Return to site

Závod naděje

Jan 20:1-10 ... První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů.

· nedělní

Drazí Bohem milovaní –

Co si představíte, když slyšíte toto slovní spojení: Závod naděje. Možná nějaké sportovní klání, kde má ještě sportovec, pokud vyhraje, naději se dostat na olympiádu? Nebo nějaký charitativní závod pro veřejnost, při kterém se koná sbírka na pomoc někomu, kdo je postižen těžkou nemocí nebo životní pohromou, a tak se jim dává naděje na zlepšení života či přežití?

Možná jste si představili něco zcela jiného, což je taky v pořádku. Jako závod naděje by se dalo také pojmenovat i jedno malířské dílo. Jde o obraz, o malbu, která je některými odborníky považována za nejúžasnější velikonoční výjev všech dob. Oficiální název díla zní: „Učedníci Petr a Jan běží k hrobce ráno o vzkříšení“ a jeho originál byste našli v pařížském Muzeu d’Orsay. Autorem je švýcarský malíř realismu, Eugene Burnand, který obraz namaloval roku 1898.

Ačkoli jde o velikonoční výjev, neukazuje toho, koho bychom čekali: vzkříšeného Ježíše Krista, ani Jeho prázdný hrob! A přesto ten obraz vypovídá mnohé o našem „životě po velikonocích“.

Co je na obraze

Na obraze jsou dva učedníci, oba svědkové událostí kolem Velkého pátku, i když každý z nich je, pravda, prožil trochu jinak. Je tu mladičký Jan, který tak vnímal lásku svého Pána, že sám sebe ve svém evangeliu označuje za „učedníka, kterého Ježíš miloval“. Janovi mohlo zrovna probíhat hlavou, co se před dvěma dny stalo: „Stál jsem tam, u Ježíšova kříže. A On mi svěřil do opatrování svou drahou matku, když jí řekl ‚Ženo, hle, tvůj syn‘, a mně ‚Hle, tvá matka‘. Tak vnímavý, tak dokonalý lidský syn to byl. Ale zemřel, skonal poté, co pronesl ‚Dokonáno jest!‘ Bylo skutečně dokonáno, dokonce mu bok probodli, aby se ujistili, že je mrtev. Ano, když žil, léčil nemoci a křísil mrtvé – tady s Petrem jsme viděli, jak vstala Jairova dcera – ale jak by mohl vzkřísit sebe, když je mrtvý? Ledaže ... ledaže by Ho opravdu Otec, který byl v Něm tak jako On v Otci, probudil zpátky k životu. Co by ale potom znamenalo ‚Dokonáno jest‘?“

Tím druhým učedníkem je starší a ostřílenější Šimon Petr. Také on se mohl v mysli vrátit zpět k té noci z čtvrtka na pátek a vzpomínat: „Stál jsem u ohně na nádvoří veleknězova domu, kam mně pustili díky tady Janovi, který promluvil s vrátnou. Ještě, než ráno Pána odsoudila velerada, třikrát jsem zapřel, že Ho znám. Přesně jak mi to předpověděl u večeře, když jsem se holedbal, že svůj život za Něj položím. Když ale přišlo na věc, má pyšná slova se ukázala jako prázdná. Když pak kohout ráno zakokrhal, došlo mi, co se stalo, jak jsem selhal, jak jsem zradil svého Pána. Vyšel jsem tehdy ven a hořce jsem plakal. Studem, lítostí, žalem. Ano, když Pán žil, odpouštěl hříšníkům, ale jak by teď mohl odpustit mně, když je mrtvý? Ledaže ... ledaže by myslel vážně slova, za která jsem Ho já slepě káral, slova o tom‚ že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět, být zabit a třetího dne být vzkříšen.“

To vše se mohlo odehrávat v myslích těchto dvou učedníků ve chvílích, kdy utíkali jako o závod v naději, že smrt protentokrát neměla poslední slovo. Z obrazu můžeme vnímat ten vzrušený spěch; vidíme, jak oběma vlají vlasy a Petrovi plášť. Vidíme, jak Jan má sepnuté ruce, jako fotbalový fanoušek, který doufá, že hráč jeho týmu promění rozhodující pokutový kop ve finále MS. Tak i Jan s nadějí směřuje k objevu, který pozmění chod lidských dějin. Vidíme, jak Petr s ošlehanou tváří tiskne ruku k srdci, jeho oči doširoka otevřené, jako otec, který čeká na zprávu z nemocnice, kde jeho žena podstoupila náročnou operaci. Tak i Petr běží v naději, že to pravé světlo, které sestoupilo na zem, ani ta nejtemnější tma nepohltila. Oba poháněla směsice naděje, očekávání, znepokojení a nedočkavosti. Mohla by to snad být pravda?

Co není na obraze

Zamýšlíme-li se nad obrazem od Eugena Burnanda, je stejně důležité všímat si toho, co v obraze je, jako toho, co v obraze není! I v tomto ohledu je tahle malba mistrovské dílo. Co to tedy je, co tam není? Tady vpravo jakoby v pozadí doznívá hlas Marie z Magdaly, která se sotva vrátila od prázdného hrobu; také běžela, aby celá rozrušená zvolala: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Právě tato slova vzburcovala Petra i Jana, aby se vydali na ten závod naděje.

A vlevo, co nevidíme tady vlevo? Ano, je to cíl, ke kterému Petr a Jan utíkají, k němuž upírají svůj pohled i naději. Nevidíme tu prázdný hrob, ono místo vítězství člověka a Boha nad smrtí, nad hříchem, nad satanem. Nevidíme, ale tušíme. Nevidíme, ale věříme.

Podobný obraz nás dnes

Tento obraz je inspirativní a je nám také v několika ohledech podobný. Najdeme v něm minimálně dvě společné věci s námi, křesťany. Jednak ta scéna na něm je dynamická. Není tu zobrazen soubor statických, nečinných postav, jak v údivu stojí u odvaleného kamene. Je tu běh, je tu pohyb, je tu závod naděje. Stejně tak i my jsme v pohybu. Nejsme nějaký statický, strnulý soubor lidí, který porůstá mechem; jsme společenství svědků Kristova života mezi námi! Jsme organizmus, ve kterém pulzuje Jeho život. Nejsme „socha Krista“, ale „tělo Krista“, Jeho živé údy v tomto světě!

Nejsme socha Krista, ale tělo Krista - Jeho živé údy v tomto světě!

A pak také v našich životech víry hraje rozhodující roli to, co „není vidět na obraze“.

I nám na jedné straně zní v uších poselství „Není zde, byl vzkříšen“ – je to poselství andělů a Máří Magdalény, je to poselství všech prvních křesťanů, očitých svědků, proměněných hříšníků, neohrožených mužů a žen, kteří čelili pronásledování, mučení i smrti, a to z jednoho jediného důvodu: protože – slovy Pavla – se jich zmocnil Kristus, jejich živý Pán a Bůh, jemuž se v důvěře odevzdali.

A na druhé straně, jako bychom i my směřovali k tomu, co není vidět. Zapomínáme na to, co je za námi („janovský“ smutek či „petrovské“ selhání), a míříme vpřed. Nechodíme podle toho, co máme před očima, ale běžíme ve víře – „s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle“ (Židům 12:2a). Do cíle, který je nad námi, ke kterému míří náš „závod naděje“. Je to naděje, že i náš hrob bude jednoho dne prázdný. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly