Milí bratři a sestry v Kristu, spoluslužebníci a spolupracovníci na díle Kristově v tomto světě!
Jedna základní poučka, která se vštěpuje začínajícím spisovatelům a scénáristům, říká, že „každý dobrý příběh je drama“. Sama Bible, kniha knih, zaznamenává mnohé lidské příběhy, ve kterých se právě drama odehrává. A stejně tomu je i v našem životě, v našem příběhu. I náš život je drama: drama o tom, na jakou stranu se každý den a každou chvíli přidáme, jakým směrem vyjdeme.
Nemyslím si, že je příliš užitečné si tyto dvě strany či dva směry nazvat DOBRO a ZLO. Je to totiž označení příliš vágní, neurčité, obecné; jsou to jako schránky, do kterých si lidé ukládají, co právě chtějí, co se jim líbí, co se jim zrovna hodí. Snad by se dalo blíže vymezit, že jde o „dobré, nebo zlé v očích Hospodina“, ale pak stále zůstává otázka: Co je dobré a co zlé v očích Hospodina?
To drama či dilema je třeba blíže vymezit. A to může mít více podob. Třeba může jít o drama, zda sloužit Bohu, nebo mamonu (dvěma pánům sloužit nelze); zda poslouchat Boha, nebo lidi (někdy se to rozchází); zda lpět na svém prvorozeneckém právu Božích dětí, nebo jako Ezau dát přednost chvilkovému uspokojení (hladový Ezau vyměnil své právo za misku polévky).
V oblasti mezilidských vztahů pak toto drama, toto napětí či dilema, můžeme popsat jako drama mezi životem ve službě a životem v moci. Ve svém soužití s ostatními máme v podstatě tyto dvě možnosti, jak dnes žít: bude to SLUŽBA, nebo (hra o) MOC?
Podívejme se na to, co nám k tomu říkají dnešní úryvky z Písma.
První text je ze Starého zákona, z doby královské, kdy v Izraeli právě zemřel král Šalomoun (asi 931 př. Kr.) a na trůn se posadil jeho syn Rechabeám. Když ho lid Izraele přišel ustanovit králem, prosil ho: „Tvůj otec (Šalomoun) nás sevřel tvrdým jhem. Ulehči nám nyní tvrdou službu svého otce a těžké jho, které na nás vložil, a my ti budeme sloužit.“ Král si dal na rozmyšlenou tři dny. Všimněte si, jak králi radili moudří starci: „Jestliže se dnes tomuto lidu projevíš jako služebník a posloužíš jim, jestliže jim vyhovíš a dáš jim laskavou odpověď, budou po všechny dny tvými služebníky.“ Jinak řečeno, buď králem, který slouží lidu, a lid pak bude sloužit tobě – věrně, oddaně, trvale!
Král si pak ale vyslechl i rady mladíků, svých vrstevníků. Ti mu navrhli, aby lidu odpověděl tvrdě: „Já k vašemu jhu ještě přidám. Můj otec vás trestal biči, já vás však budu trestat důtkami!“ Jinak řečeno, jsi král, máš moc, tak ji používej na lidi, neohlížej se na jejich potřeby a volání. Dočetli jsme se, že král Rechabeám dal na radu mladíků, nikoli starců, a Boží lid se pak rozštěpil.
Takový je život v moci – vyžaduje oběti ostatních pro svůj prospěch a pro vyvýšení sebe.
Naproti tomu život ve službě – přináší oběť sebe sama ve prospěch druhých a k vyvýšení Boha.
Sám Ježíš, ač Král králů, žil v tomto světě životem služebníka. Jak jsme si četli (Marek 10:42-45), Pán mezi nás „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“. Jeho oddaným a věrným životem, jeho ochotnou obětní smrtí, jsme byli vykoupeni ze všech svých vin, z prázdnoty, ve které jsme žili, z odsouzení, které nás čekalo, ze záhuby, do které jsme se řítili. Boží Syn přišel sloužit hříšnému lidstvu a svou moc používal v jeho prospěch, pro jeho potřebu, pro jeho spásu. Svou mocí vládl ne nad lidmi, ale nad hříchem, nad zlými mocnostmi, duchy posedlosti, nad nemocemi i smrtí.
PÁN JEŽÍŠ - sloužil lidem a užíval moc proti zlým silám
HŘÍŠNÝ ČLOVĚK - užívá moc proti lidem a slouží zlým silám
V jakém kontrastu s pozemskými panovníky a vládci, s farizeji, ale také s námi, kteří vládneme alespoň nějakou mocí – v rodině, v práci, ve škole, ve společnosti, v církvi! Jak často tu svou moc, či hru o moc, používáme proti lidem, ať našim známým i neznámým, proti jejich potřebám a volání, proti jejich spáse. A tím také sloužíme zlým mocím a duchům, místo aby tomu bylo naopak.
Ježíš nás však znovu a znovu očišťuje, obnovuje a zmocňuje jít dál v Jeho stopách. Připomíná nám to důležité pravidlo paradoxu Jeho království: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ Pán Ježíš svým životem i smrtí povýšil službu na její pravé místo, na její královské místo! V Kristu jsme králové, abychom sloužili Božímu lidu a panovali nad nadzemskými mocnostmi.
Ježíš povýšil službu na její královské místo.
Poslední dnešní úryvek z listu apoštola Pavla křesťanům ve Filipech (Filipským 2:17-30) pak dobře ilustruje, jak sám Pavel, tak Timoteus a Epafroditus chápali svůj život jako sebeobětavou službu. „I kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru,“ připomíná Pavel důvod svého věznění i své čekání na rozsudek. „Vždyť nemám nikoho, jako je on (Timoteus), kdo by se tak upřímně o vás staral; všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše,“ zmiňuje Pavel svého druha Timotea. A zpět do Filip Pavel poslal „Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka i spolubojovníka“, o kterém píše, že „pro dílo Kristovo se přiblížil až k smrti a nasadil život“.
Tito tři příkladní křesťané věnovali – pro šíření evangelia, pro záchranu lidí, pro službu Božímu lidu – všechno, co měli a čím byli. To proto, že jich samých se zmocnil Kristus. Oni poznali, že ten Boží Služebník přebýval v nich, že ten Milovník lidí působil v nich, že ten Dokonalý Sebeobětavec žil v nich. Stejně tak, jako přebývá a žije a působí v nás, že chceme i činíme to, co se Mu líbí (viz Filipským 2:13).
Kristus - Boží Služebník, Milovník lidí a dokonalý Sebeobětavec žije, přebývá a působí v nás, křesťanech.
Jak jsem říkal na začátku, je vcelku neužitečné mluvit o dobru, nebo zlu. Mnoho lidí se – samo sebe nebo svého okolí – stále ptá: „Jsem dobrý člověk?“ Takové otázky nejsou v podstatě k ničemu. My si raději klaďme jinou otázku: „Budu dnes – jako nový člověk, jako Boží člověk – sloužit, nebo budu uplatňovat svou moc? Budu sloužit lidem kolem mě – v mém manželství, v mé rodině, v mé práci, v mé komunitě, v mém křesťanském společenství – tj. budu využívat svých darů, abych obohatil, prospěl a požehnal svému manželství, své rodině, svým spolupracovníkům, své komunitě, své církvi? ... Nebo budu využívat svou moc, jakkoli to jen půjde, aby manželství, rodina, spolupracovníci, komunita a církev sloužili mně, obohatili mě a prospěli mně?“
Půjdu-li cestou moci, budu manipulovat, zastrašovat a ovládat druhé. Budu víc mluvit než naslouchat, protože mě nebude zajímat názor a problémy druhých. Budu prosazovat jen mé názory, mé představy a mou vůli. Budu hněv a zlobu používat jako nástroje k dosažení svých cílů. Budu od druhých očekávat, že budou se mnou vždy souhlasit, že se mi podřídí, že mi budou sloužit.
Cesta ve službě vypadá jinak. Na ní člověk hledí na potřeby a přání druhých. Slouží ušima a zajímá se o postoje a situace druhých. Dává prostor návrhům i těch nejníže postavených. Podílí se na společném díle svými dary a schopnostmi.
Služba, nebo hra o moc? Místo hraní si na mocné žijme službou. K tomu jsme povoláni i zmocněni Bohem, kterému sloužíme a který slouží nám. Amen.