem něho stahovali smyčku, se Ježíš znovu modlil slovy: „Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ (Jan 12:28)
Ježíš oslavoval Boží jméno (to, kým Bůh je a jaký je) každým mocným zázrakem i každým tichým aktem poslušnosti. Znovu Otce poctil a oslavil, když byl vyzdvižen na kříž za naše hříchy, když vstal z mrtvých a když vítězně vystoupil na nebesa. Splnil svůj záměr na této zemi: přinést slávu svému Otci dosažením naší záchrany. Díky tomu víme, že Bůh nám odpustil i naše sebe-oslavné touhy a sebestředné modlitby.
„Nyní byl oslaven Syn člověka
a Bůh byl oslaven v něm;
Bůh jej také oslaví v sobě
a oslaví jej hned.“
– Jan 13:31b-32
Víme, že Bůh přijímá všechny naše prosby díky svému Synu Ježíši.
Radujme se, že se můžeme modlit za slávu takového Boha!
Autor článku, Samuel Degner, je pastorem ve Sboru Bethel ve městě Menasha ve Wisconsinu, USA.
Jesus Prayed for Us – Jesus prayed for the Father’s glory. From Forward in Christ, Vol. 102, 2/2015, © 2015 Forward in Christ, administered by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.)