Return to site

Hříšný tanec, nebo tanec radosti?

Žalmy 30:12-13 ... Můj nářek jsi změnil v taneční rej, vysvlékls mě z žíněného roucha, opásal jsi mě radostí, aby má sláva Ti pěla žalmy a již neumlkla. Hospodine, Bože můj, budu Ti vzdávat chválu věčně!

· nedělní

Dobré ráno, přátelé a spoludědicové života!

Na mnoha místech v naší zemi se na podzim konají každoroční dožínkové slavnosti. Jejich součástí bývá, kromě poděkování za úrodu, také veselí a tanec. Ale možná nás – jako věřící – napadne otázka, jak se vůbec na tancování dívá Bůh? Který styl se asi tak Bohu líbí? Jestli spíše klasický balet, nebo rytmický disco tanec? Dává snad Bůh přednost společenským tancům, nebo hip hopu? A je nějaký tanec v Božích očích opravdu hříšný?

Co se týká hříšnosti (tedy toho, jestli je podle Boha dobrý, nebo špatný), je tanec sám o sobě neutrální. Jde čistě o pohyby těla (a tělo stvořil Bůh) do rytmu hudby (a princip hudby vymyslel Bůh). Schopnost vnímat hudbu a v některých případech velké nadání k tanci také dává člověku do vínku Bůh. Sám tanec tedy není hříchem. Neexistuje žádné 11. Boží přikázání „Nezatančíš!“ Podobně neutrální jako tančení je třeba sezení, sledování a různá gestikulace.

Spojitost tance s hříchem

Tanec však může být spojený s hříchem. Hřích totiž vychází ze srdce, pramení v nitru člověka, a tanec k tomu může dát příležitost. Ať už tomu, který tančí, nebo tomu, který tanec sleduje.

Názorným biblickým příkladem může být tanec, který předvedla Salome, dcera Herodiady, při narozeninové oslavě svého nevlastního otce, krále Heroda. Většina znalců Bible a historie se shoduje na tom, že šlo o smyslný, erotický tanec, mající za cíl vzrušit mužské obecenstvo. Její tanec byl bezesporu hříšný, ale to proto, že při něm navenek projevila, co chovala uvnitř v srdci: necudnost, nestydatost a touhu manipulovat. Stejně tak v nitru přihlížejících se nejspíš objevil hřích chtíče a cizoložství - vzpomeňte, jak říká Ježíš, že „každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci!“ (Matouš 5:28). Tanec byl druhotným, průvodním či doprovodným jevem, který však vyjadřoval hříšnost srdce a dal také příležitost ke hříchu. Smutný fakt, že skončil zavražděním Božího muže, Jana Křtitele, to jen dokládá. (Matouš 14:6)

Podobně se i jinak neutrální sezení může stát nástrojem k hříchu (možná jste viděli film Základní instinkt se Sharon Stone). Hříšné v tomto smyslu může být i obyčejné sledování (třeba klíčovou dírkou dámské převlékárny) nebo gestikulace (viz např. vulgární gesta jako projev hněvu či touhy urazit). Zkrátka, Bůh hledí na srdce víc, než si často myslíme. Bohu jde o lidské nitro, jakožto výchozí místo našeho žití. To touží očistit, aby v něm mohl sám přebývat a odtud proměňovat celého člověka.

Zákaz tance neřeší hříšnost

Na to někdy zapomínají i někteří křesťané. To když se snaží život člověka s Bohem, život takový, jaký má člověk žít, nastrkat a vměstnat do různých přesných regulí a pravidel, která oni sami považují za bohulibá a zbožná.

Např. v 17. a 18. století byly v Evropě i v Americe aktivní skupiny tzv. pietistů (zbožných). Pro ně nebylo nic morálně neutrálního. Nálepku hřích (nebo „jen“ zbytečnost) od nich dostalo mj. tancování, hraní karet i pití piva. Dokonce i čtení klasiků považovali pietisté za ztrátu času, kterou si opravdový křesťan nemůže dovolit. Tabu byla veškerá zábava, rozmarnosti a radovánky, kterými prý člověk jen marní svůj čas, místo aby jej věnoval čtení duchovní literatury a rozjímání. Jedno z pravidel pietistů například udává: „Dávejte si pozor na zbytečný smích. Ne každý smích je zakázaný. … Žertování a šprýmování se ale Bohu nelíbí; proč by se tedy mělo líbit vám? A pokud se vám nelíbí, proč se při něm smějete? Pokud se smějete, také hřešíte.“ (August H. Francke: „Rules for the Protection of Conscience and for Good Order in Conversation or in Society“, 1689; rule #24.)

Tanec jako modloslužba i bohoslužba

Vraťme se ale ještě na chvíli k tanci. Ano, může být spojován se hříchem a být jeho projevem: např. už zmíněné oplzlosti, nebo touhy šokovat, pobuřovat nebo svádět. Tanec může být i spojen s modloslužbou. Z Bible je znám příklad oslavného křepčení a tancování tvrdošíjných Izraelců pod Sinají před soškou zlatého telete, kterou uctívali jako svého boha a zachránce (Ex 32:6,19). Pohanští proroci Baala také poskakovali před oltářem své modly na hoře Karmel (1. Kr 18:26). A dnešní člověk také může tancem doprovázet a oslavovat svou modlu, tj. to, co nejvíc „hýbe“ jeho životem: ať už je to sex, drogy, alkohol, nebo i sám tanec jako takový.

Na druhou stranu je tanec rovněž spojován s oslavováním skutečného, živého Boha, Hospodina, Jeho díla, Jeho péče, Jeho darů. Židé slavili svátek Sukót, svátek stánků, který byl zároveň podzimním svátkem sklizně (tj. dožínkami). Byl to týden plný hodování, radosti, poskakování a díkůvzdání Bohu za hojnost a úrodu během celého zemědělského roku. Nazýval se také „Hospodinova slavnost“ (Leviticus 23:39).

Tanec tak přešel do jazyka lidu jako symbol či synonymum radosti a veselí, a to zejména v protikladu se smutkem a nářkem. Kdykoli Boží lid oslavoval věrnost svého Boha, Jeho milost a slitování, byla to příležitost k bujarému veselí, radostnému křiku, bohatému pohoštění a tanečnímu víření. Žalmista např. píše: „Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chválu v shromáždění věrných! Ať se Izrael raduje ze svého Tvůrce, ať synové Sijónu jásají nad svým Králem, ať tanečním rejem chválí Jeho jméno, ať mu pějí žalmy při bubnu a při citaře. Hospodin má ve svém lidu zalíbení, pokorné oslaví spásou.“ (Žalmy 149:1-4)

A v jiném žalmu oslavuje král David Boží odpuštění, kterým Bůh občerstvil jeho zkroušené srdce. Ve svém Žalmu 30 uvádí: „Můj nářek jsi změnil v taneční rej, vysvlékls mě z žíněného roucha, opásal jsi mě radostí, aby má sláva ti pěla žalmy a již neumlkla.“ (Žalmy 30:12-13a)

Tanec na oslavu Otcovy milosti

Důvodem k tanci radosti je to právě Boží odpouštějící láska, úžasná milost a vytrvalé slitování, které s námi má, navzdory naší svéhlavosti, bohorovnosti, tvrdošíjnosti a zaslepenosti, které nás zavedly daleko od Něho a od poznání toho, jaký je. Byli jsme jako ten marnotratný, ztracený syn v Ježíšově podobenství. Odešel od otce, rozházel vše, co mu otec dal, byl na dně (jako jsme my bez Boha). Pak ale přišel k sobě a rozhodl se v lítosti nad sebou a svými činy vrátit, přičemž doufal, že ho otec přijme alespoň jako svého nádeníka.

Otec ho ale celou dobu, kdy byl pryč, vyhlížel, aby ho objal, oblékl do nádherných šatů a uvítal jako svého nalezeného syna, který pro něj „byl mrtev, a zase ožil“(Lk 15:24). A to, co následovalo, byly hody, veselí, hudba a tanec. Tedy projevy obrovské radosti – společné radosti otce a syna nad šťastným shledáním, nad znovu vytvořeným poutem, nad zmoudřením syna, nad znovu objevenou láskou jeho otce.

I my jsme takové ztracené a znovunalezené děti – děti Boží skrze víru v Toho, kterého Bůh poslal pro naši záchranu, Ježíše Krista. Tohoto svého Syna, Syna s velkým S, nám Otec daroval, aby On odčinil naše viny svou dokonalostí, aby On očistil naše nitro od hříchu svou krví, aby On utišil naše svědomí od výčitek, aby On naplnil svým životem a svým Duchem naše pokažené, smrtelné tělo. Aby nám tak dal důvod k radosti, která sahá až za hrob a teprve v nebesích nabývá vrcholu. Až tam u Pána budeme hledět na Něho tváří v tvář, budeme „tančit radostí“ navěky!

Před 11 lety zemřel ve věku 57 let Patrick Swayze, skvělý herec z filmu Hříšný tanec. Zemřel na rakovinu slinivky břišní. Podle novin inspiroval k tanci celou generaci dívek... Před nějakými dvěma tisíci lety zemřel ve věku 33 let Ježíš Kristus, svatý člověk, který se prohlašoval za Boha. Zemřel za naše hříchy. Podle očitých svědků vstal třetího dne z mrtvých. V Něm jediném je naše spravedlnost a věčný život v plnosti, svobodě a lásce. On už desítky generací inspiruje k radosti – k věčnému, oslavnému tanci. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly