Return to site

Významný verš 7 - Soudců

Soudců 15:13b-15,18-20 ... Spoutali ho (Samsona) dvěma novými provazy a odvedli ho od skály. Když přišel do Lechí, Pelištejci ho přivítali válečným pokřikem. Tu se ho zmocnil duch Hospodinův a provazy na jeho pažích byly jako nitě, které sežehl oheň. Pouta mu na rukou povolila. Našel čerstvou oslí čelist, popadl ji do ruky a pobil jí tisíc mužů. ... Dostal pak nesmírnou žízeň a volal k Hospodinu. Řekl: „Ty jsi způsobil skrze svého služebníka toto velké vysvobození. A teď mám umřít žízní...?“ I rozpoltil Bůh skalní kotlinu v Lechí a vytryskla z ní voda. Napil se, okřál na duchu a ožil. Proto nazval to místo Pramen volajícího; ten je v Lechí dodnes. (Samson) Soudil Izraele za dnů Pelištejců po dvacet let.

· středeční

Milí malí posluchači Božího slova –

Opět se dnes vracíme „proti proudu času“ do dávných dob, kdy na tzv. blízkém východě (jak se dnes této oblasti říká) neexistovaly státy a pevné státní hranice, ale kdy tamní národy, kmeny a klany mezi sebou často bojovaly, utlačovaly jedny druhé, vyháněly jedny druhé a zabíraly jejich území. Každý ten národ uctíval různé bůžky a modly, ale jeden národ, Izrael, vedl živý Bůh Hospodin. Ten povolal kdysi Mojžíše, aby svůj vyvolený lid vyvedl z otroctví v Egyptě a zavedl přes poušť až na práh zaslíbené země Kanaán. Po Mojžíšovi převzal vůdčí roli Jozue, který porazil Jericho, a postupně s Izraelci obsadil celou zemi. Ke sklonku života Jozue vyzval své souvěrce, aby se rozhodli, komu chtějí důvěřovat a koho zákony se chtějí řídit. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu!“, zdůraznil Jozue. A ostatní se přidali, že také oni budou ctít a poslouchat Hospodina.

Jenže už za jejich života se jim občas důvěra vytrácela. A tak, když obsazovali území, některá města a oblasti se jim nepodařilo dobýt – třeba proto, že se báli, poněvadž tamní obyvatelé měli železné vozy (Soudců 1:19). Nakonec s některými těmi kanaánskými národy museli Izraelci žít „na jednom písečku“, což byl velký problém, jelikož místo toho, aby oni byli těm okolním národům vzorem života podle Božích norem, přebírali oni od nich jejich zvrácené praktiky, morální poklesky, sociální nespravedlnost a modloslužbu.

O tom se píše právě v sedmé knize Bible, které se říká kniha Soudců. Za chvíli si řekneme proč. Je to kniha velmi ponurá, plná bojů, krve, drastických a násilných scén. Nic pro malé děti. Hlavně je to ale tragédie – smutné drama – popisující, jak se Boží lid Izrael postupem let stále víc a víc podobal Kanaáncům. Ne fyzicky, ale svým postojem k Hospodinu a svým jednáním.

Jak k tomu došlo? Vyrostla a dospěla nová generace Izraelců, ti staří zemřeli („odebrali se ke svým otcům“), a věrnost Hospodinu mezi těmi mladými jaksi vymizela. Kniha Soudců popisuje následek toho všeho jako jakýsi začarovaný kruh, koloběh hříchu – útisku – lítosti – vysvobození – pokoje. Vždy se stalo, že nastoupilo nové pokolení, které neznalo Hospodina ani Jeho dílo, a tak chodilo za jinými bohy, za božstvy národů, které byly kolem nich, a klanělo se jim. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. (HŘÍCH) Hospodin pochopitelně vzplanul proti svému lidu hněvem a vydal jej napospas okolním nepřátelům. Odejmul svou pomocnou a ochrannou ruku a dopustil, aby je ostatní utiskovali – ať už to byli Moábci, nebo Amónovci, nebo Midjánci, nebo Amálekovci, nebo Pelištějci. (ÚTISK, ÚTLAK)

Jak už to tak ale bývá, když je člověku ouvej, tak volá Boha; stejně tak Izraelci, když úpěli a sténali pod svými utlačovateli a tyrany, želeli svého jednání, projevovali lítost, činili pokání. (LÍTOST, POKÁNÍ) A Hospodin měl s nimi soucit, a tak jim povolával právě ony „soudce“, aby je vysvobozoval z rukou plenitelů. (VYSVOBOZENÍ) Hospodin byl s těmito soudci a žehnal jim po všechny jejich dny. Lidem se dařilo a zažívali pokoj a klid. (POKOJ) Ale jakmile daný soudce zemřel, Izraelci si počínali opět hříšně, nevzdali se svých způsobů ani svého zatvrzelého počínání, žili hůře než jejich předkové. (HŘÍCH) A všechno to začalo nanovo…

Ti „soudcové“ tedy byli trochu jiní, než jak známe soudce dnes. Dnes jsou to vystudovaní doktoři práv, znají zákony země, nosí taláry, zkoumají trestné činy a vynášejí rozsudky. Soudci tehdy nebyli úředníky, ale byli to lokální vojevůdci, kmenoví velitelé, kteří rozněcovali mezi Božími lidmi touhu po Hospodinu a sami pak táhli do bojů jako první. Svým způsobem „soudili Izrael“ – ochraňovali Boží zákony, bránili právo a spravedlnost, potlačovali zločiny a hříchy. Byli mezi nimi muži i ženy. Celkem v této pohnuté době, trvající zhruba 400 let, působilo mezi Izraelci nejméně 12 soudců. Byli to např. Otníel, Ehúd, Gedeón, Debóra, Jiftách nebo Samson.

U soudce Samsona se pro dnešek krátce zastavíme. Narodil se v době, kdy – jak čteme: „Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto je Hospodin vydal na čtyřicet let do rukou Pelištejců.“ (Soudců 13:1) Jedné Izraelce, ženě, která byla dosud celou dobu neplodná, se zjevil Hospodinův posel a řekl jí: „Hle, otěhotníš a porodíš syna, ale jeho hlavy se nesmí dotknout břitva; ten chlapec bude od mateřského života Boží zasvěcenec. On začne vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců.“ (Soudců 13:5) Když se narodil, dostal jméno Samson (hebrejsky Šimšon), což je odvozenina od slova „slunce“ (šemeš), tedy slunečný. Byl Božím zasvěcencem, nazírem, což mimo jiné symbolizovaly jeho vlasy, které se neměly stříhat ani jinak krátit.

Když Samson dospěl, byl obdarován obrovskou silou. Nadto však mu Hospodin žehnal. Když ho jednou napadl řvoucí mladý lev, čteme: „Tu se ho zmocnil duch Hospodinův, že jej holýma rukama roztrhl jako kůzle.“ (Soudců 14:6) Samson si dobře uvědomoval, že je to Boží síla, kterou má, a byl za to Bohu vděčný. Četli jsme o tom, jak jednou přetrhal provazy, kterými se nechal spoutat, a oslí čelistí pobil tisíc Pelištejců. Avšak volal k Hospodinu: „Ty jsi způsobil skrze svého služebníka toto velké vysvobození.“ (Soudců 15:18b)

Jakkoli bohabojní ti soudci byli, měli i své stinné stránky, své slabosti. U Samsona to byly ženy. Měl jich několik a většinou to nebyly Izraelky, ale právě ženy z okolních národů. Jednou se zamiloval do Pelištejky, která se jmenovala Delíla. Ta od něho, po dlouhém naléhání a citovém vydírání, vyzvěděla, že je Boží zasvěcenec, a kdyby byl oholen, jeho síla by od něho odstoupila. Když pak Samson usnul, dala mu Delíla ostříhat vlasy. Pak zavolala další Pelištejce, kteří se Samsona – zbaveného Boží síly – zmocnili, vypíchli mu oči, odvlekli ho do vězení a spoutali řetězem. Slavili vítězství, nejen nad Samsonem, ale i nad Hospodinem!!!

Ve svém chrámě skotačili před sochou svého bůžka Dágona a křičeli: „Zavolejte Samsona, ať nám poslouží k nevázaným hrám!“ A postavili slepého Samsona mezi sloupy. Samson však volal k Hospodinu a prosil Ho: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu.“ Vzepřel se proti sloupům a zvolal: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci!“ Napnul sílu, a chrám se zřítil na všechny, kteří byli uvnitř. Samson sám zahynul v jeho troskách.

Závěrem dnešního zamyšlení si povšimněme jedné podobnosti Samsona a Ježíše. I náš Spasitel byl zneuctěn a popliván, ale obětoval sám sebe, aby porazil naše duchovní nepřátele, aby zaplatil za naše hříchy. Přišel zhynout s našimi vinami. On je Boží Zasvěcenec s velkým Z. On byl bez stinných stránek, na rozdíl od nás všech. V Něm je naše věčné vysvobození. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly