Return to site

Ježíš je nadějí smetiště

Izajáš 25:6-9 ... „Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: ‚Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.‘“

· nedělní

Drazí přátelé v Kristu, který je naší nadějí, darovanou nám od Boha –

Jak jste si už všimli, téma dnešního kázání zní: „JEŽÍŠ JE NADĚJÍ SMETIŠTĚ.“ A možná vám vrtá hlavou, co tím chci asi říct? Co to znamená? Jaký to má smysl?

Začnu slovem „naděje“, které se objevilo v každém z dnešních čtení z Bible. Je to velmi důležitý pojem, který se v Písmu často objevuje. V hebrejštině, kterou je psán SZ, i v řečtině NZ se pro naději a doufání používá několik různých slov, která jsou odvozena od představy čekání a vytrvání, případně těšení se. Máme naději, když na něco čekáme a těšíme se, až to přijde.

V naší běžné řeči se naděje a doufání používá většinou trochu v jiném smyslu. Říkáme třeba „Doufám, že budu mít na vysvědčení samé jedničky.“ nebo „Doufám, že autobus přijede včas.“ Vyjadřujeme spíše své přání a není jisté, zda se vyplní. Je možné, že ano, v což doufáme, ale je možné, že i ne. Pisatelé Bible naději takto nevnímali. Pro ně to bylo očekávání a těšení se na něco jistého, co ovšem ještě v té dané chvíli nebylo nebo nebylo vidět, ale co bylo zaslíbeno - totiž Bohem, jehož sliby jsou spolehlivé. My také někdy říkáme např. „Doufám/čekám/těším se, že dostanu pod stromeček kolo. Vždyť mi ho táta slíbil.“ Takové doufání, taková naděje je mnohem blíže té naději, o které se mluví v Písmu.

Naděje, která spočívá v Bohu, pak znamená očekávání toho, co Bůh zaslíbil, co je často nemožné pro člověka, ale možné pro Boha. Je to naděje toho, co Bůh dokáže pro člověka a s člověkem udělat – ať už s jeho současnou bídnou situací a okolnostmi, kterými prochází, nebo s jeho hříšnou náturou a jeho slabostí, a nakonec s jeho smrtelností. Je to či ono pro člověka „konečná“? Nebo je tu naděje, že Bůh zasáhne, že Bůh bude mít poslední slovo a splní to, co slibuje?

Co je pro člověka nemožné, je možné pro Boha.

Ve SZ se často objevuje výzva k naději slovy „Čekej na Hospodina!“ Neboli vyhlížej Ho, čekej na Jeho sílu, na Jeho zásah, na Jeho vysvobození, na příchod Jeho Mesiáše, který obnoví, co Satan i člověk sám pokazil. Z NZ jsme si četli (2. Kor 1:8-11), jak se apoštol Pavel ocital v situacích, kdy už ztrácel naději na život, že si ho sám ochrání a udrží, „to proto,“ jak píše, „abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé.“ Pavel doufal v Boha, který vysvobozuje v pravý čas a obrací těžkosti v požehnání. A tento Bůh naděje přišel mezi nás před 2000 lety v Betlémě, přesně v souladu s tím, jak sám zaslíbil.

Ježíš Kristus je tou zaslíbenou nadějí, předmětem očekávání a těšení se mnoha lidských generací minulých i budoucích. Proč je ale Ježíš nadějí smetiště? Je to samozřejmě metafora, která pochází z jedné knihy, a uvádím ji pro ilustraci. V té knize jsem se dočetl (a na YTB jsem našel další materiály), jak kdesi v Paraguayi jsou slumy, chudinské čtvrti velkých měst, kde lidé žijí prakticky přímo na smetišti, uprostřed skládky, na hromadách odpadků. Pohled na jejich domovy je skličující a tísnivý, ale ještě horší je to, co nevidíte: zápach rozkladu, který je všude přítomný a vším proniká. Ale člověk si zvykne a místním lidem už téměř nepřijde, že žijí na skládce.

Pomyslíte si možná, že takové místo je místem bez naděje, bez jakékoli perspektivy do budoucna. Jednou ale přijel do těch míst na návštěvu mladý profesionální hudebník jménem Favio Chavez. Když přijel, nepopřel, že jde o smetiště, nezavíral oči před bídou obyvatel, nesnažil se je chlácholit a balamutit, neříkal: 'Vždyť je to tu hezké.' Ti lidé byli na smetišti. Ale Favio viděl i to, co ostatní neviděli. Viděl nejen to, co je, ale i to, co by mohlo být. On měl naději a stal se nadějí.

Co udělal? Pověřil vybrané hrabače a hledače v odpadcích, aby vybrali a sesbírali různé vyhozené a rozbité věci, ze kterých by se mohly vyrobit hudební nástroje! A sám Favio se pustil do restaurování „nástrojů ze skládky“. Violoncello vyrobil z barelů na olej a ze starého kuchyňského náčiní; flétnu zhotovil spojením několika malých plechovek; bicí udělal ze sudů, kde jako potahy/skiny použil staré rentgenové snímky. Výsledkem byl orchestr složený ze „smetištních nástrojů“, na které pak Favio učil hrát místní lidi. A protože Favio měl smysl pro humor, nazval orchestr Land-fill-harmonic (landfill = skládka). Favio Chavez dal lidem naději, očekávání něčeho úžasného a hodnotného, které povstane i z bídy a nicoty.

Pro někoho to může být jen ukázka, jak lidská duchaplnost a kreativita dokáže způsobit společenskou transformaci i v těch nejchudších komunitách (což je motto filmu, který o tomto orchestru později vznikl). Pro nás to ale je také nádherná ilustrace toho, proč Boží Syn Ježíš přišel na tuto zem, proč se stal jedním z nás – proto, aby se sám stal naší NADĚJÍ, naším OČEKÁVÁNÍM toho, co pro nás bylo nemožné, ale co pro nás a s námi dokáže Bůh. Vždyť jedno z pojmenování Ježíše je „Immanuel = s námi je Bůh“.

JEŽÍŠ JE BOŽÍ NADĚJÍ PRO SMETIŠTĚ SVĚTA. Bylo by jistě příjemnější popsat náš svět nějakými vznešenějšími slovy. Vždyť si stavíme krásné domy, zdobíme si stromečky, přejeme si krásné svátky, děláme pro druhé mnoho dobrého. Přesto je v duchovním smyslu a rozměru svět podobný spíše smetišti – je nepřátelský, bolestivý, násilnický, je místem plným rozbitých stvoření odpadlých od Boha, bytostí s porouchanými vztahy, hříšníků vyřazených z ráje, tvorů sloužících jen sobě samým, zadrhávajících se a nefungujících podle Tvůrcova plánu. Sami dobře víme, že i v těch krásných domech bydlí a kolem těch nazdobených stromků se scházejí lidé, kteří se někdy víc, někdy míň navzájem zraňují, jsou si nevěrní, podvádějí se, zažívají bolest, zklamání a strach, propadají zoufalství, slouží spíše svým sobeckým zájmům, nehledají vůli svého Tvůrce ...

Svět je duchovní smetiště a někteří z nás jsou až na samém dně oné jámy odpadků – propadli beznaději, jsou smířeni se svým neutěšeným stavem a jediné, co cítí, je nenávist či závist vůči těm, kdo jsou výš. Jiní z nás, jsou právě na vrcholu hromady odpadků – mají nadmíru bohatství, moci, vlivu, rozumu, a tak se cítí příjemně, uznávaně, soběstačně, povýšeně až arogantně. Oslavují sebe navzájem, ale slávu od Boha nehledají (Jan 5). A neuvědomují si, že jsou stále jen na smetišti a že patří smetišti, že „zavane vítr“ u už tu nebudou. Většina z nás je pak asi někde uprostřed té haldy a někdy se drápeme výš a jindy padáme níž. Ale zdá se, že jsme si už zvykli. Je snad někdo, kdo by to mohl změnit?

Bůh někoho takového lidstvu slíbil. Celé Písmo svědčí o Něm. Mluví o Mesiáši, který jediný naplní Boží zákon, který vezme lidské hříchy, nemoci, a veškerou „smetištní bídu a zápach“ na sebe, který bude obětován na kříži jako Beránek Boží, který bude nadějí všech národů, neboť jim přinese spásu, smíření a nový život a jednoho dne svůj lid přenese k sobě do ráje.

Mezitím i dnes přichází tento Mesiáš, Ježíš, k nám. „Rozhrábne“ (někdy jemně, někdy drsně) tu naši „haldičku smetí“ a odhalí něco shnilého, zkaženého, zlomeného, bolavého, rozbitého v našem životě. Ne však proto, aby nás odsoudil, ale aby zachránil, uzdravil to nemocné, oživil to mrtvé v nás. Přišel jako Lékař, kterého potřebují nemocní. Přišel jako ten skladatel na smetiště, aby z odpadků dělal „nové nástroje“ a tvořil z nich orchestr (církev), který sám diriguje, který učí hrát melodii své sebeobětavé lásky. Ježíš uzdravuje či dává sílu snášet břemena … až do dne svého zjevení, dne Vítězství, kdy Bůh bude mít poslední slovo nade vším.

V Kristu „Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země.“ Kristem se budeme chlubit a o Něm budeme říkat: ‚Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil.“

JEŽÍŠ JE NADĚJÍ SMETIŠTĚ:

Z NĚHO POZVEDÁ SVŮJ LID,

KTERÝ OČIŠŤUJE, OŽIVUJE

A KTERÝ OSLAVÍ - NAVĚKY.

Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly