Bratři a sestry v Kristu, přátelé –
Pokračujeme 4. dílem série kázání nazvané „ZAJÍMALO VÁS“ na Vaše náměty a otázky. Dnešní téma se týká pasáže z první knihy Bible, Genesis, podle které Bůh žádá Abrahama, aby obětoval svého syna Izáka. A poměrně často se objevuje námitka: „Je snad Bůh tak samolibý, tak bezcitný, tak zvrácený, že (pro své potěšení) žádá oběti dětí?“ Zní to skutečně až děsivě, viďte, pokud ovšem nečteme Bibli pozorně a v širších souvislostech!
První důležitá zásada pro čtení Bible je vnímat každý příběh v kontextu celého poselství Bible. Ať už čteme o Abrahamovi a jeho obětování Izáka, nebo o Jonášovi v břiše velké ryby, nebo o Danielovi v jámě se lvy, nebo o Davidovi a Goliášovi, nesmíme zapomínat, že nejde o osamocené, náhodné příběhy; jejich hlubší význam pochopíme teprve, když poodstoupíme a podíváme se na to, jak tyto příběhy zapadají do mozaiky Bible jako celku.
Každý příběh Bible je třeba vnímat v kontextu celého poselství Bible!
Možná tohle lépe pochopíme na opačném příkladu. Podívejte se na následující úryvek:
„Je to víra v náš národ, která nás, malé lidi, učinila velikými, která nás, chudé lidi, učinila bohatými, která nás, lidi kolísající, zbabělé a bojácné učinila statečnými a odvážnými. Tato víra dala nám, bloudícím, prohlédnout a spojila nás.“
Nezní vám to ušlechtile a vznešeně? Pokud bychom soudili jen podle tohoto textu, řekli bychom, že je to barvité vyjádření hrdé víry ve vlastní národ, víry, která ze zbabělců dělá statečné hrdiny, kteří třeba i za cenu smrti chrání svůj národ.
Ovšem pokud poodstoupíme a zjistíme, že jde o část z projevu Adolfa Hitlera 11. září 1936, pochopíme kontext a už to na nás bude působit jinak. Hitler zde totiž mluvil o nadřazenosti německého národa a jako poslání tohoto svého národa viděl ovládnout celý svět! V tom je podle něj nebojácnost a hrdinství! Vidíte, jak je důležité každý text chápat v širších souvislostech – ať už toho, co předcházelo, tak i toho, co následovalo…
A tak je tomu i s příběhem o Abrahamově obětování Izáka. O co v něm skutečně jde? Jak zapadá do celého poselství Bible? Řekl bych, že tím nejdůležitějším jsou v něm dvě věci: důvěra a vzkříšení. Nejde v něm o zabíjení dětí!!! Hospodin není Bůh, který vyžaduje, aby Mu lidé přinášeli za oběť své děti. Svému lidu Izraeli to později vysloveně zakázal (např. Deut 12:31), protože to tehdy bylo běžné mezi okolními národy – tam svým bůžkům a modlám lidé přinášeli děti a spalovali je ohněm. Živému Bohu jde o něco jiného: touží po tom, aby lidé opět nalezli důvěru v Něho, naprostou důvěru, neboť On je naprosto důvěryhodný a spolehlivý.
Důvěra je klíčem k fungování každého vztahu, a právě pouto důvěry mezi člověkem a Bohem bylo kdysi narušeno. Člověk uvěřil lžím a pomluvám pokušitele a Boha, svého Tvůrce, odstavil na vedlejší kolej. Bůh usiluje o to obnovit s každým z nás pouto důvěry a u Abrahama se to povedlo. Bůh mu řekl, aby vyšel ze své domoviny do země, kterou mu ukáže – a Abraham uvěřil a šel. Bůh mu řekl, že ačkoli jeho žena Sára je neplodná, budou mít spolu syna – a Abraham uvěřil a dostal Izáka. Bůh Abrahamovi řekl, že z Izáka vzejde mnoho potomků (jako písku na mořském břehu, jako hvězd na obloze) a dokonce, že z Izáka se jednou narodí ten, který přinese požehnání všem národům, celému světu. Abraham uvěřil. A právě v té době přišla ona zkouška jeho důvěry, když mu Hospodin řekl, aby šel a svého syna obětoval, aby ho zcela Bohu věnoval.
Důvěra a vzkříšení - to je, oč tu běží.
Jak to? Abraham čekal 25 let, než se Izák narodí! Byl to jeho jediný syn, kterého měl se Sárou! Skrze Izáka mělo povstat početné potomstvo; i jméno Abraham doslova znamená „otec hlučícího davu“! Skrze Izáka má přijít Spasitel světa! A teď ho má obětovat? Usmrtit? Jak potom bude moct Bůh splnit svůj slib? Může Abraham Bohu důvěřovat, že ví, co dělá? … To byly jistě otázky, které se Abrahamovi honily hlavou. Protože se ale nehodlal vzdát své důvěry Hospodinu, došel k jedinému závěru: Bůh jako zdroj života mého syna třeba i vzkřísí z mrtvých, ale svůj slib, který mi dal, jistojistě splní.
Tak to vysvětluje i novozákonní list Židům, kde se píše: „Abraham věřil (= důvěřoval), a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: `Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.´ Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.“ (Židům 11:17-19) Tohle je podstata toho příběhu, o to tu šlo. O důvěru, že ani smrt nezabrání Bohu naplnit Jeho zaslíbení.
Abraham věřil v Boží moc křísit mrtvé (i když k tomu v případě Izáka nakonec nedošlo, a místo Izáka byl obětován beránek). Vyplývá to i z pozorného čtení samotného textu: „Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: ‚Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.‘“ (Genesis 22:4-5) Abraham věřil, že s Izákem na horu Mórija odejde, společně se pokloní a uctí Boha (totiž svou důvěrou) a společně se také vrátí zpět. Důvěra a vzkříšení je poselstvím tohoto příběhu i celé Bible. Důvěra a vzkříšení, které jsou soustředěny a zakotveny v Ježíši Kristu, slíbeném Spasiteli světa.
To je ten budoucí kontext (vzpomeňte na Hitlerův citát, který došel plného významu teprve v budoucnu). Když Ježíš přišel mezi nás jako člověk po zhruba 2000 letech po Abrahamovi, jak četl On tyto příběhy? Jednoduše: On v nich viděl svůj příběh!
Jen si to představte: Ježíš četl, jak otec (Abraham) obětovává svého syna (Izáka), ale dostává ho zpět „z mrtvých“… Ježíš četl, jak je Jonáš „pohřben“ v útrobách ryby, ale třetí den se vrací mezi živé… Ježíš četl, jak je Daniel vysvobozen z jámy se šelmami, protože důvěřuje Hospodinu, svému Bohu… Ježíš četl, jak David poráží nepřítele Goliáše, který se zdá nepřemožitelný (jako smrt sama), protože důvěřuje Hospodinu. Ježíš četl a chápal, že to Písmo svědčí o Něm a o tom, co je Jeho posláním: „Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane.“ (Lukáš 18:32-33)
Ježíš i díky těmto pradávným událostem pochopil, že Otec ho obětuje za hříchy lidstva, které na Něho vloží. Pro představu: jako když čistou houbou setřete špínu z podlahy a pak ji vyhodíte. Na kříži Krista skončila všechna naše špína, naše hříchy minulé, současné i budoucí, abychom se v Kristu vrátili k Bohu, očištěni a obnoveni, s důvěrou ve vzkříšení a život věčný.
Ne, Bůh nežádá od nás obětování dětí. Je ale pravda, že SZ příběhy nám mohou připadat drsné a hrubé, ve srovnání s uhlazeností a jemností převažující v naší době. Oběti, lvi, velké ryby, Goliášové… Je to tak trochu jako se stavbou domu. Když mí rodiče před lety stavěli zahradní domek, jako kluk jsem jim pomáhal – stavěli jsme základy, všude byla špína, beton, kameny, železa … Říkal jsem si, z toho že má vzniknout pěkný dům? Ale nakonec došlo i na kachličky, zdobené dřevo, záclonky… Na stavbu hezkého domku je nejprve třeba drsných dílů. Tak je to i při stavbě biblického příběhu Boha a člověka. Příběhu, který svědčí o Ježíši Kristu, Spasiteli světa. I my můžeme skrze důvěru do tohoto příběhu vstoupit. Jsme zváni. Amen.