Mám ve své blízkosti člověka, který se mi hodně naubližoval. Rozhodla jsem se, že se ho už konečně přestanu bát. A všechno mu řeknu. Řeknu mu to, aby si uvědomil, že je hříšník. Aby se obrátil k Bohu. A aby ho Bůh přijal a on přijal Boha.
Modlila jsem se za svou odvahu říct tomu člověku do očí, co si myslím. Když jsme se pak sešli, popovídali o ničem a o všem, chtěla jsem začít „své“ téma.
Najednou jsem otevřela pusu a místo těch nářků, jak mi bylo ublíženo, se slyším, jak povídám: „Já se za Tebe pomodlím.“ A pokračuji: „Děkuji Ti, Bože, za to, že jsi mi ho dal do života.“
To snad není možné, vždyť já říkám úplně něco jiného, než chci, pomyslela jsem si.
Duch svatý věděl, že mi nejde jen o moje ublížené já, ale i o obrácení a záchranu toho člověka. Proto k tomu použil úplně jiná slova. Použil ta slova, která ten člověk právě potřeboval slyšet. Že je přijat navzdory všemu. I jemu bylo kdysi hodně ublíženo. I jemu kdysi někdo hodně „naložil“.
Děkuji ti Bože, Duchu svatý, že nám vkládáš do úst slova, která nejsou naše. Ale ta, která jsou Tvá. Že nám dáváš taková slova, která jsou nejlepší, aby v daný okamžik zazněla. Amen.
GK