Return to site

Vzal, požehnal, lámal a dával

Lukáš 24:30-31 ... Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, požehnal, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.

· nedělní

Milí přátelé výtvarného i Božího umění!

Dnes se podruhé podíváme na onen příběh, který se odehrál na první velikonoční neděli a který popisoval setkání dvou učedníků se vzkříšeným Kristem.

Pokud byste se pokusili vyhledat malířské obrazy inspirované tímto příběhem, narazili byste na dva základní motivy či témata. Tím prvním jsou obrazy „cesty do Emauz“ – se dvěma rozrušenými učedníky a Ježíšem jako jejich průvodcem, který jim otevírá Písma a vysvětluje, jak předpovědi a předobrazy o Mesiáši zahrnovaly i jeho utrpení a smrt. Příkladem obrazů s tímto motivem je tento můj oblíbený – namaloval ho v roce 1877 švýcarský malíř Robert Zund. Je na něm mj. vidět, že Zund velmi rád maloval duby, takže Cesta do Emaus v jeho podání vypadá spíše jako cesta nějakým dubovým hájem ve Švýcarsku. Ale přesto ta idyla a poetika obrazu je nesporná.

Druhým tématem, který se na obrazech inspirovaných naším biblickým textem objevuje, je téma „večeře v Emauzích“. Na těchto obrazech najdete Pána Ježíše u stolu, jak láme chléb, a vedle sedící učedníky, kterým září oči náhlým poznáním totožnosti jejich Hostitele. Jedním z nejznámějších malířů, kteří tento výjev ztvárnili, je Ital Caravaggio (vlastním jménem Michelangelo Merisi) a jeho obraz s názvem Večeře v Emauzích z roku 1601 visí v Národní galerii v Londýně.

Některým z vás možná při sledování tohoto příběhu neuniklo, že tyto jeho dvě nedílné části vlastně představují dvě části křesťanské bohoslužby: otevírání Písma a naslouchání hlasu Krista (bohoslužba slova) a následně sdílení večeře s Kristem, který láme chléb (bohoslužba svátosti oltářní). Před několika týdny jsme se tu zamýšleli právě nad otázkou, zda je důležitější četba Písma a jeho porozumění, nebo svátost přijímání těla a krve Krista v chlebu a víně. Platí však tentýž závěr: tak jako jsou obě části emauzského příběhu důležité, tak i obě části bohoslužby jsou důležité a obě se soustředí na totéž „Slovo tělem učiněné“, totiž na Krista, který je mezi námi a pro nás.

(Chcete-li jednoduché srovnání, je to jako se ptát, zda je na bicyklu důležitější přední, nebo zadní kolo ... jedni řeknou, že zadní, protože je tím hnacím kolem; druzí řeknou, že přední, protože jím můžeme řídit ... ale bicykl má zkrátka dvě kola a má to svůj účel. Tečka.)

My si dnes navíc ukážeme, jak ta společná večeře u stolu vlastně „prozradila“ Krista (a dodnes prozrazuje i nám) a že vlastně ukazovala na to samé, co Ježíš učedníkům objasňoval celou cestu. Jeho slova o tom, jak Mesiáš přišel, a ačkoli byl mocný slovem i skutkem, musel trpět a vejít do slávy, přesně odpovídala tomu, co se dělo u stolu: Ježíš „vzal chléb, požehnal, lámal a rozdával jim.“ Ano, tato čtyři slovesa, tyto čtyři úkony, vyjevily a vyjevují dodnes, že Hostitelem u stolu je sám Kristus: ten Boží beránek, obětovaný a přijímaný svými učedníky. Podívejme se, jak tato čtyři slovesa – vzal, požehnal, lámal a dával – charakterizují Ježíše a Jeho sebeobětující se lásku. A podívejme se také, jak tato čtyři slovesa charakterizují i nás, kteří – napojeni na Něho Jeho Duchem – jdeme v Jeho stopách.

VZAL CHLÉB

Ježíš je Chléb života, který byl vzat svým Otcem z nebeské slávy a poslán na náš padlý svět. Ježíš šel dobrovolně; ne že by prohrál 2:1 hlasování v rámci Boží Trojice. Motivovala Ho tatáž láska k světu, která vedla Otce, že „dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16b)

POŽEHNAL CHLÉB

Ježíš je Chléb života, který Otec požehnal, řecky „eulogésen“, neboli „dobrořečil“ mu, mluvil o něm dobře a s chválou. Při několika příležitostech to dobrořečení bylo doslova slyšet – při křtu Ježíše a později při Jeho proměnění na hoře promluvil hlas Otce z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, toho jsem si vyvolil (nebo: v něm jsem nalezl zalíbení).“ (Lukáš 3:22) Stejně tak i každým moudrým slovem a mocným skutkem, které Bůh Ježíši dal, aby je vyřkl a vykonal, de facto Otec dobrořečil svému Synu, dosvědčoval to, kým je, a požehnal i lidem kolem Něho.

LÁMAL CHLÉB

Ježíš je Chléb života, který Otec lámal. Ano, právě to byla ta nesnadná a pro učedníky zpočátku i nesnadno pochopitelná část Ježíšovy mise. Ale jedině nalámaný chléb může nasytit mnohé – správně byste uhodli, že tatáž čtyři slovesa jsou použita i při popisu zázračného nasycení tisícihlavého zástupu! – tak jako jedině zrnko, které v zemi zemře samo sobě, může vydat mnohonásobnou úrodu. Tím lámáním (ne doslovným) je vlastně míněno všechno, co Ježíš pro záchranu hříšníků jako jsme byli vy nebo já, udělal, co všechno zakusil. Od narození v odstrčeném chlévě, přes prchání do Egypta před Herodovým hněvem, přes zavržení od svých známých v Nazaretě, přes posměch svých bratrů, přes celoživotní putování bez domova, až po zrazení přítelem, falešné odsouzení farizeji, ukřižování Pilátem, opuštění Bohem. Svět, který Ježíš miloval, Ho nenáviděl. Ale Ježíš přesto „miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce“ (Jan 13:1b).

DÁVAL CHLÉB

Ježíš je Chléb života, který Otec dával učedníkům svého Syna a dodnes nám Jej dává, předává a rozdává. Ať už skrze slova odpuštění a nového života, zpečetěná křtem, nebo skrze slova „za vás se vydává“ a „za vás se prolévá“ při přijímání Jeho těla a krve v chlebu a víně. Právě v tomto kontextu – Boží touhy po jednotě s námi v Kristu – můžeme pochopit i Ježíšova slova, pronesená v synagoze v Kafarnaum: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. … Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (Jan 6:51,53-58)

CESTA SEBEOBĚTI

Taková byla cesta Ježíše Krista – cesta sebeobětování pro záchranu druhých, cesta z nebe, přes lidskou potupu, k Boží slávě. Ježíš tu cestu nastoupil a prošel kvůli nám. A stejnou cestou, cestou sebeobětování, teď vede i nás, kteří jsme s Ním spojeni, kteří jsme k Němu přilnuli, kteří jsme s Ním jedno, ve kterých je Jeho život. I pro nás platí to čtveré: vzal, požehnal, lámal a dával. To je i naše mise, mise Kristovců, v tomto světě. Jako Ježíše poslal Otec, On zase posílá nás!

Ano, vzal nás tam, kde jsme právě byli a jací jsme byli (hříšníci na cestě do záhuby). Povolal nás a požehnal nám – když nás nazval svým milovaným lidem, svými přáteli, svými bratry a sestrami, svou rodinou. Díky tomu víme, kým jsme! (SEBENALEZENÍ) Potom ovšem také poznáváme, proč tu jsme! Neboť také nás láme, když nás – skrze těžkosti a zkoušky, ztráty a selhání, zklamání a bolesti – učí nespoléhat se na sebe, nehledět na sebe, nečerpat ze sebe, ale věnovat sama sebe Jemu. (SEBEOBĚTOVÁNÍ) Protože jen tak nás může dávat světu – tedy obdarovávat námi ten kousek světa kolem nás, který ovlivňujeme, obohacujeme a zachraňujeme Jeho sebedávající láskou. Potom i druzí budou moci poznat Krista, jak Ho poznali ti dva učedníci v Emauzích – jako Chléb života, na němž my máme z Boží milosti věčný podíl.

Bůh nás vzal a požehnal nám - a my víme, kým jsme.

Nyní nás láme a rozdává - a my poznáváme, proč tu jsme.

Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly