TEXT PROSLOVU PASTORA BĚHEM SLAVNOSTI ZASAZENÍ LÍPY REPUBLIKY V TLUČNÉ.
Milí přátelé, spoluobčané, krajané –
Již od dávné historie je strom důležitým symbolem v lidských kulturách a společenstvích. Různé druhy stromů symbolizovaly někdy člověka, někdy rodinu a rod, později i celý národ. Důvod, proč byl symbolem zrovna strom, je celkem nasnadě: stromy mívají hluboké kořeny, silné a pevné kmeny a větve, košatou korunu, bohatou na listí, květy a plody. A dřevo stromu bylo navíc palivem pro životně důležitý oheň a také materiálem k výrobě různých předmětů.
Český národ, spolu se slovenským a ostatními slovanskými národy, považuje za svůj národní strom lípu. Asi všichni, kdo jsme kdy sbírali léčivé byliny, víme, že lipový květ má blahodárné účinky na zdraví a používá se např. ve formě čajů při nachlazení. Lípa má ale další vlastnosti, které nás, Čechoslováky a obecně Slovany, nějakým způsobem imponovaly natolik, že je pro nás lípa výjimečným stromem a symbolem národa. Proto jsme také dnes zasadili právě lípu.
Chceme-li, aby strom, který sázíme, prospíval (a může jít o jakýkoli druh stromu), je vždy kriticky důležité, kam bude zasazen, kde bude růst, z jaké půdy bude čerpat živiny a vláhu. I ten sebe-ušlechtilejší druh stromu, je-li zasazen v „pustině, ve vyprahlém kraji, v poušti“, bude žíznit, živořit, strádat a jenom přežívat. Nakonec ho nečeká nic než zkáza.
Je-li naopak strom, třeba zpočátku slabý a chatrný, zasazen u vody a zapustí své kořeny u vodního toku, potom ani nepříznivé podmínky a krize kolem jím nepohnou, ani „v roce sucha se ničeho neobává“. Stále nese plody, tj. užitek, někdy malé, jindy velké, někdy mnoho, jindy poskrovnu.
Četl jsem tu úryvek z Písma, kde prorok Jeremjáš přirovnává člověka ke stromu. A zatímco my v takovém případě máme sklon zajímat se spíše o strom samotný, jak je mohutný a krásný a silný, Jeremjáš poukazuje hlavně na to, v jaké půdě roste. Tedy v případě člověka, čemu v životě důvěřuje, v co doufá, na čem zakládá svou hodnotu a priority, z čeho čerpá moudrost a sílu, ke komu nebo čemu se upíná svým srdcem. To je obrazně řečeno ona půda, ze které pak jako stromy rosteme – ať už každý z nás individuálně, nebo jako rodina, nebo jako národ…
Jeremjáš vidí dvě základní možnosti. Doufáme-li v člověka – druhého, blízkého, mocného, nebo sami v sebe –, opíráme-li se o tělo – tedy jde nám o vnější úspěchy a fyzické uspokojení – a přitom se srdcem odvracíme od Boha, který dává život, smysl, morálku i odpuštění, potom běda nám! Jsme prokletí. Jsme jako strom v pustině. Možná odolný strom jako jalovec, možná vzácný a vyšlechtěný, ale pořád rostoucí jen na poušti, kde není vláha, kde nelze bydlet/přebývat trvale.
Avšak doufáme-li v Hospodina, důvěřujeme-li soucitnému Bohu, který odpouští a slitovává se nad námi, který se stará o své tvory jako otec o děti, který nás miluje „až na smrt na kříži“, potom můžeme být i obyčejnou lípou, jakkoli pokroucenou, ale jsme požehnaní! Blaze nám, neboť stojíme u vody a přežijeme i „přicházející žár“ Božího spravedlivého soudu. Ne pro svou vlastní nevinnost, ale pro Boží milosrdenství, ve které doufáme.
V daleké minulosti stál náš národ, tak jako jiné slovanské kmeny, na pohanských základech. Stromy se tehdy uctívaly jako božstva. Konaly se okolo nich rituály. Vyřezávaly se z nich amulety a sošky. Lipám se např. připisovala schopnost odhánět zlé duchy.
Ale později Češi s povděkem přijímají křesťanskou zvěst. Kníže Bořivoj a jeho žena Ludmila jsou pokřtěni a zakládají kostely. Jejich vnuk Václav je dodnes známý svým zbožným životem. Mezitím se v naší českomoravské kotlině objevují slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj. Z našeho národa, během celé jeho dlouhé historie, vzešli i další šiřitelé a obhájci křesťanské víry, jakými byli Jan Hus, Petr Chelčický nebo Jan Ámos Komenský. Na křesťanské morálce a důvěře v Boží spravedlnost, která stojí nad tou lidskou, stavěli své životní dílo také zakladatelé naší samostatné republiky před sto lety.
Možná se hlásíme k odkazu těchto osobností našeho národa; možná na ně v každodenním životě víceméně zapomínáme... Podstatné však je, jak se jako jednotlivci, jako rodiny a jako národ postavíme k víře v Ježíše Krista jako takové – k víře Písmem dosvědčované, po generace nám předávané, velikány českých dějin osvojované a vlastní zkušeností potvrzované.
A proto mi závěrem dovolte, abych u příležitosti zasazení této lípy a ve spojitosti s letošním výročím, vyjádřil svá přání a prosby k Hospodinu:
Přeji a vyprošuji této lípě, aby rostla a sílila, aby poskytovala stín kolemjdoucím, aby nebyla uctívána, ale byla lidmi chráněna a opečovávána.
Přeji a vyprošuji nám, zde přítomným, abychom dokázali odhlédnout od vlastního pocitu soběstačnosti, který je tak křehký a prchavý, a upnuli svou naději a očekávání k živému Bohu.
Přeji a vyprošuji všem občanům Tlučné, aby nalezli „úrodnou půdu a tekoucí vodu“ nejen pro své záhony, ale především pro své duše.
Přeji a vyprošuji všem Čechoslovákům, žijícím nejen v České republice, ale po celém světě, aby znovu nacházeli svou, už téměř ztracenou identitu díky příkladům výjimečných hrdinů.
Přeji a vyprošuji všem lidem na světě, aby nebyli hrdi pouze na to, že jsou občany toho či onoho státu či národa, ale aby se – důvěrou vloženou v Krista, Božího Beránka – stali i „občany nebes“ a byli na to hrdi navěky.
„Pane, vyslyš prosím tato přání a prosby, aby sláva Tvého jména spočinula i na nás.“ Amen.