Return to site

3 znaky světa po Velikonocích

2. Korintským 5:14-21 ... Vždyť nás má ve své moci láska Kristova - nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

· nedělní

Milí přátelé v Kristu, spoluúčastníci nového stvoření!

Tak a už je po Velikonocích. Další svátek v církevním kalendáři je za námi. Který nás čeká dál? … Ale, ale, ale. O čempak to tu mluvím? Jsou Velikonoce opravdu jen jedněmi z řady svátků, opakujících se v každoročním cyklu? Před pár dny jsem dostal dodatečné velikonoční přání, aby má služba vám byla požehnaná i během „dosvitu“, „dozvuku“ či „doznívání“ velikonočního vítězství. Skutečně ale velikonoční vítězství doznívá? Přestává svítit v tomto světě a v našich životech? Je snad vystřídáno jinými událostmi světa? Nemyslím, že tomu tak je, nebo že by to tak mělo být.

Naopak. Velikonoce si zaslouží být stále v centru naší pozornosti, ve středu našich životů! Nejde ale o to „slavit svátky“, ale mít neustále na paměti, že události Velikonoc jsou počátkem nového světa, nového stvoření, nového řádu (viz píseň č. 355 - „Pod panstvím Jeho nový řád: zde všichni volni, žádný jat“)! Zkrátka, svět po Velikonocích je jiný; je v mnoha směrech nový, a už nikdy nebude, jako byl dřív. Kristovo vzkříšení toho tolik změnilo! A dodnes mění i nás! Ano, je to doslova přelomová událost v dějinách lidstva. A to, jak žijeme my každý náš den, ukazuje, že skutečně je přelomem také v našem životě! Vždyť díky Kristově smrti a vzkříšení jsme byli také my přivedeni ze smrti do života!

Podívejme se dnes podrobněji na úryvek z Pavlova 2. listu do Korintu. Uvidíme zde, jak Velikonoce změnily Pavla, a jak Pavel chtěl, aby změnily i jeho čtenáře. Mezi ně přitom patříme i my.

První znak: uchváceni Kristovo láskou

Apoštol Pavel byl horlivý a zapálený pro Boží lid. Jeho vášeň pro Kristovu církev je patrná ze všech jeho dopisů. Také křesťanský sbor v Korintu mu ležel na srdci. Pro jeho duchovní prospěch byl ochoten snášet všelijaké útrapy. Velmi nerad způsobil korintským zármutek, když je v předchozím dopise napomínal, ale pak se radoval, že jeho slova způsobila vítanou odezvu. Jak moc Pavel miloval své bratry a sestry v Kristu, ukazují např. jeho slova v tomto dopise: „Naše srdce se vám otevřelo.“ „V našem srdci nemáte nedostatek místa.“ „Mluvím k vám jako k svým dětem.“ „Máte v mém srdci takové místo, že jsme spolu spjati ve smrti i v životě.“ (6:11-13, 7:3)

Jak to, že byl Pavel takto obětavě zapálený pro Boží lid? Odpovídá na to on sám v úvodu dnešního úryvku: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova.“ Podobně jako apoštol Jan, který sám sebe ve svém evangeliu označuje jako „toho, kterého Ježíš miloval“, tak také apoštol Pavel – ač nepatřil mezi původních dvanáct apoštolů – poznal, jakou láskou je Bohem milován. Pavel poznal, že Bůh neposlal svého Syna na svět, protože byl na svět naštvaný, ale protože svět miloval. Pavel poznal, že Bůh svou lásku jen nevyhlašuje někde nahoře na mráčku („Hej, vy tam dole, miluju vás a doufám, že to tam sami zvládnete, než se sejdeme u mě doma!“). Ne, Bůh svou lásku demonstruje (prokazuje) tím, že sám v osobě Ježíše Krista snáší naši hanbu, naše ponížení, naši nemoc a přijímá i naši smrt.

A právě tato láska Kristova – tj. láska pro druhé, kteří ji nejsou hodni, ale kteří ji potřebují – ta nyní Pavla „má ve své moci“, nebo doslova ho uchvacuje, svírá, svazuje, uvězňuje v sobě, tlačí na něho ze všech stran. Když Pavel poznal Krista a moc Jeho vzkříšení, jeho farizejský svět se rozpadl na prach, a z něho povstal nový svět, ve kterém ho Kristova láska den co den pevně držela a uchvacovala. A to je také první charakteristika, první znak, „světa po Velikonocích“.

Druhý znak: již nežijeme sobě, ale Kristu

Proč ale ne každý je uchvácen Kristovo láskou? Pavel to vysvětluje, když pokračuje slovy: má ve své moci „nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“ Většinou nemáme problém přijmout za své, že Ježíš zemřel na kříži za nás všechny, na místě nás všech, jako zástupce nás všech. Nahradil nás všechny, protože všichni jsme zhřešili a všichni jsme byli daleko od Boží slávy. A to, co každého z nás čekalo, vytrpěl On za nás. Všichni jsme tedy zemřeli, když Kristus zemřel. Pro Boha to tak bylo.

Avšak horší už to bývá s přijetím té druhé části „Boží skutečnosti“, která vysvětluje důvod a cíl velikonočních událostí. „A za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“

Jako každý, kdo přišel do tohoto světa přirozeným způsobem, i my jsme kdysi žili sami sobě. Takový sklon dodnes máme ve svém těle. Chtěli jsme být svými vlastními bohy, kteří se musí o sebe postarat, kteří se musí prosadit, kteří se musí uspokojit, kteří musí uspět, kteří si musí učinit v tomhle světě jméno. Proto také není smysl Velikonoc v tom, abychom si jednou za rok připomněli, co se kdysi přihodilo za branami Jeruzaléma. Velikonoce mají pro nás trvalý cíl: totiž nežít už sami sobě a pro sebe, ale žít Tomu, kdo nezůstal mezi mrtvými – živému Ježíši, živému Bohu, živému Zachránci a Pánu! Středem našeho života jsme kdysi byli my a naše starost o to, jak si vedeme, jak se nám daří, jak to zvládáme. Ve světě po Velikonocích se ale do centra dění dere vzkříšený Kristus. A my žasneme, když vidíme, jak si v našem životě vede On, jak náš svět zvládá On.

Druhá charakteristika „světa po Velikonocích“ tedy je ta, že v něm nežijeme už sami sobě a svému prospěchu, ale Tomu, který přináší život všude tam, kde předtím vládla smrt.

Třetí znak: vidíme všechno nově

Nakonec pak na svět po Velikonocích hledíme jinýma očima. Když nás – zemřelé a oživlé v Kristu – má ve své moci Kristova láska, pak tato láska (jako nové víno v nových měších, viz Marek 2:22) v nás pracuje a mění všechno, včetně naší optiky. Pavel o tom píše dál ve svém listu: „A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli/znali Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.“ 

Od chvíle, kdy Pavel přestal vidět Krista „podle těla“ – jen jako chudého syna tesaře, který se prohlašoval za Božího Syna, ale špatně skončil – a začal Ho vidět jako vítězného Pána, vyvýšeného nad celým tvorstvem i nad jeho životem, začal Pavel hledět také na svět kolem sebe jinak, s jinou optikou. Když viděl Krista jinak, začal vidět i druhé jinak. Nově neposuzoval ostatní „podle těla“, po lidsku – podle jejich původu, vzezření, bohatství, zásluh, možného přínosu, schopností. Ve „světě po Velikonocích“ Pavel posuzoval druhé nově, „podle ducha“.

Co to znamená? Zaprvé Pavel viděl lidskou potřebu Krista na každém kroku. Viděl lidskou potřebu pokoje a smíření s Bohem, které Kristus získal pro každého. A Pavel tu také rozpoznal svou úlohu: totiž sloužit tomuto smíření, zvěstovat toto smíření, prosit a domlouvat: „Dejte se smířit s Bohem!“ Věřte evangeliu o Kristu!

Zadruhé Pavel viděl lidskou proměnu v Kristu na každém člověku. Každý, kdo uvěřil a dal se pokřtít, byl pro Pavla „nové stvoření“! Pavel věděl, že v Kristu nalezl Otec zalíbení, a tedy každý, kdo je v Kristu, se líbí Bohu. Je novým stvořením, které patří do nového světa – do světa po Velikonocích!

V tomto po-velikonočním světě horlíme pro evangelium a Boží lid, protože nás má ve své moci Kristova láska. V tomto po-velikonočním světě žijeme pro Krista, tak jak On žije nyní v nás. V tomto po-velikonočním světě vidíme druhé v jejich potřebě Krista a v jejich novém postavení v Kristu. Zkrátka v tomto po-velikonočním světě žijeme jako ti, kdo spolu s Kristem již „přešli ze smrti do života“. (1. Janův 3:14) Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3 (nahráno v domácím prostředí):

- verze KÁZÁNÍ

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly