Return to site

Hudba, půst a my

Izajáš 58:6 ... Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole (pouta bezbožnosti), rozvázat jha (tíživá břemena), dát ujařmeným (utištěným) volnost, každé jho rozbít?

· nedělní

Milost vám a pokoj od Boha v této postní době –

Dnešní kázání bude mít na první poslech trochu matoucí název: Hudba, půst a my. Jak to všechno spolu souvisí, to doufám pochopíte už za chvíli.

Hudba

Začal bych jednou zajímavostí, kterou jsem před časem objevil při hraní karetní hry „Česká historie“. Jedna otázka se týkala tzv. sedmi svobodných umění, která tvořila základ středověkého vzdělání. Tři předměty (tzv. trivium) se věnovaly „slovu a řeči“ a byly to gramatika, rétorika a dialektika. Další čtyři (tzv. kvadrivium) se zabývaly „čísly a velikostmi“ a byly to aritmetika, geometrie, astronomie a… a tady jste měli doplnit buď mechaniku, hudbu, nebo geografii. Správná odpověď byla hudba.

Pokud vám vrtá hlavou, jak se hudba zabývá čísly a velikostmi, vězte, že tehdy šlo o širší chápání hudby jakožto předmětu, kde se studovaly proporce, intenzita a výška (tónů), vzdálenost v čase, frekvence, různé harmonie, atd. Dodnes můžeme v hudbě sledovat její rytmus, melodii, dynamiku, soulad či nesoulad… zejména, hraje-li třeba celý orchestr složený z mnoha různých nástrojů.

Když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že hudba je úžasný Boží vynález. Ten soulad zvuků, vibrací vzduchu, který můžeme vnímat ušima, zpracovávat v mozku a těšit se z něj v srdci, to není jen výsledek nějaké slepé evoluce. Na druhou stranu, vezměte si, jak „bolí uši“, když hudebníci hrají falešně. Nebo si představte, kdyby každý člen orchestru hrál, co by právě chtěl, podle svých vlastních not. To už by nebyla symfonie, ale disharmonie a kakofonie.

Ono je to svým způsobem podobné s námi lidmi a s našimi životy. Kolik jen nesouladu, disharmonie mezi námi vládne: v rodinách, v práci, mezi sousedy, mezi národy. A jsou slyšet hlasy, že za to může i křesťanství! Jistě jste také zaregistrovali různé stížnosti na křesťanství nebo na církev: inkvizice, zločiny jezuitů, upalování čarodějnic, mocenské boje papežů, kněží zneužívající malé chlapce, kolaborace představitelů církve s fašisty, lačnost po majetku, atd. Ano, i mně je z toho smutno. Ale co na to říct? (Viz také srovnání Křesťanství a fotbal.)

Možná pomůže jedna paralela s hudbou: „Chtěl jsem si poslechnout Beethovena a jeho ‚Osudovou‘; přišel jsem na koncert jeho hudby a tam jsem slyšel vřískot a skřípot, a to ještě mimo rytmus a s nenaladěnými nástroji. Koho ale za to mám vinit? Beethovena? Mám ho odepsat jako špatného skladatele? Nebo za to mohou hudebníci, že tu hudbu bídně zahráli?“ Jistěže není na vině Beethoven. Stejně jako není na vině Kristus, když lidé v Jeho jménu páchají ničemnosti, když pod pláštěm Božího pověření uchvacují moc, vykořisťují a zneužívají, vydávají zlé za dobré a naopak.

Na druhé straně je ovšem třeba chápat ještě související skutečnost, kterou vyjadřuje jiná paralela s hudbou: „Na malém městě uprostřed Bohem zapomenuté země, kde nebylo nikdy ani divadlo ani koncertní sál, nacvičily školní děti pod vedením nadšeného učitele Beethovenu „Osudovou“. Pozvaly na náměstí celou obec, aby si lidé poslechli jejich vystoupení. Náhodou byl přítomen i světaznalý klavírista, který cestoval přes městečko. Když slyšel různé chybky a falešné tóny žáků při jejich amatérském vystoupení, přišel za učitelem, aby mu to řekl. Ten ho hned odzbrojil slovy: ‚Vím, že to nebylo dokonalé. Ale uvědomte si, že bez těch dětí by tihle lidé kolem nikdy neslyšeli Beethovena!‘“

Je tedy nebetyčný rozdíl mezi dvěma přístupy:

Na jedné straně hrát zcela bez not nebo podle vlastních not (a přitom vydávat své dílo za mistrovské), hrát sólo namísto v orchestru, poukazovat na sebe místo na skladatele a dirigenta. Takovým hráčům řekne Ježíš: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Matouš 7:23)

Na druhé straně je pak hrát podle správných not, i když s chybami, rozvíjet svůj part, učením a praxí se zlepšovat v tom společném „muzicírování“, pod vedením dirigenta, ke slávě skladatele. Takovým hráčům řekne Ježíš (dirigent): „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“ (Matouš 25:21,23)

Jako křesťané se tedy nemusíme bát vydávat své svědectví o Ježíši, jakkoli „nepřesně zahrané“ může být. Vždyť pro mnohé kolem to možná bude jediná příležitost, aby „slyšeli Beethovena“, aby i jim vzešlo „světlo evangelia slávy Kristovy“ (srovnej 2. Korintským 4:4).

Půst

A pak je tu půst a postní doba. Je to období, které začíná Ježíšovým zvoláním: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Marek 1:15) Je to vlastně doba opětovného zkoumání „vlastního hraní“ a lítosti nad každou falší a falešností. Je to doba, kdy se sami sebe a Boha ptáme, zda nehrajeme podle vlastních not – pak je tu příležitost je zahodit a vzít si ty správné, zaměřit se na dirigenta, který udává tempo i směr. A pokud hrajeme podle Božích not, ptáme se, kde hrajeme špatně – pak je tu příležitost podívat se, proč to nejde lépe, co mi brání soustředit se víc na dirigenta, jak mohu lépe využít svého „hudebního“ potenciálu pro slávu skladatele.

Postní doba je doba sebereflexe a pokání, rozjímání a usebrání se. Ale je to také doba „půstu“ – tedy ve smyslu vzdání se něčeho na úkor něčeho lepšího, trvalejšího, prospěšnějšího. Nejde jen o to, že se někdo rozhodne nejíst maso, a vzdá se ho na úkor zeleniny a ovoce. Půst má i duševní a duchovní rozměr. Vzdám se třeba večer televize na úkor toho, že si budu víc číst, třeba Bibli. Nebo se vzdám komunikace přes FB a twitter a budu víc komunikovat osobně, setkávat se, hovořit s druhými tváří v tvář, věnovat osobní účast blízkým i dalekým. Nebo se vzdám části svého nadbytku a obdaruji toho, kdo má nedostatek. Půst se objevuje často ve spojení s modlitbou – je to proto, že právě čas na jídlo věnuji na modlitbu, čímž vyjadřuji svou závislost na Bohu, ne na jídle. Půst je také, jak jsme již říkali, spojen s lítostí a pokáním – člověk se vzdává povrchního veselí a radovánek na úkor toho, že si „sype popel na hlavu“, že se omluví a prosí za odpuštění tam, kde zraňoval a křivdil.

Postní doba je ve své podstatě dobou jakéhosi „vyprázdnění se“ před Bohem, aby Bůh mohl znovu naplnit nás, hliněné nádoby, vlastní bohatostí milosti a milosrdenství.

Ježíš sám zažil postní dobu, osvojil si „postní přístup“ k životu. Nejpatrněji to vidíme při Jeho pobytu na poušti po dobu 40 dnů a nocí, kdy prakticky nic nejedl, jen spoléhal na svého Otce. Ježíš se ale nevzdal jen jídla na úkor něčeho prospěšného. Bylo toho víc, mnohem víc. Celý Ježíšův život byl vlastně takovým postním obdobím. Boží Syn se přece vzdal své slávy a zakusil hanbu, abychom my místo hanby zažili slávu. Boží Syn se postil od poct a výsad, které patří Bohu, a místo úcty čelil posměchu, místo hojnosti měl nedostatek.

Právě na to cílil satan svá pokušení na poušti: Proč se vzdávat své moci udělat z kamene chleba? Proč mít hlad? Proč neudělat rozruch skokem ze střechy a dopadem bez úrazu? A proč si neužívat kralování a posluhování druhých? Jsi snad Boží Syn, ne? Máš na to právo! Jenže Ježíš se vzdal „chození po svých cestách“, ale chodil po cestách svého Otce. Byl to Boží Duch, kdo Ježíše zavedl na onu poušť, kde byl pokoušen satanem!

Ježíš to všechno učinil pro nás. JEŽÍŠ SE POSTIL PRO NÁŠ PROSPĚCH! Vzdal se své slávy, své rovnosti s Bohem, svého života – obětoval ho za nás, v náš prospěch, pro naši záchranu. Ježíš „zahrál Beethovena“ dokonale za nás, abychom my spolu s Ním sklízeli ovace! Navěky!

A my

A tak se dostáváme k závěrečné části dnešního kázání. Hudba, půst… a my! Je psáno, že „Ježíš se stal chudým, abychom my Jeho chudobou zbohatli.“ (2. Korintským 8:9b) My jsme v Něm zbohatli a stali se Božími dětmi!

To ale není důvodem, abychom se nad druhé vyvyšovali, druhé ovládali, násilím „obraceli na víru“, zabírali jim majetek. Naše „hraní“ podle „Ježíšových not“ je totiž podobně celoživotním půstem. Vždyť „kdo říká, že v Něm zůstává, musí žít tak, jak žil On,“ píše Jan ve svém dopise (1. Janův 2:6). Náš život je vzdáváním se své vůle, aby mě vedla Boží vůle; je vzdáváním se svých nároků, abychom obohatili a osvobodili druhé – milostí a milosrdenstvím.

Závěr celého povídání je otevřený, protože jej píšeme sami s Bohem, dnes a každý další den. Tak ať je, co poslouchat! Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze POUZE KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly