Return to site

Rychlý posluchač, pomalý řečník

Jakub 1:19 - Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.

· nedělní

Milí bratři a sestry v Kristu, milí přátelé naší školy a sboru –

 

Možná mi dáte za pravdu, že jedním z nejdůležitějších faktorů pro dobré vztahy – mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, mezi spolupracovníky, mezi šéfy a podřízenými – je komunikace. A součástí „umění komunikace“ je bezesporu také „umění naslouchat“, na jedné straně, a na té druhé umění „vážit slova“, umění zachovat si i při vášnivé debatě chladnou hlavu, respekt a soudnost. Kolikrát neuváženě a zbrkle skočíme druhému do řeči, vybuchneme a proneseme slova, kterých pak litujeme, ale už je nemůžeme vzít zpátky.

Umění komunikace zahrnuje

umění naslouchat a umění vážit slova.

Už řecký filozof Xenokratés, žijící ve 4 st.př.Kr., pronesl na téma umění mlčky naslouchat památnou větu: „Už mne párkrát mrzelo, že jsem promluvil, ale nikdy, že jsem mlčel.“ Jistě bychom našli i chvíle ve svém životě, kdy nás mlčení mrzelo – kdy jsme se neozvali (třeba na obranu někoho, kdo se bránit nemohl), kdy jsme nebyli dostatečně pohotoví, kdy jsme včas nenašli vhodná slova (nemyslím ta, která by urazila, ale spíše ta, která by pomohla, řešila). Obecně vzato je ale více chvil, kdy litujeme toho, co jsme řekli, než toho, co jsme neřekli.

V kurzech pro budování manželství, kterých jsme se se ženou rádi účastnili, byla také podtržena důležitost klidné komunikace a ochotného a trpělivého naslouchání si (v mnoha manželstvích je to alfa a omega dobrého vztahu). Zmiňovala se tam také ona symbolická ilustrace – totiž že jsme tvorové, co mají 2 uši a jen 1 ústa, proto bychom měli více naslouchat než mluvit. Podobně se říká, že naše uši jsou neustále a vůči všemu otevřeny, zatímco v ústech máme řady zubů, které jako hradby či bariéry mají bránit a prosévat to, co ven vychází.

V Bibli najdeme knihu Přísloví krále Šalomouna, kde se také hovoří o umění naslouchat a zdržovat se ukvapených řečí. Např. Přísloví 29:20 říká: „Spatříš-li muže ukvapeného v řeči, věz, že hlupák má víc naděje než on.“ (Neboli být hloupý je nadějnější výchozí pozice, než být ukvapený mluvka.) Přísloví 10:19 nás poučuje: „Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý.“ (Neboli víc mluvit přináší větší možnost, že proneseme něco zlého a zraňujícího, zatímco slova krotí ten, kdo si je vědom jejich důsledků.)

V tomto ohledu na mě (opět) naprosto okouzluje a odzbrojuje Pán Ježíš. Kolikrát v klidu vyčkal, až druzí domluví – ať už se Mu lidé svěřovali a prosili Ho, nebo Mu naopak něco vyčítali a chtěli Ho nachytat. Ježíš samozřejmě vždycky předem věděl, co Mu kdo chce říct, ale přesto nikoho neutnul, neumlčel v půlce věty, neskákal do řeči. Vždy trpělivě vyčkal a naslouchal a rozuměl … a pak pronesl větu nebo dvě, které „seděly jako zadek na hrnec“, které šly k jádru problému, které dodaly naději zkroušeným a naopak vzaly vítr z plachet těm, co se Mu chtěli dostat na kobylku. Ježíš vždy za nás - jako náš zástupce před Bohem - dokonale dělal to, v čem my tolik selháváme. O tom, jak to dokázal, si povíme za chvilku.

Jak možná víte, volíme na každé pololetí školního roku nějaké téma, heslo či motto. Pro první pololetí právě startujícího školního roku jsme vybrali verš z listu Jakuba, který se také týká komunikace a který zní: „Pamatujte si, moji milovaní (bratří): každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“

Když slyšíte nebo čtete tato slova, aniž byste znali kontext, budou pro vás nejspíš znamenat právě to, o čem jsme dosud mluvili - povzbuzení ke vzájemnému mezilidskému naslouchání si, ke zdrženlivosti a střídmosti ve slovech, zejména v těch hněvem vybuzených a hněv šířících slovech. A na základě jiných biblických veršů je to legitimní princip a platné poučení. I my samozřejmě chceme tímto veršem pobídnout děti ve škole k naslouchání učitelům a rodičům, stejně jako jím chceme vyzvat rodiče a učitele k naslouchání dětem. Nechat jeden druhého domluvit, chtít slyšet názor, zkušenost nebo poučení od druhého, zejména od autority v daném oboru – to je, jak jsme si řekli, základem otevřené atmosféry a dobrých vzájemných vztahů mezi lidmi.

Nicméně tyto Jakubovy verše, které jsou nám letos mottem, přinášejí do komunikace ještě jeden rozměr; totiž ten vertikální. Podíváme-li se do kontextu Jakubových slov, vidíme, že píše o tom, jak každý dobrý dar je od Boha, včetně daru, který nám Bůh dává v Kristu podle svého vlastního rozhodnutí, totiž daru znovuzrození skrze slova pravdy, slova Boží – slova o Ježíšově svaté oběti za nás, hříšníky. Byla to Boží slova, která prošla jako meč do našeho srdce a způsobila, že jsme se znovu, shůry, duchovně narodili. A Jakub pokračuje: „… proto … v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.“

Jakub vyzývá a volá po tom, abychom i my (každý člověk!) byli vůči Bohu a Jeho slovu „rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení“. Boží slova jsou tím nástrojem, kterým nás Bůh obnovuje a regeneruje, reformuje a vyučuje, proto máme být ochotni naslouchat jako Marie u nohou Ježíše. Bůh nám říká a zjevuje (zejména ve slovech Bohem-vdechnutého Písma) důležité skutečnosti – o nás i o sobě; o tom, co je pro nás opravdu dobré a co opravdu špatné; o tom, co ničí a přináší smrt, a o tom, co buduje a dává život. Proto Bůh chce, abychom byli jako Ježíš: „tiší a pokorného srdce“, odložili zlost a popudlivost proti zjevené pravdě, svlékli pýchu svých vlastních, „určitě správných“ názorů, zřekli se zkaženosti svého srdce i mysli a v tichosti a upřímnosti přijali zaseté slovo, jako zem vsává životodárnou dešťovou vodu.

I když nás Bůh napomíná, i když nás kárá (jako otec své děti!), i když nám vezme, co máme rádi, i když nás vyzývá k činům, při kterých musíme sami sebe obětovat a sami sebe zapřít, neodpovídejme hněvem a vztekem, nereagujme podrážděně, neochotně, vzdorovitě či dokonce rouhavě. Jak varuje Kazatel (nejspíš opět král Šalomoun): „Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova.“ (Kazatel 5:1)

Právě to byl také způsob, jak Pán Ježíš dokázal druhé vyslechnout a s klidem a láskou odpovídat. Nejprve ochotně naslouchal svému Otci, který ho vedl. Jeden z méně známých prorockých veršů, napsaných o Ježíši Kristu prorokem Izajášem 700 let před Jeho příchodem, o tom zřetelně vypovídá: „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět.“ (Izajáš 50:4-5)

Nejprve potřebujeme naslouchat,
abychom mohli rozumně mluvit.

To platí mezi lidmi. O to víc to platí vůči Bohu. Vyhledávejte příležitosti slyšet Boha, věnovat se Božímu slovu a jeho poselství – doma, ve škole, v kapli, při biblických hodinách a kroužcích. Přijímejme Boží řeč „jako učedníci“, abychom také mohli zemdlené podpírat slovem. Učme se od Ježíše, pokorně sedávejme u Jeho nohou. Volme to, oč nepřijdeme. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly