Return to site

Podobenství o třech synech

Lukáš 15:1-2,11-32 ... Do jeho (Ježíšovy) blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ ... Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. ...“

· nedělní

Milí přátelé Krista a děti Boží –

Jednou z důležitých rolí, které Ježíš měl a má v našem životě, je Jeho role Učitele. On učil a dodnes učí své žáky, učedníky, mnoha pravdám a skutečnostem o tom, jaký Bůh vůči nám je, o tom, jak život s Bohem funguje, na jakých principech Bůh mezi lidmi kraluje. A ke svému výkladu často Ježíš používal podobenství. Byly to krátké i výpravné příběhy z běžného života tehdejších lidí, příběhy, které však posluchačům přinášely nějaké hlubší nebo vyšší (totiž nebeské) poselství.

Pro pochopení těchto podobenství je třeba nejen všímat si pečlivě i detailů (jak uvidíme za chvíli), ale zároveň také okolností a příležitostí, při kterých Ježíš ta podobenství vyprávěl. Často jimi totiž Ježíš komentoval a vysvětloval to, co se zrovna dělo kolem něj. Podobenství, které jsme si dnes četli a které jsem nazval trochu záhadně „PODOBENSTVÍ O TŘECH SYNECH“, je uvedeno o něco dříve těmito slovy: „Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: ‚On přijímá hříšníky a jí s nimi!‘“ (v. 1-2)

V té chvíli má tedy Ježíš kolem sebe dvě skupiny lidí: jedni byli očividně „hříšníci“ – celníci, tedy výběrčí daní, často podváděli a vybírali větší daně, než měli; nikdo „slušný“ by se s takovými nedal do řeči, natož aby s nimi šel na večeři –, druzí byli očividně „spravedliví“ – farizejové byli považováni za náboženskou elitu, oni znali Boží zákony, lidé k nim vzhlíželi. Ježíš svůj příběh vypráví oběma skupinám a udělal z nich postavy svého příběhu, udělal z nich dva syny jednoho otce.

„Jeden člověk měl dva syny.“ Mít syny v té době bylo považováno za požehnání. Synové mohli pomáhat otcům pracovat na poli, na vinici nebo v dílně, a také měli povinnost se o své rodiče v jejich stáří postarat. Po smrti otce by pak synové zdědili celý jeho majetek, starší dvojnásobek toho, co ti mladší. Dcery byly také důležité v domácnosti, ale počítalo se, že se vdají a budou tak zaopatřeny v té nové rodině svého muže.

V Ježíšově příběhu ten mladší syn je, mírně řečeno, nedočkavý. „Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘“ No teda! To bylo jako říct, „Otče, jsi pořád naživu, ale já už bych si chtěl začít užívat život s tím, co zdědím, teď! Už se mi nechce čekat, až natáhneš bačkory.“ Uvědomte si také, že v tehdejší židovské kultuře by takové jednání s otcem nebo matkou mohlo klidně vyústit v to, že pokud by se to lidé ve vesnici či městě dozvěděli, takového synka by ukamenovali. Takhle přísně to kdysi i Hospodin nařídil Mojžíšovi: „Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít,“ stojí starozákonní příkaz v Exodu (21:17).

Tenhle otec to ale nechtěl dopustit. Miloval své syny. Udělal těžko představitelnou věc. „On jim rozdělil své jmění.“ Rozdělil jim své úspory a určil, co komu bude patřit, a dal jim právo s tím nakládat už teď. Neuvěřitelné. On Ježíš vůbec často ve svých příbězích, lidově řečeno „šel na dřeň“, šokoval, a to s cílem upoutat pozornost a vystupňovat pointu celého vyprávění.

„Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země…“ Šlo mu, zdá se jen o ten majetek. Rodina ho nezajímala. Možná se doma cítil spoutaný. Každopádně jeho vztah s otcem mu nestál za to, aby zůstal. Otočil se zády, odešel pryč, co nejdál mohl.

„… a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.“ Všechno, na čem otec dlouho pracoval, na čem se dřel, aby to předal svým synům, mladší z nich vyměnil za chvíle rozmařilosti a povyražení. Odtud se někdy tomuto podobenství říká „O marnotratném synovi“. Ale ten mladší syn není jediným synem v tomto příběhu, a není ani jeho hlavní postavou! Každopádně časem přišel o všechno, co od otce dostal.

„A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.“ Nějak se to seběhlo, že právě když všechno utratil, nastala v zemi bída. Člověk má pak pocit, že se všecko spiklo proti němu! Co udělal špatně? Příčiny ale leží často hlouběji, v našem přístupu a postoji.

Ten syn tedy „šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.“ Doslova se přilepil, přilnul k jednomu občanovi. Jako když se vám na paty přilepí cizí člověk v nouzi, nedá se odbít, dotírá a naléhá, dokud mu něco nedáte. Také tenhle občan nakonec ustoupil, ale dal tomu chlapci tu nejpodřadnější práci, kterou si tehdy šlo představit. Zvláště pro Židy bylo pást prasata, která tehdy považovali za nečistá, něco neslýchaného a ostudného. Je to obraz toho, když jste na dně, kdy už níž v životě ani klesnout nemůžete.

„A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.“ To jen na dokreslení toho, do jaké bídy se dostal. Svou vinou… Jedna lingvistická zajímavost. Slupky nebo lusky, o kterých tu je řeč, jsou v původním jazyce keration, zdrobnělina od keras, což znamená (zvířecí) roh. Zřejmě tvar těch lusků lidem připomínal rohy. V češtině se to zachovalo, a my tomu stromu a jeho plodům říkáme rohovník. Jiným lidem připomínaly ty lusky tvarem kobylky, sarančata, a tak se domnívali, že Jan Křtitel, který se na poušti živil kobylkami, pojídal právě plody tohoto stromu. Proto tomu stromu začali říkat, kromě rohovník, také svatojánský chléb. Chléb svatého Jana Křtitele. Ale je možné, že ho znáte pod názvem karob. Mimochodem, lusky karobu dodnes ve Středomoří používají místní ke krmení dobytka. A k výrobě pálenky.

Jak na svou nouzi mladík reagoval? „Tu šel do sebe a řekl: Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!“ Vzpomněl si na svého otce, na jeho štědrost, kterou projevoval i vůči služebníkům najatým na den, tedy nádeníkům. I oni měli u jeho otce nadbytek, zatímco on, který býval synem, tu trpěl nedostatkem až k smrti.

Řekl si: „Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ Rozhodl se k činu: vstane, půjde a řekne. Ví, že se zřekl svého synovského práva, ale lépe přežívat ze dne na den jako sluha než zahynout. „I vstal a šel ke svému otci.“

Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ Všimli jste si? Když byl ještě daleko od domova, otec ho spatřil – musel ho tedy vyhlížet – a byl pohnut lítostí – při pohledu na svého zbídačeného syna – a běžel k němu – což tehdy muži jeho stáří a postavení rozhodně nedělali – objal ho – doslova „padl mu kolem krku“, i když musel být špinavý a páchnoucí – a políbil ho – nebo také „zlíbal ho“, zahrnul ho polibky.

„Syn mu řekl: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“ To bylo pravdivé doznání. Všechno, co si prožil, ho v otcově objetí dovedlo k pokání.

Jeho otec ale nedbal na jeho slova. „Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.“ Otec má vždycky radost, když má své děti u sebe doma. Ne když jsou u něho z donucení či z povinnosti, ale kvůli lásce, kterou jim on projevuje.

Což musel ještě pochopit ten starší syn. „Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘“ Ffffff! Jaká nespravedlnost! To je nefér. Náš otec s námi nejedná podle našich zásluh!?

„I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.“ Opět si všimněte, že je to otec, kdo vychází vstříc za svým synem, který je ztracený ve své pýše a pocitu křivdy. A také si všimněte, jak ten starší syn neoslovuje otce otče ani o svém bratru nemluví jako o bratru. „Ale on odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘“ Pro staršího syna nebyla rodina a rodinná pouta to nejdůležitější. Pracoval pilně, ale jako otrok, který slouží a drží pusu, který neporušuje příkazy. Mladší syn neměl právo nazývat se synem a starší o to právo nestál. Otec ho ale přesto považoval především za syna.

„On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.“ Kdybys to věděl a věřil tomu, mohl sis kdykoli říct o kůzle, o poveselení s přáteli. Stačilo říct! „Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“ Otec mu připomněl, že jeho mladší syn je bratrem toho staršího, že jsou jedna rodina a že mají důvod se radovat, když jsou – navzdory (nebo díky!) všemu, co si prožili – opět pohromadě.

Jak vidíme na tomto podobenství, je to otec, kdo je jeho hlavní postavou. To otec běží vstříc mladšímu synovi. To otec jde ven za starším synem. To otec koná kroky k obnově své rodiny. Ať to stojí, co to stojí. Jeho láska k jeho dětem nezná mezí. A nejen to. Otec byl také mnohem štědřejší, než synové čekali. Mladší toužil být aspoň nádeníkem; otec ho přijal zpět jako syna. Starší dělal, co musel, jako otrok; otec ho ujistil, že všechno, co má, je i jeho. Stačí říct, a dostane. Takto aktivně milující a nadmíru štědrý je i Bůh vůči nám. Jeden známý pastor dokonce toto podobenství nazval „O marnotratném Bohu“. Bůh tu rozmařile hýří svou láskou.

Já jsem však v úvodu mluvil o podobenství o třech synech. Pokud mladší syn představuje zjevné „hříšníky“, pokud starší syn představuje rádoby „spravedlivé“, kdo je ten třetí syn? Ano, tím je sám vypravěč tohoto podobenství – Ježíš, Boží Syn, dokonalý obraz svého Otce. On byl v Otci a Otec v Něm, když chodil po této zemi. Právě v tomto třetím synu, v Ježíši Kristu, běží Otec vstříc každému ztracenému synovi. Právě v Ježíši vychází otec ven ke každému sebe-spravedlivému synovi. Ježíš je zosobněním Otcovy aktivní lásky a nezasloužené štědrosti. Vůči nám všem.

Ano, vůči nám, protože i my jsme v tomto příběhu. Kde? Ježíš je Mistr Učitel, a tak ve svém příběhu použil dva extrémy. V Jeho době byli farizejové na jedné straně spektra, celníci na druhé. Ti „nejspravedlivější“ v očích lidí a ti „nejzatracenější“ v očích lidí. A my jsme někde mezi tím. Když tedy Bůh hledá a vychází vstříc k oběma krajnostem, znamená to, že hledá a jde vstříc i ke každému mezi tím, ke každému z nás! Ať už jsme natropili v životě spoustu špatného a klesli jakkoli hluboko, nebo ať už si myslíme, jak „hodní a dobří“ jsme ve srovnání s ostatními, Bůh jako Otec nás touží mít znovu u sebe jako svou rodinu. Napořád, navěky. Proto přišel Ježíš a díky Němu a díky Jeho dílu se to Bohu také podaří. Jen Mu věřme.

Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze POUZE KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly