Bohem milovaní –
Myslím, že znáte nebo jste už slyšeli o anglickém spisovateli C. S. Lewisovi. Napsal mj. sérii knih 'Letopisy Narnie'. Jako literární učenec se však také vyjadřoval k tomu, jak dobře psát knihy. Jeho rady a postřehy by jistě ocenili ti z vás, kdo se také věnujete psaní – ať už si píšete deníček, kroniku, paměti nebo dokonce nějaký román.
C. S. Lewis k tématu psaní například prohlásil: „Nepište doslova, že to bylo úchvatné. Nechte na nás, na čtenářích, abychom potom, co si přečteme vaše líčení a popis, sami řekli, že to bylo úchvatné. Když používáte slova jako děsivé, úžasné, šeredné, překrásné, pak jako byste říkali svým čtenářům, aby za vás udělali vaši práci“ – tím, že si sami představí, jak to nejspíš vypadalo.
Sám C. S. Lewis se této rady držel a jeho knihy (pokud jste nějaké četli, víte, o čem mluvím) jsou skutečně velmi popisné, plné podrobného líčení postav, míst a událostí. Čtenář se snadno vcítí do dané situace a popisovaná scenérie nebo postava mu vyvstane před očima. A pak se stane, že opravdu užasne a řekne si v duchu: „To je nádherný! To je úchvatný!“
Když jsem nad tímto citátem před nedávnem přemýšlel, uvědomil jsem si, jak moc platí princip v něm vyjádřený i o našem vztahu s Bohem. Co tím myslím? Na jedné straně Bůh – ústy svých dávných proroků a apoštolů – vyjadřuje jasně a výslovně, jaký je: že je dobrý a spravedlivý, moudrý a slitovný, že pro Něho není nic nemožné, že pokorné vyzdvihuje a utlačované vysvobozuje, atd. Ovšem na druhé straně s námi Bůh jedná tak, abychom sami „okusili a uzřeli“, tedy došli ke stejnému závěru, jako ti bibličtí pisatelé z dob minulých. On chce, abychom s Ním na vlastní kůži zažili takové věci, že pak z hloubi srdce a s plným přesvědčením zvoláme: „Jo! Bůh je skutečně úžasný, spravedlivý, moudrý, slitovný, všemohoucí a zachraňující!“
Tahle zkušenost s Bohem je nepřenositelná a nezíská se tím, že si čteme knihy o Bohu nebo o Bohu diskutujeme, ale pouze tím, že s Bohem žijeme, že s Ním mluvíme, že Ho poznáváme, že se k Němu utíkáme, že Mu důvěřujeme, že Ho následujeme. Právě touto životní zkušeností se v nás potvrzují a utvrzují pravdivá slova, napsaná v Bibli lidmi, kteří zažívali s Bohem to samé – možná v jiných kontextech a při jiných okolnostech, ale v principu totéž.
Z Bible je například známý příběh trpícího Jóba. Zpočátku Jób znal Boha do té míry, že dával druhým moudré rady a mluvil o Bohu jako znalec. Ale teprve, když zakusil životní trápení, poznal i takovou Boží blízkost, že se nakonec k Bohu obrátil poetickými slovy: „Jen z doslechu o Tobě jsem slýchal, teď však jsem Tě spatřil vlastním okem.“ (Jób 42:5) Jób poznal Boha v hloubi své duše.
To je jeden z důvodů, proč nám Bůh posílá do života zkoušky a těžkosti, proč čelíme nejistotám a zklamáním. Není to projev Boží nepřízně! Často je účelem bezprostředně zakusit a poznat na vlastní kůži to, co Bůh o sobě i o nás pravdivě prohlašuje ústy jiných – že On jediný je naší oporou, naším Zachráncem, naší jedinou jistotou, kterou máme a bez níž jsme jen prach a popel, jen „pára nad hrncem“...
Také dnešní úryvek z Davidova žalmu 34 mluví o vlastní zkušenosti s živým Bohem. Král David popisuje, jak ho Hospodin vysvobodil ze všeho, čeho se lekal, jak ho vyslyšel v jeho ponížení, jak ho ubránil před nepřáteli. David zažil Boží přízeň a nalezl důkazy o Boží síle v jeho lidské slabosti. Proto David vyzývá čtenáře, aby i oni „udělali krok víry, krok důvěry“, když píše: „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k Němu.“
Ochutnejte sami Boží dobrotu a spolehlivost. Pak také poznáte, jaký hlad po Bohu v sobě máte, aniž byste to věděli. A poznáte, že tento „duchovní hlad“ je nasycen v Ježíši Kristu – v Bohu, který se z lásky dokonce stal jedním z nás, který se obětoval za každého z nás, abychom v Něm našli a měli (okusili a uzřeli) hojný, smysluplný a věčný život.
Bez vlastní zkušenosti s Bohem není ani možné hlouběji porozumět tomu, co pisatelé Bible zapsali. Některé jejich výroky, bez Bohem zjeveného kontextu, totiž mluví na první poslech rozporuplně. Například v knize Přísloví najdete za sebou dva návody, jak reagovat při setkání s hlupákem. První říká: „Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on.“ Hned za tím je jiná rada: „Odpověz hlupákovi podle jeho pošetilosti, aby se sám sobě nezdál moudrý.“ (Přísloví 26:4-5) Nenapsal tedy pisatel těchto rad, moudrý král Šalomoun, nějaký nesmyslný protimluv? Vůbec ne. Ale teprve při zkušenosti různých setkání s hlupáky a hlavně díky Božímu zjevení a vedení poznává věřící člověk pravdivost obou rad – té první v jedné situaci a té druhé zase v jiné situaci.
Vztah s Bohem zkrátka nelze předem nalinkovat a jednoduše předepsat. Je potřeba ho žít a zažít! Je v mnohém podobný vztahu muže a ženy. Když ti spolu chodí, také si nevyměňují své životopisy, kde by popsali, jací jsou a co mají rádi. Místo toho se spolu setkávají a mluví, aby se poznávali v různých situacích, aby „okusili a uzřeli“ sami. Mimochodem, proto je období romantické lásky tak důležité! Dnes jsou mladí dva dny spolu, a hups spolu do postele... Místo aby si dali čas a prostor ke vzájemnému poznávání toho, jaký ten protějšek opravdu je a jak se chová. Pak teprve budou moci sami říct: „Ty jsi úžasný! S tebou chci žít zbytek života v dobrém i zlém.“
Tak jak to říká i Bůh nám: „Přeji si, abys se mnou žil nyní a navěky. V dobrém i zlém. Nepřestanu se o tebe ucházet, dokud bude stát tento svět a ty v něm. Řekneš mi své ano?“
Boží láska nikoho nenutí, ale zve nás: Okuste a uzříte mě. Možná zpočátku jen v záblescích. Ale jednoho dne tak mocně a plně, že vám do očí vyhrknou slzy. A Ježíš sám je setře z vaší tváře.
„Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze člověku, který se k Němu utíká.“ Amen.