Milí přátelé,
kteří se v duši „utíkáte do stínu Hospodinových křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí,“ jak píše David v Žalmu 57. Kéž tam nalezneme milost, slitování a pomoc v pravý čas. Amen.
Jistě každý z nás víme o situaci, která se kolem nás děje. Čerpáme informace, vnímáme rizika, chápeme důvod preventivních restrikcí ze strany státu. Cílem je přece přežít – a to v co největším počtu a s co nejmenšími komplikacemi – současný stav nouze a pohromy… Je to i Božím cílem?
Jistě tedy nebude překvapením, že i v dnešním kázání se podíváme na téma, které hýbe současným světem víc než kterékoli jiné. To kázání bude mít tři části a každá z nich je nám předkládána jako povzbuzení pro současné a nadcházející dny. Zaprvé, Bůh zasahuje nemocí; zadruhé Bůh uzdravuje z nemocí; a zatřetí Bůh má svůj plán i načasování.
1/ BŮH ZASAHUJE NEMOCÍ
Ano, svrchovaný Bůh má všechno ve své moci. Ústy Izajáše to kdysi říkal svému lidu: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Izajáš 45:7) Bůh působí to, co nám přináší pokoj a klid, i to, co nám přináší nepokoj – tedy kalamity, pohromy, neštěstí. Využívá k tomu jednak satana a jeho touhy lidem škodit; jednak toho, jací my lidé od pádu Adama jsme: hříšní, násilní, sobečtí, ustrašení, bezohlední; a také toho, jaká je od pádu Adama celá země: prokletá, zlořečená. Pandemie koronaviru tedy není něco, co by Nejvyššího nějak překvapilo, zaskočilo nebo se Mu vymklo z rukou.
Jedním z důvodů pohrom, o kterém nám sám říká, je Jeho snaha „zatřást falešnými jistotami“, na kterých si člověk zakládá, ke kterým se upíná, kterým vědomě či nevědomky slouží. Jedním z příkladů byly kdysi pohromy, které dopadly na Egypt kvůli vzdoru faraóna. Každá z těch 10 ran tehdy pokořila egyptská božstva, respektive ukázala jejich vyznavačům a uctívačům, že to, na co spoléhají, „čemu se upsali“, je nezachrání a nevysvobodí, že není tím, za co to pokládají.
Později i sami Izraelci, Bohem vyvolený lid, se v zaslíbené zemi odvrátil od Hospodina a přiklonil se k modloslužbě a způsobu života okolních národů. Nedali na varování proroků, které k nim Bůh posílal; říkali si s klidem: „Nás nic nepostihne, nás nepotká nic zlého.“ (Ámos 9:10) S cílem, aby je zachránil z jejich poblouznění a sebeklamu, posílal na ně Hospodin všelijaká neštěstí. Ale oni se zatvrdili a ke svému Bohu se srdcem nevrátili.
Ústy proroka Ámose jim Bůh oznámil: „Způsobil jsem, že jste neměli co do úst… že jste měli nedostatek chleba na všech svých místech. A přece jste se ke mně nenavrátili, je výrok Hospodinův. Já jsem vám také odepřel hojnost dešťů tři měsíce přede žněmi… A přece jste se ke mně nenavrátili… Bil jsem vás obilnou rzí a snětí; mnoho vašich zahrad a vinic, vaše fíkovníky a vaše olivy sežraly housenky. A přece jste se ke mně nenavrátili… Poslal jsem na vás mor jako na Egypt… A přece jste se ke mně nenavrátili… Podvrátil jsem vás, jako jsem podvrátil, já Bůh, Sodomu a Gomoru… A přece jste se ke mně nenavrátili, je výrok Hospodinův.“ (Ámos 4:6-11)
O několik staletí později přišel mezi lidi Ježíš, Bohem Pomazaný Vykupitel. A také říkal, že každému z nás přijdou do života zkoušky, těžkosti, pohromy – bude to, jako když se velká voda a silný vítr přižene na dům, aby se ukázalo, jak pevné jsou jeho základy, tj. na čem člověk stavěl svůj život, čemu důvěřoval. „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.“ (Matouš 7:24-25)
Všemohoucí Bůh působí nemoci, posílá velké vody i vichřice, ne aby On sám zjistil, jak na tom jsme, ale spíše abychom to zjistili my: aby nás konfrontoval s našimi sebejistotami, sebedůvěrou, soběstačností. Dosud to všechno ale jsou jen varování, upozorňující výzvy, volající zaslepeného člověka k obratu a návratu ke svému milosrdnému Tvůrci. Neboť jednoho dne, jak stojí v listu Židům, Bůh „slibuje `Ještě jednou otřesu´ nejen `zemí´, nýbrž i `nebem´. Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť `náš Bůh je oheň stravující´.“ (Židům 12:26b-29)
2/ BŮH UZDRAVUJE Z NEMOCÍ
Jedním ze jmen, označení, charakterizujících Hospodina, je Jehova Rafa: Hospodin Lékař – Ten, který tě uzdravuje. Ještě na poušti cestou z Egypta to svému lidu řekl Bůh ústy Mojžíše: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ (Exodus 15:26)
Celý Žalm 91, který jsme si dnes četli, je o tom, že Hospodin je pro člověka „útočiště a pevná tvrz“, jeho nadějí na vysvobození „ze zhoubného moru“, jeho útěchou, aby se nelekal „moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne“.
Tento Žalm nejspíš napsal král David, který jednou zažil nezáviděníhodnou situaci. Kvůli jeho hříchu nedůvěry měl být lid, kterému kraloval, stižen nějakým dočasným trestem. David si měl vybrat: „Má na tebe dolehnout sedm let hladu v tvé zemi? Nebo chceš tři měsíce utíkat před svými protivníky, kteří tě budou pronásledovat? Anebo má řádit ve tvé zemi po tři dny mor?“ (viz 2. Samuelova 24) A víte, co si David zvolil a proč? Zvolil mor od Hospodina spíše než prchat před lidskými protivníky, protože věděl, že Bůh je, na rozdíl od lidí, slitovný. „Je mi velmi úzko. Nechť tedy prosím padneme do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je nesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských,“ rozhodl se David. Hospodin pak dopustil na Izrael mor, na který umírali desetitisíce lidí.
„Ale Hospodina pojala nad tím zlem (zkázou) lítost. I řekl andělu, jenž šířil mezi lidem zkázu: ‚Dost, již přestaň.‘“ David věděl, že Hospodina jímá lítost, když své milované stvoření po zásluze plení. Je to „dílo“, o kterém Izajáš píše: „Vykoná své dílo, dílo jemu nevlastní, udělá svou práci, práci jemu cizí.“ (Izajáš 28:21b)
Hospodin nerad boří a zraňuje, ale velice rád staví nové a léčí rány. Proto také prorok Ozeáš vyzýval své zbloudilé současníky: „Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže.“ (Ozeáš 6:1) O pár set let později chodil po zemi Ježíš Kristus a uzdravoval kohokoli, kdo k Němu ve víře vzhlížel. Matouš o tom píše: „… zástupy se divily, když viděly, že němí mluví, mrzáci jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i velebili Boha izraelského.“ (Matouš 15:31) Ježíš dokazoval, že v Něm je cesta k uzdravení člověka a k jeho obnově podle Božího obrazu. Všechno má ale svůj čas…
3/ BŮH MÁ SVŮJ PLÁN I NAČASOVÁNÍ
Možná jste si správně všimli, že to byl právě Žalm 91, ze kterého citoval satan, když Ježíše pokoušel na poušti. Verše 11 a 12 slibují: „On (tj. Hospodin) svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil.“ (srovnej Matouš 4:6, Lukáš 4:10) Ježíš věděl, že slova Davidova žalmu platí i pro Něho, ale to neznamenalo, že by měl vyzkoušet, zda opravdu platí, zda Jeho Otec skutečně dodrží, co slibuje. Ježíš jako lidský syn Bohu důvěřoval, neprověřoval. Důvěřoval, že Otec svého syna ochrání (a jistě také o to v modlitbách prosil), ovšem jak a kdy nechával na Něm.
Ještě při jedné události Ježíšova poníženého života se na poselství Žalmu 91 odkazovalo. Opět to byli nepřátelé Ježíše, farizeové a další, kteří stáli u kříže, na kterém nevinný Ježíš visel – místo nich i místo nás. A oni se Mu posmívali a říkali: „Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: `Jsem Boží Syn! ´“ (Matouš 27:43) Přesně to se také v tomto žalmu Bůh zavazuje učinit – ve verších 14 až 16 stojí: „Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.“ Ježíš ale opět spoléhal na naplnění těchto slibů na Boha, na Boží plán, na Boží načasování. Věděl, že nakonec bude ubráněn, že vyvázne, že bude obdařen slávou… ač v té chvíli zažíval škodolibý posměch a bolestivou smrt.
Ježíše „nespravedlivá“ pohroma od Boha nezviklala. I když by se jí raději vyhnul, kdyby byla jiná cesta pro záchranu člověka. Ale v Getsemanské zahradě Ježíš přijal „kalich hořkosti“ – „ne má nýbrž Tvá vůle se staň“ (Lukáš 22:42). Až teprve třetí den po Ježíšově smrti – přesně podle Božího „timingu“ – se ukázalo, že Hospodin nejen „zkrušuje nemocí“, ale také ze všech „nemocí tě uzdravuje“ (Izajáš 53:10; Žalmy 103:3).
Jaké je z toho všeho poučení pro nás? Především to, že Bůh nás skrze své „slovo o Ježíši“ volá zpátky k sobě, zve k hostině milosti. Namísto písku nabízí „Skálu věků“ jako pevný základ našeho žití i potýkání se s pohromami. Proto také zarytě odmítat Boží slova, Boží pozvání, Boží volání podporované kolapsy falešných jistot, je horší než ty kolapsy samotné. Horší než koronavir je odpor lidí k Bohu, odmítání Jeho slova, Jeho Syna, Jeho spásy. Jak to vystihl Martin Luther, který čelil i řádění „černé smrti“: „Zažil jsem tu největší morovou nákazu na zemi: zavrhování Božího Slova, strašlivá to věc, horší než všechny morové rány světa.“ (Hovory u stolu, 31)
Boží slova nás učí věřit, doufat a milovat nejen v dobách bezpečí, ale o to víc v dobách nebezpečí. Boží slova nás učí žít i umírat v Kristu. Boží slova nás učí, že „ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanům 8:38-39) Amen.