Return to site

Stvořitel Služebníkem

Jan 13:1-5 ... Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

· nedělní

Milovaní věčným Bohem, naším Stvořitelem a Služebníkem.

Dnes děti zpívaly chválu s názvem „Věčný Bože, Stvořiteli“ (evang. zpěvník # 181). Možná jste nevěděli, že je to moje oblíbená píseň. Má celkem jednoduchou melodii – tak jednoduchou, že jsem ji byl před časem schopen zahrát na klavír. Má i prostý text, ale přesto bohatý a hluboký! Pojďme se právě nad textem tohoto chvalozpěvu dnes společně zastavit a rozjímat.

1. Věčný Bože, Stvořiteli, k Tobě hledí vesmír celý,

nebe, země, každé kvítko, i já, Tvoje malé dítko.

Tuto píseň nezpíváme jen jeden druhému, ale především samému Stvořiteli celého vesmíru, věčnému Bohu, který je tím, kdo vymyslel a vytvořil celý ten vesmírný řád kolem nás, jeho zákony a procesy, a zároveň je i tím, kdo to celé udržuje v chodu a činnosti. A jelikož je sám zdrojem života, působí i to, že se rostliny dělí a živočichové množí, že pole a vinice přinášejí úrodu a že i ty malé věci, jako polní kvítka, rostou v různých barvách a mohou nám přinášet radost na duši. Tak jako my můžeme přinášet radost Jemu, ať jsme jakkoli mrňaví v tomhle gigantickém vesmíru. Nezáleží na naší velikosti či malosti. A co víc, Bůh se věrně stará a zajímá navzdory tomu, že se svět porušil a pokazil a že člověk se od Boha odvrátil. Svět a člověk v něm už není „velmi dobrý“ jako na počátku. Ale Bůh Stvořitel to se svým stvořením nevzdává…

V dnešním žalmu si toho všímá jeho pisatel, když píše: „Oči všech (tvorů) s nadějí (očekáváním) vzhlížejí k Tobě a Ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku (obrazně řečeno) a ve své přízni (dobrotě a štědrosti) sytíš všechno, co žije.“ (Žalmy 145:15,16)

Před 500 lety žil muž jménem Martin Luther, a ten ve svém Malém katechismu k tomuto tématu napsal: Věřím, že Bůh stvořil mě a všechny bytosti; že mi dal tělo a duši, oči, uši a ostatní orgány, rozum a všechny smysly a dosud je zachovává; že mi denně hojně poskytuje jídlo a oblečení, domov a rodinu, majetek a vše, co tělo potřebuje k životu; že mě chrání před veškerým nebezpečím, opatruje mě a brání před veškerým zlem; a to vše čistě ze své otcovské, božské dobroty a milosrdenství, aniž se o to jakkoli zasluhuji a aniž jsem toho jakkoli hoden.

To napsal Martin Luther v době, ve které bychom my asi nepřežili ani dva dny. Bylo to v době před acylpyrinem a antibiotiky, před sociálními dávkami, před demokracií a svobodnými volbami – v době, kdy lidé bezprostředně vnímali realitu vlastní křehkosti, ohroženosti, pomíjivosti smrtelnosti, závislosti na úrodě, na počasí… My dnes žijeme v rozvinuté zemi a jiné době, cítíme se chráněni medicínou a zajištěni zásobami, a tak snadno ztratíme ze zřetele, že celý vesmír a my v něm hledíme ke Stvořiteli, který pečuje jak o chod planet, tak i o nás, ač jsme „malá kvítka“.

2. Na každý den z ruky svaté, beru dary přebohaté,

přidej z lásky nekonečné, abych byl Tvé dítko vděčné.

Bůh nám dává mnohé dary, jak je popsal Martin Luther. Ne však každému všechny a ve stejné míře! Někdo dostal méně rozumu, někdo více; někdo má dobré oči i jiný možná nevidí vůbec; někdo vyrůstá v milující rodině a jiný v dětském domově. A ty dary, které jsme dostali právě my, jsou projevem Boží přízně, nikoli výsledkem našich zásluh. Nemáme na ně nějaké právo či nárok. Nemůžeme si stěžovat Bohu: Jak to, že jsem nedostal to a to? Prostě nedostal. Soustřeď se na to, co jsi dostal, a za to buď vděčný!

Některé ty dary od Boha jsou dočasné, pomíjivé, jiné jsou trvalé. Je to podobné jako s dárky, které děti dostávají k Vánocům nebo k narozeninám. Vzpomenete si, děti, co jste dostali loni pod stromeček? Nebo před dvěma lety k narozeninám? Určitě vám to tehdy udělalo velkou radost, ale dnes už si ani nevzpomenete, co to bylo. Ovšem třeba ten pocit bezpečí, když se vrhnete tátovi do náruče, nebo sladká pusa večer od mámy, když jdete spát, to jsou dary trvalejší, které neztrácí na hodnotě, které se nezapomínají. Podobné je to s dary od Boha.

My jsme v Bibli četli, že Bůh jednou zatřese celým tvorstvem, zemí i nebem, „vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné.“ Jednou o všechny ty dary těla a majetku a rodiny přijdeme, ale zůstane nám to trvalé, co nám Bůh dává. A to je Jeho království, Jeho vláda v nás, Jeho panování v našem nitru, Jeho otevřená náruč. Toto království je už mezi námi a může být i v nás – díky Ježíši Kristu, kterého nám Bůh dal, aby nás zachránil a vysvobodil od našeho zla, hříchu, strachu, sobectví a věčné smrti. Každý, kdo uvěří Ježíši a přijme křest v Jeho jménu, bude spasen, jelikož vstoupí do Boží rodiny, do království, které přetrvá navěky. Proto my, Boží dítka, „buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království.“ (Židům 12:27-28)

3. Srdce čisté obnov ve mně, aby jak to kvítko země,

život můj a služba celá, zář Tvé slávy v sobě měla.

Ježíš zaplatil za to, aby Bůh mohl očistit naše srdce a obnovit náš vztah se sebou, naše spojení s Bohem. Ježíš proměnil náš život a sám se stal naším novým životem – životem, který slouží druhým. Takový život je věčný. Takový s námi Ježíš sdílí. Takový v sobě nese zář Boží slávy!

Ježíš sám žil tímto životem ve službě. Žil, aby sloužil. Jednou večer, jak jsme si četli, dokonce vzal umyvadlo a umyl svým učedníkům nohy, zaprášené a špinavé celodenním chozením. Byla to tehdy práce otroka, a proto nikdo z učedníků to nechtěl pro druhé udělat. Oni přece byli učedníci Ježíše! – ne nějací sluhové. Ježíš jim ale tu jejich představu otočil naruby, když je sám – ač jejich Pán – obsloužil. A pak jim řekl, že když jsou opravdu Jeho učedníci, že budou dělat totéž, že budou sloužit jeden druhému v pokoře a lásce, tak jak On sloužil jim… i nám.

Možná nám plně nedochází, co se tam vlastně v té místnosti tehdy stalo. Čtu teď jednu knížku, kde se její autor nad touhle událostí zamýšlí takovým neotřelým, svěžím způsobem. Píše, jak jednou přišel domů a celý dům mu prohledávali muži v černém, agenti z ochranky prezidenta Spojených států! A žena mu vyčítá, co ho to napadlo pozvat prezidenta na večeři! On sám byl překvapen, že prezident souhlasil. Ale znamenalo to, že teď musí rychle začít uklízet. Žena si vzala na starost úklid kuchyně a on uklidil v pokojích. Pak v knize popisuje, jak k večeru dorazil pan prezident se ženou, jak se bavili a jak všem výtečně chutnalo. Když tu přišla chvíle, kdy si pan prezident potřeboval odskočit. A v autorovi to hrklo, protože si uvědomil, že na úklid záchodu dočista zapomněl! Omluví se panu prezidentovi, že záchod bohužel není k dispozici, protože je strašně zamazaný. Prezident se obrátí na své agenty, proč to neudělali, ale oni že to není jejich práce. Prezident se pousměje, vyžádá si hadr a kýbl a jde sám umýt špinavý záchod...

Takový je i Bůh, kterého chválíme, kterému se klaníme: Stvořitel, který je i naším Služebníkem. Posloužil nám, když přišel za nás trpět peklo, aby nám mohl dát věčnost v nebi. „Umyl náš záchod a ještě nás pozval do Bílého domu.“ Hallelujah! Díky Němu žijeme ve službě a vzájemně si sloužíme, neboť jsme Jeho učedníci. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly