Return to site

Tomášova nevíra a ta naše

Jan 20:24-29 ... Tomáš, jinak Didymos (Dvojče), jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.

· nedělní

Milí přátelé a sourozenci v Kristu –

V uplynulých týdnech jsme si připomínali události kolem křesťanských Velikonoc. A když o nich čteme v evangeliích, jistě si všimneme jedné věci: totiž že během těch vypjatých okamžiků vystupují „z anonymity davu“ někteří Ježíšovi učedníci a osobně zasahují do dění. Předtím to často bylo o tom, že „Ježíš a jeho učedníci vstoupili na loď“ nebo „Ježíš a jeho učedníci vešli do vesnice“. Ale zdá se, že o Velikonocích každý hraje významnou úlohu.

Je tu Jidáš, který přátelským polibkem zrazuje svého přítele Ježíše. Je tu Petr, který svého Pána zapírá ve chvíli, kdy přiznat se k Ježíši by mu přineslo velké problémy. Je tu Marie Magdalská, které se jako prvnímu člověku dává vzkříšený Kristus poznat. Pak je tu opět Petr, jak spolu s Janem běží jako o závod k prázdnému hrobu. Také čteme o Tomášovi, jak pochybuje a žádá důkaz pro svou víru. Nebo o Kleofášovi, který s dalším učedníkem potkává vzkříšeného Ježíše na cestě do Emaz a dlouhou dobu Ježíše žádný z nich ani nepozná…

Jako by tyto zlomové události „daly vyniknout“ (ať už v kladném či záporném smyslu) jednotlivcům. Na tom se ukazuje, že reakce každého jedince, každého z nás, na tyto kritické události spojené s Kristem je životně důležitá. A také si všimněte, že i my se chováme někdy podobně jako Petr a zapíráme Krista před světem, když by z toho mohly být problémy. Někdy zase jako Tomáš nevěřícně kroutíme hlavou a zdráháme se uvěřit tomu, co Bůh říká. Jindy jako Kleofáš potkáváme Krista, aniž bychom Ho – ve tváři druhých lidí jdoucích kolem nás a s námi – vůbec poznali. Události Velikonoc jsou tak vlastně i o nás samých.

Dnes se podívejme trochu podrobněji na apoštola Tomáše a jeho postoj k víře v Ježíšovo zmrtvýchvstání. Jeho jméno Tomáš pochází z aramejštiny, která je příbuzná hebrejštině, a znamená dvojče. Protože v době Ježíše se mluvilo po celé Římské říši také řecky, lidé mívali i řecká jména. Tomášovi se říkalo Didymos, což ovšem řecky znamená to samé jako Tomáš, tedy dvojče. Přitom ale nevíme nic o tom, zda měl Tomáš ještě nějakého stejně starého bratra nebo sestru! Možná šlo o přezdívku. Možná by se ale přeneseně dalo říct, že Tomáš je naše dvojče, myšleno tak, že se mu v něčem i my trochu podobáme. I my míváme pochybnosti.

Tomáš = Didymos = Dvojče

Apoštol Tomáš vešel do mnoha jazyků jako ekvivalent skeptika. Obrat „nevěřící Tomáš“ je označením pro chronického pochybovače, který jen tak něčemu nevěří, tedy aspoň ne bez přímých, osobních a smyslových důkazů. „Nevěřící Tomáš“ je na jedné straně spektra a jeho pravým opakem je naivní člověk, který „spolkne každou návnadu“, „nechá se opít rohlíkem“, zkrátka přijme cokoli, třeba i do očí bijící lež. Možná ale víte, že úsloví „nevěřící Tomáš“ je v angličtině trochu umírněnější; tam se říká „doubting Thomas“, tedy „pochybující Tomáš“. Jako by v angličtině Tomáš neměl naprostou nevíru v srdci, ale spíše víru smíchanou s pochybnostmi. Jak to tedy s tou Tomášovou vírou a nevírou vlastně bylo?

Nejprve je třeba říct, že v Novém zákoně narazíme na různé stupně a podoby nevíry v Ježíše. Vezměme si třeba farizeje, náboženské vůdce; většina z nich nevěřila do té míry, že žádný zázrak, který by Ježíš učinil, žádné znamení z nebe, které by přinesl, by je nepřesvědčilo o tom, že Ježíš je opravdu ten Mesiáš poslaný od Boha. Ačkoli Ježíš často před jejich zraky léčil nevyléčitelně nemocné, raději to označili za dílo ďábla, „belzebula“, než aby před Ježíšem padli na tvář (viz Lukáš 11:15). A když Ježíš vzkřísil z mrtvých Lazara, domluvili se dokonce, že zabijí oba, Ježíše i Lazara, jen aby se Židé nepřidali na Ježíšovu stranu. (viz Jan 12:9-11) Tak silná byla jejich nevíra, tak moc toužili uchovat si svou moc, svůj vliv, svůj pohled na Boha a na život, že žádný důkaz, že Ježíš je Boží Zachránce člověka, nebyl pro ně dost dobrý. Chtěli stále další a další, ale už předem byli rozhodnuti setrvat ve svém přesvědčení.

Pak narazíme na otce postiženého syna, který prosí Ježíše, aby zbavil syna jeho nemoci. Říká Ježíši: „Můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Na to Ježíš reagoval: „Můžeš-li? Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Ježíš tím chtěl říct, že nejde o omezenost Jeho moci s tím něco udělat (zda On může nebo nemůže), ale záleží na hranicích a limitech víry toho člověka v Něj. Chlapcův otec proto rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ Doslova „pomoz ohledně mé nevíry“. Ten táta posedlého chlapce věřil, že Ježíš dokáže pomoci, proto se na Něho obracel. Ale zároveň si byl vědom i nedostatků ve své víře: bude na tuhle věc ještě Ježíš stačit? Jeho víra byla vzápětí posílena, když Ježíš z jeho syna vyhnal „nečistého ducha“, zbavil ho, jak bychom dnes řekli, jeho „psychosomatického postižení“ (viz Marek 9:22-27).

Jiný stupeň či míru nevíry měli sami apoštolové ve chvíli, kdy pluli na lodi během silné bouře na Galilejském moři a začali nabírat vodu. Celí vystrašení vzbudili Ježíše s nářkem, že zahynou. On se na ně obrátil s trochu kárající otázkou „Proč jste ustrašení, vy malověrní?“, pak pohrozil živlům a ty přestaly běsnit. (viz Matouš 8:26) Tehdy malověrní apoštolové mohli znovu poznat, v čem všem mohou Pánu Ježíši věřit, že jim pomůže a nenechá je na holičkách.

Tomáš tedy rozhodně nebyl nějakým prototypem nevěřícího, paličatého skeptika, to vůbec ne! Naopak, když je Tomáš v evangeliích zmiňován dříve, před událostmi Velikonoc, byla na něm patrná oddanost, důvěra a odhodlanost následovat Ježíše jako Pána kamkoliv. Když třeba chtěl Ježíš jít do Judska krátce poté, co ho tam chtěli Židé kamenovat (za to, že prohlásil „Já a Otec jsme jedno“), byl to Tomáš, kdo vybídl ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (Jan 11:16) Nebo později, během poslední večeře, říkal Ježíš, že už brzy odejde. „A cestu, kam jdu, znáte,“ dodal. Tomáš rozhodně chtěl jít za Ježíšem, a tak to byl on, kdo se zeptal: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Nato uslyšel, on i ostatní, ta známá slova Ježíše: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:4-6)

Tomáš: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“

Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“

Ne, Tomáš nebyl jako nevěřící farizeové. Ale jakmile byl Ježíš mrtev, i on to považoval za konec všem nadějím. Jistě, Ježíš sice dříve vzkřísil Lazara a jiné, ale teď byl sám mrtev. Mohl snad vzkřísit sám sebe? Mohl snad mít pravdu, když předem říkal „Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout“ (Jan 10:18)? Tomášovi i ostatním apoštolům se to zdálo nemožné.

Až když je důkaz praštil přes oči, až když se v neděli večer mezi nimi vzkříšený Kristus objevil, teprve potom uvěřili, že je živý. Tomášův problém byl, že s ostatními v té chvíli nebyl. Nevíme, proč se v té době těžké pro všechny stranil společenství svých a Ježíšových přátel. Možná i v tom je poučení pro nás?!!! Každopádně jejich očitému svědectví odmítal následně uvěřit. Dokonce se zachoval umíněně nestydatě, když nejenže požadoval přesně stanovený důkaz (nestačilo by mu vidět Ježíše?), ale zároveň dost drsný důkaz (vložit prsty do ran a jizev!? fíha!).

Přesto ale neztratil Tomáš svou víru v Ježíše úplně a nadobro. Z lásky k němu mu o týden nato Ježíš vychází vstříc a přináší mu důkaz, který žádal. Přitom dodává: „Nepochybuj a věř.“ Doslova říká: „Nestávej se nevěřícím, ale věřícím.“ A tak se i stalo, neboť Tomáš už víc nežádal a zvolal: „Můj Pán a můj Bůh.“ Nakonec mu stačilo vidět, aby pochybnosti zmizely. Ježíš dodává, že šťastní a blažení jsou ti, kteří uvěřili i bez vidění očima a bez vkládání prstů do ran.

A jak je to s námi? Jak je to s naší podobou a mírou nevíry? Chováme si tu farizejskou, neústupnou nevíru? Takovou, kterou nic nepřesvědčí? Nebo máme nedověru? Stále bojujeme s tím, na co Ježíš v našem životě stačí a na co ne? Nebo jsou chvíle, kdy nás v životě ochromí vlna malověrnosti? Nebo prostě máme pochybnosti, ani nevíme proč? Co s nimi pak děláme? Hledáme svědectví a důkazy? Žádáme Boha, aby pomohl naší nedověře, aby nám odpustil naši malou víru? Nejde o to před Bohem něco skrývat, něco hrát, něco předstírat. Podle všeho dává Bůh přednost našim otevřeným pochybám, než hrané sebejistotě. Zároveň i nám slibuje: „Naleznete mě, když mne budete hledat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt...“ (Jeremjáš 29:13,14a).

Neústupná nevíra? Nedověra? Malověrnost? Pochybnosti?

Dnešní kázání nemá být jen exkurzem do světa malířského umění. Je také ujištěním, že pokud překonáme své předsudky a pochybnosti, pokud zcela upřímně a otevřeně hledáme Boha, pokud dříve či později uvěříme tak prostě jako děti, jsme požehnaní a blahoslavení. Potom se i v našem životě budou dít zázraky! Nevíra má sice mnoho podob, ale pouze víra přináší požehnání. Jen tomu, kdo věří, je všechno možné. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze POUZE KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly