Return to site

Významný verš 3 - Leviticus

Leviticus 19:9-10,13-14 ... Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka/bobule; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh. … Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin.

· středeční

Milí malí posluchači Božího slova –

Dnes bychom se krátce zastavili u třetí knihy Bible, které se říká Leviticus. Abychom pochopili, proč má takový „divný“ název, vrátím se nejdřív k Jákobovi, který měl 12 synů. Mezi nimi byl jeden, který se jmenoval Lévi. Když se pak celá rodina Jákoba přestěhovala za Josefem do Egypta, z každého toho syna časem vzešel celý kmen. Potomci syna Léviho představovali kmen Lévi, tak jako třeba potomci Judy utvořili kmen Juda, atd. Všichni tito potomci praotce Jákoba se ale, jak víte, během několika generací stali v Egyptě otroky.

Po nějakých 400 letech povolal Hospodin Mojžíše v ohnivém keři, jak jsme si vyprávěli minule. Mojžíš pak spolu se svým bratrem, který se jmenoval Áron, vyvedl Boží lid z Egypta. Mojžíš i Áron byli právě z rodu/kmene Léviho. Mojžíš (a do určité míry i Áron) fungoval jako prostředník mezi Bohem a Božím lidem. Nikdo nemohl předstoupit před Boha než Mojžíš, jinak by zemřel. Bůh se rozhodl, že Áron a jeho potomci budou sloužit jako kněží a všichni ostatní z kmene Lévi jim budou pomáhat. Rod Léviho tedy začal sloužit ve stanu setkávání a později v chrámu v Jeruzalémě. Právě po nich, levitech, nese jméno tato kniha, Leviticus. Říká se jí také 3. kniha Mojžíšova.

Kniha Leviticus obsahuje podrobné předpisy týkající se služby kněží a levitů při službě Bohu. Také nařizuje, jak se mají přinášet oběti (ať už to byla zápalná, přídavná nebo pokojná oběť, ať už byla za hřích jednotlivce nebo celého lidu, jiná oběť byla za vědomé hříchy a jiná za neúmyslné prohřešky). V knize je zmíněno odevzdávání desetiny úrody (tzv. desátky), způsoby očišťování (když měl někdo malomocenství nebo jiné infekce, nebo když žena porodila). Kniha Leviticus také obsahuje předpisy ohledně slavení Hospodinových svátků a památek (třeba svátek týdnů, svátek stánků, dny smíření, milostivé léto aj.). Leviticus mluví i o kompenzacích za škody, tedy o náhradách za křivdy a poškození cizího majetku. Uvádí také tresty pro provinilce, které byly z našeho dnešního pohledu možná velmi tvrdé (např. ono známé „oko za oko, zub za zub“), ale byla to i forma ostrého varování a výstrahy před následky zločinnosti. Ale tato kniha Bible také obsahuje i předpisy, jak v rámci společenství pečovat o lidi „na okraji“ společnosti.

Jak asi vidíte, Leviticus je plný ustanovení, předpisů a nařízení. Proto se také v češtině někdy používá pořekadlo „číst někomu levity“. Znamená to dělat někomu dlouhou přednášku o tom, co udělal špatně, domlouvat mu a vyčítat mu donekonečna jeho prohřešky.

Je ale pro nás opravdu nutné číst Leviticus? Všechny ty předpisy o kněžích a obětech, to všechno už je pryč. Už to všechno naplnil a završil Ježíš Kristus, Boží Beránek, svou konečnou obětí na kříži za všechny. Žádné oběti zvířat už nikdo přinášet Bohu nemusí. Můžeme Bohu přinášet „živé oběti“, totiž sami sebe, aby nás Bůh naplnil a použil ke svým věčným účelům.

Číst Leviticus dnes, kdy se nás už netýká, je asi jako číst návod na obsluhu ČB televizoru. Dnes už jsou jen barevné, LCD, plazmové, s HD a 4K rozlišením. Ale přesto může být poučné aspoň jednou si projít a pročíst tuto knihu a zamýšlet se spíš nad principy v pozadí… Můžeme hledat odpověď na otázku, co tím či oním příkazem chtěl Bůh dosáhnout, co tím chtěl svůj pradávný lid naučit? A liší se to v něčem od nás?

Jako příklad jsem vybral úryvek z 19. kap. knihy Leviticus, kde Bůh nařizuje svému lidu: „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka/bobule; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

Bůh dal povstat novému národu a chtěl, aby se všem jeho členům žilo dobře. Nejen těm bohatým starousedlíkům, kteří vlastnili půdu a zdroje, ale i těm zchudlým, vdovám, sirotkům, příchozím. Tehdy neexistoval žádný sociální systém, jako dnes u nás a jinde. Neexistovaly žádné dávky v nouzi, porodné, vdovský, invalidní nebo starobní důchod. Nic. A tak Hospodin nařídil těm majetnějším, aby nebyli chamtiví a nenasytní, ale aby taky nechávali část z toho, čím jim Bůh požehnal, i lidem nemajetným. Měli „nechat okraje“ těm, kteří byli „na okraji“. Měli nechat paběrkovat, tedy sbírat „zbytky“, ty, kteří si často připadali u lidí „zbyteční“.

Jako ilustraci si představte pekáč plný buchet, který vám maminka upekla ke svačině. Možná by vám také řekla, abyste nechal kousek třeba těm, kteří svačinu nemají nebo jí třeba zapomněli. Ani maminka jistě nechce, abys z vás byl hamoun a lakomec. A nechce to ani Bůh. On chtěl, aby tehdy majitelé polí a vinic byli, tak jako On k nim, velkorysí zase vůči těm, kteří měli hluboko do kapsy a žili z ruky do pusy.

A náš úryvek z knihy Leviticus ještě říká: „Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin.“

V současnosti u nás pracovníci dostávají za práci zaplaceno jednou za měsíc. Ale tehdy to tak nebylo, ale dělníci na poli, pastevci a další nádeníci se vypláceli každý den večer. Oni tak mohli ještě večer zajít na trh a nakoupit trochu jídla na další den – pro sebe, svou ženu, své děti, své zestárlé rodiče. Kdyby jim tedy hospodář večer nezaplatil za jejich práci, ale ponechal by si jejich mzdu až do rána, tak by oni neměli za co nakoupit a z čeho nakrmit hladová břicha svá a svých blízkých. Víte, tehdy byl každý den zápas o přežití, ne jako dnes ve vyspělém světě.

A konečně Bůh chtěl a nařídil, aby lidé nevyužívali slabosti či hendikepu svého bližního – aby nezlořečili (nenadávali, neposmívali se) hluchému, který je nemůže slyšet, ani nekladli překážku (nenastavovali nohu) slepému, který je nemůže vidět, třeba proto, aby se mu posmívali, nebo z toho nějak těžili pro sebe. Bůh to totiž slyší! Bůh to vidí! Bůh si všímá! A On odplatí! Proto je tam vždy dodatek: „Budeš se bát Hospodina, svého Boha“, abys nehřešil proti svému bližnímu.

Kniha Leviticus nám tak mj. připomíná, že Bůh věnuje pozornost i lidem okrajovým, odstrčeným, opomíjeným, znevýhodněným. Není tedy překvapením, že když přišel Bůh mezi nás v Ježíši Kristu, že si všímal nejen těch „uprostřed“, těch známých a význačných, ale i těch „na okraji“, těch bezejmenných. Přinášel požehnání „silným i těm slabým, zbabělým i chrabrým“, jak se zpívá v jedné duchovní písničce. Vracel zrak slepým a sluch hluchým. A hlavně nám všem přinesl odpuštění a věčný život. Přijměme ho a jako Jeho děti Boha napodobujme. Vždyť „On v nás působí to, co se Mu líbí, skrze Ježíše Krista.“ (Žid 13:21) My milujeme, neboť On jako první miloval nás.

Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly