Reptáte, stěžujete si? Já vám rozumím.
Taky jsem takový reptal. Taky bych si pořád na něco stěžovala. Důvodů je tolik.
Apoštol Pavel byl úžasný psycholog. Vysvětlil nám, že si nemusíme nechat život zhořknout stížnostmi. Že si ho naopak máme osladit vděčností. Dokonce to od něho zní jako příkaz. Dělejte to tak! Buďte pořád vděční!

Můžu si stěžovat, jaké je venku horko. Anebo také chválit Boha, jaký stvořil úžasný svět. A těšit se, až začne pršet. A nebo obráceně.
Můžu si zvolit, zda budu reptat, anebo děkovat a chválit. Já se to už konečně učím, že je lepší chválit než reptat. Když na mě stížnosti a reptání přijdou, zastavím se a začnu chválit. Hned je mi psychicky mnohem lépe. Jako kdybych ze své duše vylila otrávenou vodu.
Bůh chce, abychom se upínali k naději. K věčné naději, která je v Nebesích. Abychom se upínali k věčnému životu, k věčnému domovu, který nevezme velká voda, kde nejsou žádné slzy, žádné nemoci, žádné zlo, žádná smrt. Kde je Bůh, Jeho nekonečná láska a radost. Všude, ve všem a ve všech.
A tak, máme pro co reptat a stěžovat si, když máme takovou naději? Je na nás ta naděje vůbec vidět? Budeme i my ve vězení, v těžkých chvílích, umět zpívat Bohu chvály, jako to dělali Pavel a Silas (Skutky 16:25)?

Přeji nám všem, ať je nám chvála hradbou proti reptání, ale i proti těžkostem života, kterým čelíme.
Amen.
GK