Return to site

Zákon nevede ke spáse, ale ke Spasiteli

Matouš 5:20-26 ... Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.

· nedělní

Drazí spravedliví skrze víru ve Spravedlivého – Krista Ježíše!

613! To není jenom číslo spojené s automobilem Tatra 613, známou „šestsettřináctkou“.

613 – to je také počet nařízení v Mojžíšově zákoně, který Bůh ustanovil na hoře Sinaj. Alespoň se tohoto čísla, 613, dopočítali farizeové, zákoníci a rabíni ještě dávno před narozením Ježíše v Betlémě. Konkrétně šlo o 248 příkazů a 365 zákazů (včetně „deseti slov“, tzv. desatera), které se týkaly všech možných oblastí života Božího lidu – od uctívání Hospodina v chrámě, přes pronášení slibů, dietní předpisy, slavení svátků, až po zemědělské postupy obdělávání půdy nebo regulaci půjček. Všechna tato ustanovení je třeba plnit, aby byl člověk spravedlivý a byl spasen – tak alespoň hlásají ortodoxní židé dodnes a dokonce i některé rádoby-křesťanské sekty a skupiny (některé trvají alespoň na doslovném desateru).

Farizeové a zákoníci takto rozpitvali, kategorizovali a uspořádali Boží nařízení, a to do nejmenších detailů. A přesto všechno jim podstata a smysl zákona unikly. Jako když rozpitváte člověka, rozkouskujete ho na jednotlivé orgány, ale nezjistíte, kým vlastně člověk je. Vždyť člověk je víc než jen kousky tkáně. Stejně tak jde v Božím Zákoně o víc, než o správný postup podle návodu v dané situaci. Boží přikázání jsou duchovní – rozsuzují a odsuzují nejenom vnější, tělesné činy a jednání člověka, ale i jeho slova, myšlenky, motivaci, tendence, postoje srdce, mysli i duše.

A tak (nejen) na základě našeho dnešního úryvku z Matoušova evangelia poznáváme, že

Boží zákon není cestou ke spáse, ale ke Spasiteli.

„Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ To říká Ježíš v našem dnešním textu všem svým posluchačům. Mluví zde o spravedlnosti zákoníků a farizeů, kteří (jak jsme si řekli) hleděli na Boží zákon jako na přesně daný výčet příkazů a zákazů. Díky tomu byli schopni dosáhnout jakési své spravedlnosti vlastním snažením a úsilím, vlastním dodržováním předpisů. Ale tato jejich spravedlnost byla platná jen před lidmi, kteří je za to obdivovali a uznávali, nikoli však před Bohem, který znal jejich srdce, jejich motivaci, jejich skryté já.

Všimněte si, mimochodem, jak podobný je postoj nás, lidí, ve chvíli, kdy se nechceme pokořit před Bohem do pozice hříšníků, ve kterých nepřebývá nic dobrého. Jednoduše snížíme laťku Božích požadavků. Degradujeme Boží zákon na soupis přikázaných a zakázaných úkonů (na to, co se smí a co se nesmí), který se dá s trochou snahy dodržet. Proto máme všichni od přirozenosti sklon říkat si: „Podívejte se, nekradu a nezabíjím… tak jako jiní. Takže jsem spravedlivý!“ Takový byl ve své podstatě i postoj farizeů, jen jejich seznam, na který se odkazovali, byl objemnější.

Když se ale na scéně objevil Pán Ježíš, sám Autor Božího zákona, který se narodil, aby se sám podřídil Božímu zákonu, opakovaně se snažil poukázat na falešnost, povrchnost a formálnost takového pojetí spravedlnosti. Ježíš chtěl, abychom poznali, jak nesmírně hluboký, naprosto vážný a neústupný je Boží zákon. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“

Zákon nečiní žádné ústupky. Neobsahuje žádné slitování, žádnou milost. Jen udává požadavky na svatost v myšlení, v mluvení, v jednání, v bytí. Zákon není ani o vyhýbání se zjevným neřestem. Zákon se vztahuje i na hnutí srdce a mysli, které je v pozadí těch neřestí. Zákon není jen o upřímné snaze žít četně, ale je o dokonalé poslušnosti Bohu. Vskutku, v Zákoně nenajdeme, jako hříšníci, nic pro nás příjemného. Proto také z hory Sinaj bylo slyšet hromy a blesky, a kromě Mojžíše, chráněného Boží rukou, nikdo z Izraelců nemohl snést ani se přiblížit k té doutnající „hoře Zákona“.

„Nestanuli jste jako Izrael před tím, co je hmatatelné: před `hořícím ohněm, temnotou, mrákotou, bouří, zvukem polnice a před hlasem Božích slov´, při němž posluchači prosili, aby toho byli ušetřeni. Nemohli totiž snést slova výstrahy: `Dotkne-li se i jen zvíře té hory, bude ukamenováno.´ Pohled na to, co viděli, byl tak hrozný, že Mojžíš řekl: `Třesu se hrůzou a děsem.´“

- Židům 12:18-21

Ježíš v našem textu ukazuje hloubku a vážnost Zákona na příkladu 5. přikázání, „Nezabiješ!“ (Přesněji, „Nezavraždíš!“) „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ Jinak řečeno, Boží přikázání „Nezabiješ!“ nehovoří jen o zbavení života a jen o občansko-právním trestu, který udělí civilní soud. Zákon je Boží a Bůh hledí na srdce. Přikázání proto zahrnuje i naše touhy a vášně, hněv a vztek, všechny pohnutky, které třeba jen směřují k vraždě, i když jí neuskuteční. I slova pomstychtivé nenávisti, slova pohrdání, slova urážky či slova zatracení – to vše je přestoupením přikázání „Nezabiješ!“.

Když Ježíš takto ukazuje na pravé jádro Zákona, ukazuje zároveň na pravé jádro lidského srdce. Vždyť kdo z nás se nikdy nehněval a nevztekal na svého bližního? Kdo nikdy nesnížil druhého člověka křivým slovem? Kdo nikdy nikoho nenazval bláznem, třeba jen ve své mysli? Zákon nám nedává šanci být spravedlivými, ale vrhá nás na kolena a nutí nás k vyznání: „Bože, jsem veliký hříšník. Zasloužím si Tvůj hněv a trest.“ Správně Pavel napsal, že „ze skutků zákona `nebude před Ním nikdo ospravedlněn´, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.“ (Římanům 3:20)

Když tedy naše vlastní spravedlnost nemůže vysoko přesáhnout spravedlnost židovských učitelů a vůdců, jak potom můžeme vejít do Božího království? Jedině tehdy, bude-li nám dokonalá, ryzí, čistá, sněhobílá spravedlnost darována Bohem. Taková je spravedlnost Ježíše Krista, Syna Božího i Syna člověka. On se stal naší spravedlností. On přišel mezi nás, nikoli aby zrušil Zákon, ale aby ho naplnil, a to místo nás, za nás a pro nás. Spravedlnost, která jediná umožňuje vstup a pobyt v Božím království, je nám darována vírou v Ježíše, Spravedlivého, jenž nás pod Zákonem zastoupil. (Např. Galatským 4.)

Náš text pokračuje Ježíšovými slovy: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“

Ježíš zde mluví o tom, jak se projevuje tato naše darovaná spravedlnost při nápravě bolavého vztahu s našimi bližními. Neříká, že bychom tímto jednáním získali onu lepší spravedlnost než farizeové. On nás učí jednat jako ti, kteří už jsou spravedliví, a to skrze víru v Něho. V tomto textu nás Ježíš učí žít spravedlivě. Jinak řečeno, se svým bližním, kterému jsme ublížili (jakožto sami o sobě nespravedliví), se nemáme smířit proto, abychom se stali před Bohem spravedlivými, ale protože jsme spravedliví skrze víru ve Spravedlivého. Právě tato osvobozující víra nás, mocí Ducha svatého, vede k tomu, že toužíme uctívat Boha („přinést dar na oltář“) nikoli „na oko“ nebo zištně, ale s vděčným a čistým svědomím, které bylo očištěno krví Božího Beránka a usmířeno s naším bližním.

Boží Zákon není cestou ke spáse, ale ke Spasiteli. Ježíš nás zachraňuje a Jeho Duch nás vede novou cestou života. Potvrzují to i slova apoštola Pavla v listu Římanům (8:3-4): „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí (těla), nýbrž vůlí Ducha.“ Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly