Milí přátelé Pána Ježíše Krista! Blaze vám, když slyšíte Jeho Slovo a konáte podle něho. Amen.
Kdybyste si měli představit výjev z Kristova života, jaký obrázek byste viděli? Nebo se zeptám, jaká tvář Ježíše a jaké emoce jsou nejčastěji vyobrazeny na dílech umělců?
Je to možná betlémská scéna s bezbranným dítětem v jeslích? Nebo je to obraz laskavého Učitele, obklopeného hrstkou dětí? Možná se vám vybaví obrázek dobrého Pastýře, s radostí nesoucího nalezenou ovečku. Bezesporu si člověk vzpomene také na výjev trpícího Krista na golgotském kříži.
V našem dnešním biblickém textu vidíme další dvě tváře Ježíše, dva výjevy Jeho emocí, které nejsou zdaleka tak častým námětem k uměleckému ztvárnění. Přesto i Ježíšův hořký nářek nad Jeruzalémem, stejně jako Jeho hněv spojený s drsným vyhnáním prodejců z chrámu patří do rejstříku lidských a Božských emocí našeho Pána. Dokonce jsou důležitým svědectvím toho, že
Ježíš není lhostejný ke hříchu ani ke hříšníkům.
Ježíš není lhostejný ke hříchu
Věnujme pozornost nejprve druhé části dnešního textu z evangelia. Na květnou neděli vjel Ježíš do Jeruzaléma a, jak píše Lukáš, „když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, a řekl jim: Je psáno: `Můj dům bude domem modlitby´, ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“ (verše 45-46)
Jeruzalémský chrám byl centrem náboženského života Židů – ať už těch místních, nebo těch žijících v okolních zemích. Předkládaly se v něm předepsané oběti Hospodinu. Četlo se ze svitků Písmo. Přinášely se modlitby. Slavily se v něm poutní a jiné svátky, připomínající Boží konání v historii Izraele. V lidech se povzbuzovalo a rostlo očekávání zaslíbeného Božího Mesiáše.
Taková byla alespoň ta světlá, bohulibá stránka chrámových aktivit. Jenže ne všechno bylo, jak má být. Vnější chrámové nádvoří, tzv. nádvoří pohanů, určené poutníkům nežidovského původu, kteří vyznávali a klaněli se Hospodinu, Bohu Izraele, v té době vůbec nepřipomínalo nějaké svaté místo. Bylo podobno spíše tržnici. Místní obchodníci je obsadili se svými stánky, ve kterých měnili cizí peníze na židovské půl-šekely, nabízeli obětní zvířata, jako holoubata či jehňátka, a z Ježíšova označení „doupě lupičů“ (či brloh plenitelů) lze usuzovat na přemrštěné ceny a jiné nekalé prodejní praktiky těchto chrámových obchodníků. Ne, neokrádali samotný chrám o obětní dary, jak si někteří myslí, tak jako lupič neokrádá své vlastní doupě. Ale využívali toto posvátné místo a zbožnosti druhých ke svému zbohatnutí. Tímto svým hříchem, který náboženské autority přehlížely a tolerovaly, vrhali prodejci velice špatné světlo na samotný Hospodinův chrám, na Boží Slovo, které v něm bylo slyšet, a na Boží lid, který v něm hledal Hospodinovu slitovnou tvář.
Jako Boží Mesiáš měl Ježíš plnou pravomoc (srovnej s Lukáš 20) tvrdě zasáhnout a postavit se proti tomuto do nebe volajícímu hříchu, který se tak úzce týkal Božího úradku a spásy lidí. Mnozí křesťané, většinou ti krátce po svém obrácení, mají těžkosti pochopit toto násilné jednání svého Spasitele. I já jsem mezi ně svého času patřil. Jak se tento Kristův kypící hněv slučuje s obrázkem slitovného, odpouštějícího, láskou prostoupeného Ježíše?
Nesmíme nikdy zapomínat na to, že Bůh – Otec, Syn i Duch svatý – ze své podstaty nenávidí hřích. Boží Syn byl v lidském těle přímým svědkem otevřených ničemností a nepravostí těch, kteří se nazývali Božím lidem a měli jít ostatním příkladem. Nemohl zůstat lhostejný, a musel pozvednout proti nim hlas, musel zasáhnout, aby ukázal na závažnost těchto veřejných přestoupení. Proto slyšíme Krista ostře mluvit na adresu farizeů a učitelů zákona. Proto ho vidíme tvrdě zakročit proti chrámovým prodejcům-lupičům. Proto můžeme čekat Jeho hněv, nazýváme-li sami sebe Božími dětmi, a přesto dál svévolně praktikujeme zlovůli a zůstáváme zatvrzele ve svých hříších.
Ježíš nepřehlíží a netoleruje nepravosti, zvláště u těch, které nazývá svými následovníky. Vždyť hřích je v Božích očích tak závažný, že to stálo pekelná muka a potupnou smrt svatého Božího Syna, aby za naši vinu bylo zaplaceno a nám bylo odpuštěno. Tato zpráva o odpuštění vin skrze víru v Ježíše je nám jak zdrojem duchovního pokoje, tak motivem ke zbožnému životu. Evangelium o Kristu není povolenkou k svévolnému životu ve hříchu. Co by nás čekalo, kdybychom si takto překrouceně Boží poselství vyložili, nebo kdybychom ho zcela ignorovali, nám v jasných barvách líčí první část dnešního textu. Ježíš zde předpovídá zničení Jeruzaléma, jakožto předobraz Božího posledního soudu.
Ježíš není lhostejný ke hříšníkům
Lukáš píše: „Když už byl (Ježíš) blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (verše 41-44)
Vidíme další netradiční obraz našeho Spasitele. Ukazuje nám, že tak jako Ježíš není lhostejný vůči hříchu, není lhostejný vůči hříšníkům a jejich věčnému osudu. Ježíš byl nedaleko Jeruzaléma vítán davem poutníků, volajícím „Hosanna Synu Davidovu“. Když však uviděl město, hlasitě se nad ním rozplakal, naříkal a bědoval, tak jako lidé naříkají nad zemřelým, kterého milovali.
Tento Ježíšův emotivní projev hluboké lítosti měl svůj důvod. Jeruzalém, jak jsme si již řekli, byl centrem Božího zájmu; byl místem uctívání jediného pravého Boha, Hospodina; byl cílem věřících poutníků ze všech koutů světa. Boží Slovo, zapsané na svitcích, znělo v jeho chrámu. Jeruzalém byl opásán lesknoucí slávou, která měla přitáhnout i okolní pohanské národy k uctívání Hospodina. Proroci byli v minulosti posíláni od Boha, aby přinesli varování tomuto městu, když se jeho obyvatelé odvrátili od pravdy k modlám. Sám Kristus promlouval s velkou péčí k srdcím těch, kteří přišli do města, takže „všechen lid Mu visel na rtech“ (v. 48). Později i apoštolové považovali svaté město Jeruzalém za prvotní cíl svého svědectví o vítězství vzkříšeného Mesiáše nad hříchem i hrobem.
A přesto všechno Jeruzalém jako celek, s většinou svých obyvatel, s židovskou veleradou v čele, nevyslyšel Boží volání k pokání a k víře v evangelium o Ježíši. Lidé ve své zaslepenosti, světské krátkozrakosti, nepoznali čas svého navštívení. Promrhali čas Boží milosti. Odmítli poníženého Mesiáše, potupně a bezmocně umírajícího pod rukou Římanů. Jak smutné a ironické, že Jeruzalém, což znamená „město pokoje“, přes všechnu Boží péči nepoznal, co vede k pravému pokoji.
Pán Ježíš věděl, co přijde jako následek tohoto svéhlavého, nekajícného postoje. Město bude zničeno svými nepřáteli; bude sevřeno a obklíčeno; bude srovnáno se zemí i s těmi, kdo budou uvnitř jeho hradeb; nezůstane v něm kámen na kameni. Jak otřesně přesné bylo Ježíšovo prorocké slovo! Bylo tak detailně přiléhavé, že jsou dnes mnozí pochybovači toho názoru, že bylo zpětně vloženo Ježíšovi do úst až po svém naplnění, ke kterému došlo v roce 70 po Kristu.
V reakci na židovskou vzpouru (došlo by k ní, kdyby tamější židé poznali nebeský pokoj a neprahli po tom pozemském?) tehdy přitáhl římský vojevůdce Titus, oblehl hradby města tak těsně, že hlad a bída uvnitř byly nesnesitelné. Lidé prý dokonce byli dohnáni k tomu, aby jedli své vlastní děti. Když pak Římané vtrhli do města, zanechali za sebou totální spoušť. Přežívající obyvatele města zmasakrovali. Chrám rozbořili na padrť, takže dodnes z něho zbývá jen část vnější hradby, známá jako „zeď nářků“.
To všechno Ježíš viděl předem, když do města vjížděl na oslíkovi. Ale nereagoval tak, jak bychom možná reagovali my. Neřekl, „Dobře ti tak, to ti patří za to, jak jsi tvrdošíjné!“. Naopak, s hlubokým nářkem si posteskl, „Kdybys tak poznalo i ty!“ Ježíš nebyl a není lhostejný a chladný vůči osudu hříšníků. Naopak, jímá Ho lítost nad každým neobráceným člověkem, který směřuje k záhubě. Z celého srdce Bůh – Otec, Syn i Duch svatý – touží po tom, aby se hříšník, jako vy nebo já, odvrátil od svých zlých cest, vyznal své hříchy, činil pokání a věřil v to nezasloužené odpuštění, za které Bůh v Kristu zaplatil svou krví... a byl zachráněn.
Je smutnou pravdou, že kdo nepozná čas Božího milosrdného navštívení, pozná dříve či později čas Božího trestajícího navštívení. Ježíš to ví. Vy i já to víte.
Proto Ježíš není lhostejný k tolerovanému hříchu v nás. Nebuďme ani my!
Proto Ježíš není lhostejný k osudu bloudících hříšníků kolem nás. Nebuďme ani my!
Amen.