Return to site

Křesťanství a fotbal

1. Korintským 12:27-30 ... Vy jste tedy Kristovo tělo a jednotlivě jeho údy. A Bůh ustanovil v církvi některé takto: za prvé apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom zázraky, potom dary uzdravování, potom pomoci, vedení, rozličné druhy jazyků. Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci? Jsou snad všichni učitelé? Činí snad všichni zázraky? Mají snad všichni dary uzdravování? Mluví snad všichni jazyky? Vykládají snad všichni?

· nedělní

Milí křesťané a přátelé fotbalu – ať už jste jedno, nebo druhé, nebo obojí – a milí ostatní.

Dnešní téma kázání, „Křesťanství a fotbal“, možná zní trochu podivně a záhadně. Rád bych se v něm pozastavil nad třemi podobnostmi mezi křesťanstvím a fotbalem a nad jedním rozdílem mezi nimi. Těch podobností a odlišností je jistě víc, ale vybral jsem ty, které jsou dle mého názoru poučné a přitom často přehlížené. Nejprve něco málo o fotbale.

Vedle ledního hokeje je fotbal jedním z nejpopulárnějších sportů v ČR. Podle statistiky z roku 2017 bylo ve FAČR registrováno přes 330 tisíc aktivních členů. Namátkou, jen v okrese Praha-východ funguje 38 fotbalových klubů (viz loga výše)! K tomu však připočtěte tisíce neregistrovaných fotbalistů různých věkových kategorií... přidejte žáky škol, kteří si kopají o přestávkách... děti, které si kopají za domem... táty, kteří si čutají na zahradě mičudu se svými synky... a to ještě nemluvíme o fanoušcích na stadionech a fanoušcích doma u televize… Zkrátka, fotbal je nejen hra dvou týmů, ale je to také celonárodní fenomén, je to vášeň, která hýbe životem mnoha lidí.

Jak tomu ale bývá ve světě nedokonalých lidí, i fotbal je zasažen lidským hříchem v mnoha podobách: sobectvím, nezdravými ambicemi, touhou po moci a penězích, vychytralým hledáním vlastního prospěchu ve všem, co se děje. Fotbal na vyšší úrovni není ušetřen různých afér: dochází k uplácení rozhodčích, ke korupci ve vedení klubů, k různým machinacím a ovlivňování zápasů, objevuje se sázení na výsledky mezi hráči, dochází k podvodům s registracemi hráčů (starší vydáváni za mladší). Mnohé nezaujaté pozorovatele také jistě pobuřují milionové platy profesionálních fotbalistů ve srovnání třeba s platy lékařů, učitelů, hasičů, zemědělců… tedy s platy v profesích, které chrání, opatrují a rozvíjejí naše životy.

Jak to tedy, že přes všechny ty aféry – a je jasné, že na veřejnost se dostane jen „špička ledovce“! – zůstává fotbal tak populární? Jak to, že navzdory všem těm skandálům se fotbalu věnuje a sleduje ho tolik lidí? Jak to, že ty ostudné praktiky od fotbalu nikoho neodradily?

Mám za to, že důvod je v samé podstatě fotbalu: že je to hra, která strhuje lidi, je to vášeň, která spojuje lidi. Zahrát si fotbálek třeba s kamarády, to je přece pro kluky skvělá zábava, bez ohledu na nějaké aféry ve vedení. Ani korupce mezi rozhodčími nemůže zabránit, aby si tátové šli zakopat se svými syny a užili si spoustu legrace. A když hodíte míč mezi malé „haranty“, na nic nečekají a hned do něj čutají, běhají, kličkují a volají: Přihrej! A je jim úplně jedno, kolik kdo z reprezentantů bere za peníze. Zmocnilo se jich kouzlo fotbalu a žádné trapné aféry na tom nic nezmění.

Právě v tomto prvním ohledu je fotbal podobný křesťanství. Křesťané se shlukují do „týmů“, církví, jako je ta naše, ale v církvích se dějí také věci špatné. I v církvích se objevuje touha po moci a vlivu („Já to tady vedu! Já budu o všem rozhodovat!“), touha po penězích, po úřadech; i v církvích se zneužívání lidé (často i děti) a manipuluje se lidmi. Někdy je to důsledek chybného učení (jako např. celibát nebo desátky), jindy je to projev lidské slabosti a tělesnosti.

ALE udělali bychom chybu (které se u fotbalu nedopouštíme), kdybychom kvůli tomu zavrhli – šmahem a paušálně – křesťanství jako takové. Protože jeho základ a kouzlo zůstává, a tím je osoba Ježíše Krista, která spojuje lidi, která je naší vášní. Vztah s Ježíšem – přijímání a sdílení Jeho milosti a odpuštění, poznávání síly Jeho Ducha v těžkostech, uskutečňování Jeho vize, šíření Jeho hodnot a slávy v tomto světě – to je to, co dělá křesťanství křesťanstvím. Jako křesťané jsme „unešeni“ Ježíšem, Jeho sebeobětavou a sebedávající láskou, která Ho přivedla mezi nás a zavedla až na „náš kříž“. „Kvůli nám žils a umíral.“ Aféry a selhání v jednotlivých církvích – jakkoli je nám líto, že k nim dochází (!!!) – na tom nemohou nic změnit.

V křesťanství je naší vášní Ježíš

Jeho osoba, Jeho slova, Jeho činy, Jeho vztah s námi.

Ježíš spojuje lidi k sobě. Apoštol Pavel proto kdysi přirovnal církev, tedy společenství křesťanů, ke Kristovu tělu, které – tak jako každé jiné lidské tělo – zahrnuje mnoho různých orgánů, údů a částí. „Vy jste tedy Kristovo tělo a jednotlivě jeho údy.“ V reakci na to jeden aforista napsal, že církev je tělem, nikoli sochou Krista. Chtěl tím zdůraznit, že tělo je živé, aktivní, činorodé, přizpůsobující se. Není to jen mrtvá, strnulá socha.

Nicméně v těle, jak víme, existuje jakási vnitřní organizovanost, uspořádanost, řád, spolupráce, domluva. Orgány a údy, svaly a klouby spolu komunikují a jsou provázány. V těle najdeme oběhovou, nervovou, trávicí a jiné soustavy. Máloco se uvnitř těla děje chaoticky či bezúčelně.

Když se vrátíme k fotbalu, platí to i pro něj. I když si chcete jít jen zakopat na hřiště za barákem, musíte se domluvit s ostatními, dohodnout pravidla, kdo vezme míč, kdo s kým bude hrát, a tak. A čím víc budete fotbal brát vážně (od čutání za domem, přes okresní přebor až třeba po Ligu mistrů), tím složitější bude jeho organizovanost – bude se řešit složení mužstva, zajištění dresů, dohodnutí soupeřů, termínů a míst zápasů, cen vstupenek. Můžete být jakkoli zapálení, vášniví a nadšení fotbalisté, ale bez organizovanosti a domluvy by to ve fotbale nešlo.

A to je druhá podobnost s křesťanstvím. I v něm funguje organizovanost a spolupráce mezi jejími členy, z nichž každý má nějaké své obdarování a povolání a může ho používat ke společnému prospěchu. Pavel napsal „A Bůh ustanovil v církvi některé takto: …“ a pokračoval, že někteří jsou povoláni jako apoštolové, jiní jako učitelé či evangelisté, jiní stojí jako služebníci ve vedení, jiní mají schopnost povzbuzovat, léčit na těle a na duši, a mnohé další dary a služby.

Kdybych to převedl do jazyka fotbalu, mohla by Pavlova slova znít takto: Vy jste tedy Kristův tým a jednotlivě jeho hráči. A Bůh ustanovil v týmu některé takto: za prvé brankáře, za druhé obránce, za třetí útočníky, potom beky, potom záložníky, potom křídla, ty, co umí hlavičkovat, rozličné druhy střelců. Jsou snad všichni brankáři? Jsou snad všichni obránci? Jsou snad všichni útočníci? Střílejí snad všichni levačkou? Mají snad všichni dar skórovat z každé situace? Dokáží snad všichni rozdělovat míče právě tam, kde je potřeba?

A tak se dostáváme ke třetí podobnosti křesťanství a fotbalu. Můžete hrát fotbal sami? Částečně ano; můžete trénovat kličky s míčem, běh mezi kužely, můžete rozvíjet rychlost a vytrvalost. Ale to nebude stačit. Abyste se naučili přihrávat a posílat pasy, abyste nacvičili narážečky a jiné signály, potřebujete ostatní. I kdyby člověk byl nejlepší gólman na světě nebo nejlepší útočník, ale bez spoluhráčů není nic. Fotbal je zkrátka týmová hra.

Tak i křesťanství je týmová záležitost. I když má „vertikální rozměr“ – vztah důvěry každého jedince s „kapitánem, hrajícím trenérem“ Ježíšem Kristem – je pro křesťanství podstatný i jeho „horizontální rozměr“, tj. souhra mezi věřícími, spoluúčast, sdílení a vzájemná podpora mezi spoluhráči, spolu-nadšenci do Krista. Křesťanství bylo už od počátku „týmovým fenoménem“. S Ježíšem přece putovalo dvanáct apoštolů a dalších učedníků. A je tomu tak dodnes. Soukromé chvilky s Bohem nevyváží společné modlitby a chvály v kroužku souvěrců. Potřebujeme povzbuzení, rady, vysvětlení, napomenutí, útěchu a přímluvy od ostatních. A oni zase potřebují něco z toho od nás.

Fotbal i křesťanství mají některé znaky společné. Jejich základem je VÁŠEŇ, SPOJUJÍCÍ LIDI, navzdory aférám. Vášeň buď pro míč, nebo pro Krista. Také k jejich fungování je potřeba ORGANIZOVANOST A SPOLUPRÁCE, NE CHAOS A ZMATEK. A nakonec obojí je TÝMOVÁ HRA, NE SÓLO JÍZDA.

Vášeň, spojující lidi.

Organizovanost a spolupráce.

Týmová hra.

Minimálně jedna zásadní věc však křesťanství od fotbalu odlišuje. Ve fotbale vám žádný rozhodčí neřekne: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Žádný fotbalový trenér vám neřekne: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Ve fotbale vám žádný spoluhráč neřekne: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Nic, co přetrvá navěky. To všechno a mnoho dalšího ale říká Ježíš, ten Boží svatý Syn, který „neváhal za můj hřích život dát“ (z písně „Above All – Kvůli nám“, kterou děti dnes zpívaly).

Fotbal proto nikdy nenaplní naši nejhlubší touhu po porozumění, po bezpodmínečném přijetí, po nalezení smyslu naší existence. Ano, fotbal je tu pro lidi, ale my lidé tu nejsme pro fotbal. Jsme tu pro Boha, který nás vymyslel a stvořil, abychom s Ním byli znovu spojeni, plně a navěky. Což se může stát jen díky Ježíši Kristu. On nám dává naději, že až tenhle pozemský „zápas skončí“, pak teprve začnou „oslavy Vítěze“ a těch, kdo se přidali do Jeho týmu.

Fotbal je pro lidi, ale ne lidi pro fotbal!

Přátelé Krista, fotbalu a kdoví čeho ještě. Když se v pátek scházíme s dětmi při biblickém kroužku, druhou část většinou věnujeme sportování. A kluci (a někdy i děvčata) se vždycky s nadšením vrhnou po míči. Hrají fotbal i na sněhu, na ledu, v létě i v zimě, v dešti, v horku, v mrazu. To je ta vášeň pro fotbal. Přál bych si, abychom my všichni nalezli podobnou vášeň pro Ježíše, našeho Zachránce – vášeň, která nehledí na rozmary počasí či osudu, nehledí na překážky a nástrahy, na posměch či odříkání. Vždyť Ježíš se pro nás vzdal nebe, abychom my v Něm to nebe dostali. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze POUZE KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly