Prosluněné povelikonoční ráno, přátelé!
Nejspíš jste již každý byl někdy na hřbitově. Mnoho hřbitovů má nad vstupní branou latinský nápis, psaný velkými písmeny: PAX VOBIS. Česky to znamená „Pokoj vám“. Kvůli komu a proč je tam ten nápis? Jelikož pochovaní nebožtíci nemohou číst, je jasné, že ten nápis je určen žijícím pozůstalým. Ta slova je mají utěšit na duši. Ale mají skutečně takovou schopnost a moc? Vždyť co může utišit smutek nad ztrátou blízkého a milovaného člověka, se kterým jsme se museli rozloučit navždy? Kdo může říct truchlícím „Pokoj vám“ a přitom vědět, co vlastně říká?
Na Východě, v oblasti Mezopotámie, kolébce lidské civilizace, se od dávnověku až dodnes používá přání pokoje jako pozdrav. Hebrejské „Šalom“, „Pokoj“, nebo „Šalom alejchem“, „Pokoj vám“, nám jistě není zcela neznámé (možná nám zní povědomě spíše arabská forma „Salam alejkum“). Nesmíme přitom zapomenout, že hebrejské šalom i novozákonní řecké eiréné znamená mír, pokoj a klid, jako opak války, sváru a znepokojení, které zahrnuje i z toho plynoucí pohodu, prosperitu a blahobyt. Každopádně nápis „Pokoj vám“ nad hřbitovní branou znamená víc než jen starobylý pozdrav; víc než jen zdvořilostní „Ať se vám daří!“, „Ať prospíváte!“ Síla a váha slov „Pokoj vám!“ spočívá v tom, že těm slovům dal Někdo ten skutečný, plný a hmatatelný smysl. A tím Někým je ten, jehož hrob zůstal navěky prázdný – „Vládce Pokoje,“ jak Ho nazvalo jedno dávné proroctví (Izajáš 9:5).
Vzkříšení těla i nového způsobu bytí
Před dvěma tisíci lety se v Palestině objevil člověk, který o sobě prohlašoval, že přišel od Boha, že je Bohu roven (nazýval Ho svým Otcem) a že přišel hříšníky světa, jako jsem já nebo vy, s Bohem usmířit. Ještě než se narodil, bylo Mu andělskými posly dáno jméno Ježíš, znamenající „Hospodin je spása“. Jenže tenhle Ježíš byl nakonec lidmi odsouzen coby rouhač a potížista, byl ukřižován a položen do hrobky. V té chvíli se ti, co Mu věřili a následovali Ho, cítili podobně jako pozůstalí na hřbitově: zdálo se, že nikdo a nic je nemůže utěšit.
Avšak třetího dne poté, na Velikonoční neděli, se jim náhle Ježíš ukázal jako živý, jako vzkříšený, jako Vítěz nad smrtí a hrobem. A Jeho „Pokoj vám“, kterým je pozdravil, nebylo jen zdvořilostní frází, ale mělo doslova účinek živé vody. Ten jejich Mistr skutečně věděl, co říká! Vždycky to věděl. Věděl to už od samého počátku. Jeho slova vždycky měla váhu. Jeho slova „Já jsem vzkříšení i život; kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“ (J 11:25) dokázala víc než jen na chvíli upokojit pozůstalé. Dokázala vlít do žil trvalý pokoj a odvážnou naději.
Dnes existují lidé, kteří mají za to, že důležitost Ježíšova vzkříšení spočívá v jasném a viditelném důkazu, že existuje jakýsi „život po smrti“. Ovšem v případě Ježíše se stalo něco jiného a zcela výjimečného v historii světa. Kristus porazil a přemohl samu smrt! Dveře, které byly dosud člověku uzamčeny, byly poprvé vyraženy z pantů. Vyprávění svědků o vzkříšeném Spasiteli nebylo popisem posmrtného života; bylo strhujícím záznamem o tom, jak v tomto světě povstal zcela nový způsob lidského bytí, život naprosto nového druhu – život nepomíjitelný, život oslavený, život věčný.
Bible tvrdí, že v Kristu sám Bůh sestoupil do stvořeného světa, „dolů“ k nám, k hříšnému lidstvu. Sestoupil až do naší smrti, až do hlubin inferna, do kterého jsme se všichni řítili. Ale pak vstal a vystoupil zpět, aby Jím vykoupené lidstvo – mě i vás – vytáhl s sebou až „nahoru“, k sobě. A to je ten příběh. O to tu jde...
A pak také o to, jak se k tomu všemu postavíme my!
Pokoj pro nás i skrze nás
S Kristovým vzkříšením jako by se totiž objevil první petrklíč po dlouhé, předlouhé zimě. A víme, co přichází po petrklíči, správně prvosence jarní. Víme, že jaro je za rohem. Ale kdo chce vzdorovat přicházejícímu jaru a dál se nořit do zimy, nakonec v té zimě zahyne. S vírou v Ježíše však můžeme jít vpřed, vzdor všemu mrazu, vstříc oné „letní nádheře“, ve které Vzkříšený přebývá a do které nás zve.
Ne, „pokoj vám“ od Něho nezní jako prázdný, chlácholivý pozdrav. Pokoj, který On přináší a dává zdarma každému, kdo Mu věří, tento pokoj naplňuje všechny potřeby lidské duše – utišuje neklid svědomí rozbouřeného vlastními vinami; dává vnitřní klid uprostřed neustálých změn; a jako jediný zůstává s člověkem v hodině smrti. Jak žádoucí je v tomto světě plném úzkosti a obav právě takový pokoj! Apoštol Pavel napsal, že tento Kristův pokoj převyšuje každé lidské pomyšlení (Filipským 4:7). Je to pokoj, který nám tento svět nemůže dát, ani sebrat.
Vzkříšený Ježíš nejen utěšil své učedníky pokojem shůry. On je také vyslal k šíření stejného pokoje po celém světě. „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Toto pověření šířit pokoj a smíření Boha s člověkem se uskutečňuje již po dobu dvou tisíc let. Je na nás, současné generaci, abychom v tomto díle pokračovali. I my jsme vysláni k tomu, abychom byli součástí toho velkého Božího plánu smíření tvorstva s Tvůrcem skrze Krista, který je obojím. Jsme malým střípkem obrovské, naddějinné mozaiky. Jsme povoláni, abychom šířili radostnou velikonoční zvěst o zmrtvýchvstalém Spasiteli, v jehož jménu je odpuštění všech vin, nepomíjející život a nadzemský pokoj.
Vzhůru ke hvězdám... či spíše k Jitřence
Zmínil jsem v úvodu hřbitov. Jeden se nachází ve francouzském městě Amiens. Je to hřbitov de la Madelaine a je známý zejména tím, že je tu pochován Jules Verne, francouzský spisovatel dobrodružné a sci-fi literatury. Jeho hrob zdobí socha muže, vylézajícího skrze prasklou náhrobní desku, odkládajícího rubáš pro zemřelé a vztyčujícího ruku jakoby „vzhůru ke hvězdám“. Sochař Albert Roze své dílo z roku 1907 okomentoval slovy: „Chci, aby ta socha byla symbolem kreativního myšlení.“ Pro mnohé se však stala spíše symbolem nesmrtelné touhy člověka vystoupat ke hvězdám, prožít nová fantastická dobrodružství v balónu, v ponorce, v raketě, na pustém ostrově, kolem Měsíce i v centru Země... Lidský duch se touží povznést ke hvězdám. To je pro mnohé poselstvím této sochy na hrobu Jula Verna.
Pro nás, křesťany, by nicméně mohla být i dalekosáhlejším symbolem a mít hlubší význam. Symbolem nejen touhy vztahovat se ke hvězdám, ale touhy nového ducha v nás vztahovat se k Jitřence, k té jasné jitřní hvězdě, která se objevuje jako první na temné obloze a kterou je v Bibli nazýván Pán Ježíš. V knize Zjevení říká: „Já, Ježíš, ... jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní." (Zj 22:16) On nejprve vzchází jako jitřenka v našem srdci (2. Petrův 1:19), září v našem životě a na Jeho pokyn i my vstaneme vítězně ze svých hrobů. K Němu se vztahujeme a s Ním zažíváme nová dobrodružství... dokud nebudeme „uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu“. (1 Tes 4:17)
Mezitím nás Ježíš den co den ujišťuje a říká: Pokoj vám! Amen.
Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:
- verze KÁZÁNÍ
- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU