Return to site

Ovoce Ducha

... na kmeni Krista

... ke slávě Otce

Jan 15:5,8a ... Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. ... Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce.

Galatským 5:22-23a ... Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

· nedělní

Milí přátelé a ratolesti vinné révy!

Někteří z vás máte doma zahrádku a pěstujete na ní nějakou zeleninu nebo ovoce – rajčata, okurky, jahody apod. Znáte tedy i ten skvělý pocit, když vidíte, jak se z malé sazeničky, kterou jste uložili do země, stala velká, silná rostlina, na které vyrostly plody. A když ty plody uzrály, mohli jste je jít otrhat a sníst – byla to vaše vlastní úroda! Jaké naopak zklamání zažíváme, když na rostlině nevyroste nic, přes všechnu naši péči, zbavování plevele, hnojení a zalévání…

Přece každý zahrádkář, každý sadař sází rostliny nebo stromy, aby sklidil jejich plody (teď tu nemluvíme o květinách nebo bylinách). A podobné je to i s živým Bohem, naším Tvůrcem a Pečovatelem. On je jako Sadař, který se o nás všemožně stará, abychom nesli dobré ovoce.

A právě o tomto ovoci Božího Ducha působícího v nás jsme si vyprávěli během uplynulého týdne Letní biblické školy. Některé příklady toho, co v nás dobrý Bůh vyvolává, vyjmenoval apoštol Pavel v listu Galatským: tím ovocem je především láska, která dává sebe druhým; je jím radost z toho, že jsme přijati a milováni Bohem (ač třeba lidmi odmítáni a pohrdáni); je jím hluboký vnitřní pokoj, namísto úzkosti, strachu a starostí z toho, co se děje kolem nás; je jím i trpělivost, tedy ochota strpět slabosti a nedokonalosti druhých; je jím i laskavost a dobrota, namísto hrubosti a zloby. Všechno to ovoce Ducha je tu pro druhé, aby ochutnali a těšili se z něho navzájem! Taková je vlastně i Boží představa našeho soužití jako Jeho dětí…

Jak jsme si říkali během LBŠ, všechno tyto plody Ducha svatého jsou vlastně charakteristiky Boha samotného, Jeho svaté přirozenosti/podstaty. V 2. listu Petrově (1:3-4) se píše, že Bůh nás povolal a „daroval nám vzácná a převeliká zaslíbení“, spojená s Kristem, abychom se „skrze ně stali účastníky Božské přirozenosti a unikli zkáze“. Sám Boží Duch v nás touží „přebývat jako doma“ a projevovat sebe sama, to jaký je, tak jak Mu my budeme víc a víc důvěřovat. Proto se také ovoci Ducha říká i ovoce víry, tedy ovoce naší důvěry – důvěry, že tak jako Bůh konal v Ježíši Kristu pro nás a naši záchranu (Haleluja!), bude konat Duchem svatým i v nás a mezi námi. On to slíbil a On své slovo dodrží. Budeme Mu ale věřit?

Ovoce Božího Ducha je i ovocem naší důvěry!

Pokud tohle pochopíme, vyhneme se tak některým mylným představám a z nich plynoucímu zklamání a rozčarování, či naopak škrobenosti a farizejství. Ta skutečná láska, trvalá radost, hluboký pokoj, neskutečná trpělivost, … nic z toho není z nás samých; není to výsledek naší snahy a odhodlání žít bohulibě; není to ovoce našeho „dobrého já“; není to ovoce naší výchovy v rodině; není to ovoce naší povahy či schopností. To všechno (naše snaha, domnělá dobrota, výchova, povaha) může někdy napomáhat, ale jindy naopak bránit Božímu působení v nás. (Nejde ani o ovoce naší vděčnosti za spásu – ta vděčnost sama je dalším ovocem Ducha v nás!)

Chceme-li zbožný život zvládnout sami, výsledkem bude buď zklamání a rozčarování, nebo škrobené farizejství.

Pokud není ovoce Ducha z nás, z koho tedy je? Dobrá otázka!! Ježíš na ni odpovídá pomocí ilustrace vinné révy a jejích ratolestí. Říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. … Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.“ (Jan 15:5,7-8) Ovoce Ducha tedy není z nás, ale roste na nás jako na větvičkách, když jsme naroubováni, napojeni – skrze křest – na Ježíše Krista, který je ten Život... když jsme k Němu vírou přilnuli jako k živému kmeni... když Jeho slova v nás zůstávají a rezonují jako míza... když máme uši k slyšení, abychom slyšeli Jeho hlas. Vždyť právě proto za nás, špinavé a usychající větve, kdysi zemřel na kříži a znovu ožil, aby nás sám očistil, obmyl a znovuzrodil k novému životu v sobě. Díky, Pane!

Jsme-li tedy už vírou spojeni s Ježíšem a toužíme-li nést k slávě Otce více ovoce, co pro to máme dělat? To je další dobrá otázka!! Především je skvělé po ovoci toužit, neboť i sám Sadař po něm touží. Ta touha v nás je od Něho! A Boha nezajímají „okrasné ozdoby“, vnější zdání zbožnosti, listí pro krásu, ale jen skutečné a hojné ovoce, které vychází z Něho! (viz prokletý fíkovník, Marek 11)

Boha nezajímají naše ozdoby, ale plody Jeho vlastního působení v nás!

Jedna z věcí, které nás Duch o tom učí, je potřeba povzbuzovat sebe i druhé, namísto kritizování a odsuzování. Ovoce se přece nerodí přes noc!! A každý ho neseme v různém množství a v různé době!! Některé plody trvají déle, než se objeví a uzrají; na některých větvičkách se jich zase urodí víc a na jiných méně (viz klasy, které nesou třicetinásobnou, jiné stonásobnou úrodu – Matouš 13:23). Bůh je ale trpělivý sadař a tříbí nás – vystavuje různým zkouškám, situacím a konfrontacím, okopává a odsekává závislosti na tom, co není od Něho, ... – abychom postupně nesli hojnější ovoce.

Povzbuzovat a budovat nejen slovy, ale i vlastním příkladem!

Proto je rovněž třeba učit se opustit a nechat být – opustit své staré hříchy a hříšné vášně, kterým jsme zemřeli, které jsme ukřižovali... opustit své výmluvy a omluvy, proč nemůžeme, jako by pro Boha bylo něco nemožného... opustit své představy, podmínky a nároky na to, jak má náš život fungovat – Bůh ví lépe! ... opustit ve svém nitru věci dočasné a pomíjivé, a přilnout k tomu, co je trvalé a věčné – slovy, která řekl sám Ježíš: „Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Matouš 6:33)

Když opustíme to, co je z nás, Bůh to nahradí tím, co je z Něho.

Což nás vede ke třetí důležité potřebě, totiž ponořit se do Písma; poznat, co vlastně Ježíš říká a proč. Zrovna před pár dny jsem měl na sobě tričko z předloňské Letní biblické školy, jejíž tématem byla Ježíšova podobenství. Někdy tyto příběhy Ježíš uzavřel slovy: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ Právě tato věta je vytištěna na tom tričku. A jeden kluk, se kterým se známe z posilovny, mě viděl a zeptal se: „A co mám jako slyšet?“ Já na to: „To, co říká Ježíš. Jsou to slova života.“ A on: „Aha, a co říká Ježíš?“ Zarazilo mě, když jsem si uvědomil, jak málo dnes lidé vědí o Ježíši a o tom, co učil. Řekl jsem jen: „To se dočteš v Bibli. Nebo se to dozvíš ode mne, až spolu někdy zajdeme na pivo.“ 😊

Duch nám připomíná, co Ježíš řekl... má ale co připomínat?

Během té letošní LBŠ jsme všichni byli řádně „ponořeni“ v Božím slově, zapsaném v Písmu právě pro nás. Ta slova jsou tam, abychom s nimi seznámili sebe i své děti a abychom díky nim – jak píše apoštol Jan – „věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a … věříce měli život v Jeho jménu.“ (Jan 20:31) Život v hojnosti ovoce Božího Ducha. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly