Return to site

Poutní písně VI.

Žalm 133

 

Poutní píseň. Davidova.

 

1 Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!

2 Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous,

  na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha.

3 Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory.

  Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.

· nedělní

Dobré ráno, přátelé, poutníci.

Jste-li nadšenci do zahrádky, možná znáte keřovitou rostlinku, která se jmenuje třezalka kalíškatá (latinsky hypericum calycinum). Je charakteristická svými křehkými listy a velkými, nápadně žlutými květy (viz obrázek). V některých zemích se jí říká mj. i Áronovy vousy, nebo Áronova bradka (Aaron's beard), nejspíš pro ty chomáčky okvětních tyčinek, které připomínají bradku. Těžko říci, proč zrovna tu Áronovu…

Každopádně z Mojžíšových knih víme, že Áron (Mojžíšův bratr) a jeho potomci byli na příkaz Hospodina posvěceni za kněží (aby sloužili ve svatyni) a že jedním z nařízení pro ně bylo, že si nebudou „zastřihovat okraj svého vousu“ (Leviticus 21:5). Zřejmě to bylo míněno jako protiklad vůči egyptským kněžím. Sám obřad posvěcení Árona byl pak poměrně složitý. Zahrnoval mj. oblečení Árona do speciálního kněžského roucha a vylití oleje pomazání na Áronovu hlavu (Exodus 29:5-7). Olej pomazání byl přitom lisován z těch nejlepších oliv a byly do něj vmíchány vonné byliny a koření. A právě k takovému „výbornému oleji“, oleji pomazání, který stékal od hlavy, přes vousy, dál a níž, až na roucho, do kterého se vpíjel, právě k tomuto oleji pisatel dnešního žalmu přirovnává

JEDNOTU, SVORNOST A POSPOLITOST MEZI VĚŘÍCÍMI.

Ano, čteme si dnes verše Žalmu 133. Jde opět o poutní píseň Davidovu. V životě tohoto izraelského krále bylo hned několik okamžiků, kdy byl David svědkem sešlosti celého Božího národa na jednom místě. Ať už to bylo v Chebrónu při Davidově královské „inauguraci“. Nebo to bylo opětovné sjednocení národa poté, co se jeho část, pod vedením Davidova syna Abšalóma, proti králi vzbouřila. Ovšem vzhledem ke zmínce hory Sión nejspíš David popisoval svou radostiplnou reakci na shromáždění lidu v Jeruzalémě při slavení některého ze svátků. Král při nich zažil a viděl, jak dobré a prospěšné bylo, když se lidé z dalekého severu země i z jejích jižních oblastí, zkrátka ze všech koutů jeho království, spolu setkali jako jeden lid, který patří a slouží Hospodinu – Bohu, jenž je vysvobodil, sjednotil a posvětil.

Jaké dobro, jaké blaho... !

Dnešní žalm tak začíná Davidovým radostným zvoláním: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“ (v. 1) Jinými slovy přeložen by závěr tohoto verše mohl znít: „když bratři sedí/sídlí společně, pospolu, v jednotě“. Co přitom spojovalo a sjednocovalo „bratry“ v době Izraelského království? Nebyla to krev, která jim kolovala v žilách. Mnozí přeci byli proselyté – konvertité z jiných národů. Ani to nebylo místo setkání, i když bylo tehdy důležité, aby se svátky slavily v Jeruzalémě. Ale to bylo jen proto, že právě tam v chrámě se Bůh zavázal, že bude přebývat Jeho sláva a že odtud bude svému lidu žehnat. Ano, byl to sám Hospodin, kdo je spojoval v jednotu – Bůh, před kterého ve víře předstupovali, od kterého přijímali očištění hříchů, kterého chválili za Jeho věrnou lásku, kterému sloužili a který jim žehnal. Tohle všechno se však nedělo bezprostředně, ale prostřednictvím právě onoho velekněze, z nichž prvním byl Áron.

Není proto náhoda, že právě velekněze a olej jeho pomazání používá žalmista k ilustraci jednoty a svornosti Božího lidu, když píše: „Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha.“ (v. 2) Velekněz byl Bohem určeným reprezentantem (zástupcem) lidu před Bohem a reprezentantem Boha před lidmi. Áron sám, stejně jako všichni velekněží po něm, však zároveň sloužil jako předobraz, model toho dokonalého Velekněze, který přišel v plnosti Božího zasvěcení – totiž Pána Ježíše Krista. To Ježíš byl, při svém křtu v řece Jordán, pomazán „nad své druhy“ Duchem svatým, aby později přinesl na oltáři kříže jedinou, dostatečnou oběť za hříchy celého světa. A tak každý, kdo v Krista věří a jako On přijme křest, zrodí se jako omilostněné Boží dítě, stává se naším sourozencem v královské rodině, je součástí jednoho těla, jehož hlavou je právě Kristus.

Všimněte si: Tak jako olej zasvěcení stékal od hlavy přes vous až na roucho velekněze Árona, tak i dnes stéká posvěcující Duch svatý od hlavy, od Krista, a pomazává všechny, kteří Ho ve víře přijímají. To, co nás křesťany spojuje, co nás činí jednotné, není fakt, že jsme na jednom místě. Ale základ té naší jednoty popisuje apoštol Pavel v listu Efezským slovy: „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (Efezským 4:4-6)

Jedno tělo a jeden Duch...

Pisatel žalmu používá navíc ještě jinou ilustraci, aby objasnil, jaké blaho skýtá bratrská jednota, stvořená Kristem mezi členy Jeho těla. Svorné soužití Božího lidu je tak občerstvující a oživující, „jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. (Neboť) Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.“ (v. 3) Možná my sami příliš nevnímáme rosu jako něco příznivého a prospěšného. Při procházce ráno máme od rosy akorát tak mokré boty. Ale v Izraeli, kde někdy nepršelo třeba několik měsíců, byla rosa osvěžujícím požehnáním. A rosa, která padala z vysokých hor Chermón na severovýchodě země, ta byla obzvláště vydatná a vítaná. A představte si, jak tato bohatá rosa padá na vzdálené, žárem vyprahlé pohoří Sijónu v jižní části země. Takové osvěžení! Takové oživení!

Takové to je, když také dnes a každou neděli vylévá Hospodin své požehnání na Sijón nové smlouvy, totiž na církev, na shromáždění křesťanů. To znamená, že i tady, právě teď, mezi vámi, shromážděnými v Jeho jménu, nyní Bůh působí, aby vám povolanými ústy žehnal, aby vás napomínal, aby vás povzbuzoval, a to vše svým slovem, které je pravda, a svým Duchem, který skrze to slovo působí život.

Ano, přátelé, putující pospolu domů. Jen Bůh nás v Kristu vysvobozuje; jen On nás posvěcuje slovem pravdy; jen On nás spojuje v jedno. Ať je proto Kristova velekněžská modlitba součástí i našich proseb (podle Jan 17:11,21): „Otče svatý, zachovej nás ve svém jménu, které jsi nám dal; nechť jsme jedno, tak jako ty, Otče, jsi jedno se svým Synem, skrze Ducha svatého. Amen.“

Píseň Jaké dobro, jaké blaho v podání skupiny OBOROH s doslovným textem Žalmu 133 si můžete poslechnout ZDE.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly