Return to site

Milované děti, napodobujte Otce

Efezským 5:1-2 ... Jako milované děti napodobujte Boha a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

· nedělní

Drazí a milovaní –

Někdo kdysi prohlásil: „Dětem nikdy moc dobře nejde poslouchat dospělé; ale co jim jde skvěle, je dospělé napodobovat.“ Zkrátka, více než slova děti zajímají a motivují příklady. Jak také říká latinské rčení: VERBA DOCENT, EXEMPLA TRAHUNT. „Slova poučují, příklady táhnou.“ A táhnou zejména děti, které se učí žít v tomto světě. Už odmala děti napodobují dospělé, samozřejmě nejprve ty své „nejbližší dospělé“, své rodiče. Našel jsem pár ukázek (viz obrázky), jak synové napodobují své táty … podobně bychom jistě našli i dcery, jak napodobují své maminky. Děti rády napodobují rodiče v dospělácké práci, v dospělácké zábavě, v dospěláckých gestech a úkonech. A může se přitom zažít i spousta legrace.

Skutečnosti, že děti napodobují rodiče, si byl jistě vědom i apoštol Pavel, když psal svůj list křesťanům do Efezu. A tak jim připomněl, aby jako milované Boží děti také napodobovali svého nebeského Otce, aby se po Něm „opičili“, aby od Něj „odkoukávali“ způsob a rozsah Jeho lásky, ve kterou uvěřili, do které byli vtaženi, která byla vylita do jejich srdcí, která se jich zmocnila. Podívejme se nyní podrobněji na to, co o tomto „napodobování Boha“ Pavel píše.

Jako milované děti

Především Pavel oslovuje své spoluvěrce milované děti. Asi sami víme, jak je pro dítě a jeho zdravý vývoj důležité, v jakém prostředí vyrůstá. A představte si, že dítě má zázemí, kde denně slyší a cítí a vnímá, že i když v čemkoli selže, i když dostane špatnou známku, i když nebude tak dobré, jako druzí, přesto je a bude milované, drahé, přijímané. Pavel ví, že takové zázemí je životně důležité i pro ty, kteří – vírou v Božího Syna, který nám byl pro to dán – se skrze křest stali Božími dětmi. I my můžeme ráno vstát a v pevné víře prohlásit: „Jsem Bohem navždy a dokonale milované dítě! Jsem milovaný bez svých zásluh, bez výsledků, úspěchů či proher, bez jakýchkoli podmínek a výhrad, bez ohledu na to, jak mě „bere“ svět kolem mě.“

Právě tohle ujištění už odpradávna Bůh vštěpoval svému lidu, Izraeli. Ještě před narozením Ježíše čteme například tato Boží slova: „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. … Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ (Izajáš 41:10, 49:15-16)

Jakou životní proměnu dokáže způsobit takovéto prostředí a zázemí Božího slova? Je to jako úrodná půda, ze které může vzejít mnoho dobrého. To je i jeden z důvodů, proč se jako křesťané v neděli spolu scházíme: abychom vytvářeli, budovali a udržovali toto milující zázemí Boží rodiny.

Napodobujte Boha

Tohle zní možná trochu „přitažené za vlasy“. Napodobovat Boha? Páni! A jak a v čem? Cožpak si můžeme stvořit vlastní vesmír? Nebo můžeme znát a vědět všecko jako Vševědoucí Bůh? Nebo můžeme snad vládnout mocí nade vším jako náš Všemohoucí Otec? Co tím Pavel myslí?

Myslí tím napodobovat Otce v Jeho lásce k lidem – v lásce bez zásluh a podmínek, v Jeho milosrdenství a soucitu, v Jeho štědrosti a obětavosti. Právě to vždycky vedlo a vede Boha v Jeho konání: Stvořil svět, aby svět milovat. Poslal na svět svého Syna, protože svět miloval a chtěl ho usmířit. Nyní sesílá na svět svého Ducha, protože nás chce zapojit do své lásky.

Víte, možná nás někdy trochu mate ten Boží hněv. Bůh se hněvá, ale je to právě proto, že miluje. Hněvá se na to, co ničí předmět jeho lásky, co ubližuje těm, které Bůh miluje! Což nakonec bude platit pro všechny, kdo se rozhodnou zůstat proti Němu a mimo Něho. Stejně tak, kdo by se z rodičů po právu nehněval na to, co ničí a ubližuje jeho dětem a jeho vztahu s nimi? Kdo by to zlé nakonec neodstranil úplně? Jen lhostejný rodič, který by nemiloval! Což ale není Boží případ.

Choďte v lásce

Pavel tedy píše, abychom napodobovali Boha tím, že žijeme v lásce, doslova „chodíme v lásce“. Jsme tedy povzbuzováni, abychom – obrazně řečeno – „zvedli lásku z gauče a uvedli ji do pohybu“. Láska je totiž něco živého, aktivního a jednajícího!

Jako Kristus miloval nás

Což dokonale vidíme na Kristu, který miloval nás. Ježíš jen „neležel na nebeské pohovce“ a neříkal: „No, doufám, že to lidi zvládnou a vytáhnou se z toho bahna sami!“ Ne! On se nabídl: „Otče, zde jsem, pošli mě!“ Láska je tedy otázkou vůle a chtění. Není to dovednost, kterou někdo má a jiný ne. Není to pocit, který někdy máme a jindy ne. Bůh si zvolil v Kristu přijít na svět. Stejně tak i nás, Boží děti, vede láska k ochotě, aktivitě a dobrovolnosti (což je od slova dobrá vůle!). Neláska nám naopak našeptává: „Ať pomůže někdo jiný. Ať zakročí druzí. Ať ostatní poslouží. Bože, pošli tam někoho, jen ne mě!“ Láska nás však učí říkat: „Otče, pošli mě, použij mě.“ Právě tak to vnímal i ten Samařan v Ježíšově podobenství, když spatřil svého bližního v nouzi (viz Lukáš 10:25-37).

Láska vyžaduje vůli a chtění.

Sám sebe dal za nás

Ježíš daroval Bohu sám sebe za nás, aby Bůh v něm vykonal usmíření světa se sebou. Láska je otázkou celého člověka. Týká se celé osobnosti, nejen její části. Neláska nám sice říká: „Dám ti 10 minut svého času. Stačí, že mu napíšu SMSku. Dal jsem ti lajk na Facebooku. Bože, dal jsem ti v kostele 100 korun do kasy.“ Ale láska je o darování sebe Bohu a druhému. Láska nás učí říkat: „Bože, miluj skrze mě ty, které mi dnes pošleš. Dám jim svůj zájem, svou péči, svá obdarování, své schopnosti, sebe sama.“ Jako ten Samařan, který neodměřoval, kolik drahé masti, kolik času, kolik námahy věnuje. Dal sám sebe ve prospěch toho, kdo potřeboval.

Láska vyžaduje celého člověka.

Jako dar a oběť

Ježíš daroval a obětoval svůj život bez vady, své tělo nezasažené hříchem, svou nevinnou krev. A to je ta nelehká součást lásky. Že je ochotna zaplatit cenu, aby druzí dostali to, co potřebují. Láska je otázka oběti, vzdání se něčeho ve prospěch ne vlastní, ale jiného. Anglicky se oběť řekne sacrifice, což souvisí so slovem sacred, tedy posvátný, neobyčejný, nevšední. Což opravdu v našem světě platí. Sebeobětování je nevšední, posvátný jev. Spíš slyšíme hlas nelásky, jak nám říká: „Když mě to nic nestojí, tak proč ne.“ Nebo dokonce: „Když z toho něco budu mít …“ Boží lásku v Kristu ale slyšíme říkat: „Kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“

Láska vyžaduje obětování se.

Milované Boží děti: Pamatujte, že milovat je vaše nová přirozenost od Boha. Napodobujte a sdílejte Otcovu lásku, kterou jste dostali darem v Ježíši Kristu. I vy jí obdarovávejte potřebné kolem. Vždyť její vůně je Bohu milá, líbezná a příjemná. A voní navěky! Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly