Return to site

Příběh zvratů a otoček

Lukáš 24:13-36 ... Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“

· nedělní

Milí přátelé na cestě s Pánem!

Minulou neděli jsme si tu promítali jeden velikonoční obraz, na kterém dva učedníci - Petr a Jan - běží k prázdnému hrobu. Říkali jsme si, jak ten obraz vyjadřuje také náš život po Velikonocích.

Dnešní kázání nebude o obraze. Bude to spíš takový „průběžný komentář“ k biblickým veršům, které jsme si četli. Dá-li Pán, tak příští neděli „zajedeme na hlubinu“ a podíváme se na jednu vybranou část dnešního textu o něco podrobněji. Dnes ale zevrubně projděme celý ten příběh dvou učedníků a jejich tajemného společníka na cestě do Emaus. Jak uvidíme, je to příběh plný zvratů a otoček o 180°, obratů čelem vzad. Na konci si řekneme, jaké otočky se tu odehrály.

13 – Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,

Stále ještě neděle po Velkém pátku … dva učedníci Ježíše (jeden z nich později označen za Kleofáše) … míří do vesnice jménem Emaus, Emauzy (z hebrejštiny: horké prameny) – takové „Františkovy Lázně“ v Judsku … vzdálena doslova „60 stadií“, tj. zhruba 11 km, procházkovou chůzí „asi 3 hodiny cesty“ … důležité však bylo: šli pryč od ostatních – důvody nevíme, ale později, s poznáním živého Ježíše, ty důvody vzaly za své.

14 – a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.

Ti učedníci nešli mlčky, zaraženi, ale probírali spolu ty události, rozvažovali o nich nahlas.

15 – A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.

Ježíš se k nim přidal … Jaké požehnání, když se Ježíš připojí k nám, když jde s námi, když je naším společníkem na cestě životem.

16 – Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.

Nevíme, co bránilo jejich očím … možná vypadal Ježíš příliš obyčejně … možná to bylo proto, že naprosto nečekali, že by to mohl být on … také nešlo o apoštoly, takže je možné, že s Ježíšem dříve netrávili moc času a neznali ho tak dobře od pohledu … dost možná se zkrátka (tak jako často my) soustředili víc na svůj smutek a žal než na toho, kdo jde s nimi …

17 – Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku.

Ježíš se jich ptá na téma hovoru, ne snad proto, že by nevěděl, ale proto, že to chce slyšet od nich, chce rozhýbat jejich vnímání a chápání – jako učitel, který se ptá dětí ve škole, co ví o tom či onom … také ne proto, že by to učitel nevěděl, ale aby probudil zájem o téma … A ty učedníky ta otázka evidentně ještě víc rozesmutnila, že se i zastavili a podivili se.

18 – Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“

Jako by Kleofáš říkal: „Kde jsi byl poslední tři dny, že nevíš, co se stalo? Byl jsi snad někde zavřený v jeskyni, nebo co? Nebyl jsi schovaný někde za kamenem?“ (Vlastně ano, viďte.)

19 – On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,

Kleofáš tu říká Ježíši samému, kým je. On však byl víc než prorokem, Božím mluvčím. Byl a je také Božím Synem, září Boží slávy a otiskem Boží podstaty (viz Židům 1:3).

20 – naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.

Všimněte si, že Kleofáš dobře ví o tom, že ne římský místodržitel Pilát, ale židovští vůdci byli těmi, kdo to celé zosnovali, zorganizovali a zrealizovali. Pilát byl jen loutka v jejich rukou.

21 – A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.

Učedníci doufali, že vykoupení Božího lidu znamená vyhnat okupanty Římany a nastolit pozemské království štěstí a blahobytu. Mýlili se. Vykoupení Božího lidu znamenalo zaplatit výkupné – v podobě krve Božího Beránka bez vady a poskvrny – za osvobození zajatců hříchu, strachu, smrti, za omilostnění provinilců, za navrácení zraku a života těm, kdo byli duchovně slepí a mrtví. Blaze tomu, kdo si tato slova o vykoupení Božího lidu vztáhne i na sebe!

22 – Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu

Některé z našich žen – myšleno „bláznivých žen“. Neboť o něco dříve Lukáš píše, že když to ženy přišly povědět apoštolům, těm „ta slova připadala jako blouznění /doslova tlachání, žvást, hloupost, nesmysl/ a nevěřili jim.“ (Lukáš 24:11)

23 – a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.

Někdy, jak se zdá, je chlapům svědectví žen a andělů málo …

24 – Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“

Což jim určitě vrtalo hlavou – pokud Ježíš žije, jak to, že se ukázal ženám, a ne nám. My jsme apoštolové … Možná zapomněli, že to byly právě ženy, které v pátek pomáhaly pochovat Ježíšovo tělo a že ony přišly v neděli za tmy k hrobu s vonnými mastmi … a ani se netrápily tím, že před vchodem je obrovský kámen … Někdy, jak vidno, je „ženská logika“ člověku přínosnější.

25 – A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!

Proroci v době před Kristem přinášeli předpovědi o Mesiášimalé dílky mozaiky, která dohromady dávala výstižný obraz Bohem zaslíbeného Spasitele. Jeden malý dílek této mozaiky jsme si četli i v Žalmu 16: „neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě /tj. se rozpadl v prach/.“ (Žalmy 16:10) Mesiáš neměl zůstat dlouho v hrobě.

26 – Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“

Právě o tom byl příběh Pašijí – o cestě od trnové koruny ke koruně vítěze, od lidské potupy a utrpení k Boží slávě. Je to příběh Ježíše Krista a je to příběh i nás, kteří jdeme v Jeho stopách. Neboť „žák není nad učitele ani sluha nad svého pána.“ (Matouš 10:24)

27 – Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.

Písmo, Bible, svědčí o Ježíši. Proto také Ježíš už dříve pokáral farizeje, znalce Písma, když jim řekl: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ (Jan 5:39) Pokud i my studujeme Bibli a nepoznáváme v ní a skrze ni Krista, potom jsme minuli její cíl a smysl.

28 – Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.

Možná Ježíš čekal na jejich pozvání. Nevnucoval se, jako se ani dnes nikomu nevnucuje.

29 – Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi.

Dobře pro ně, že Ježíše pozvali dál – dříve, než přišel večer a tma. Je dobře i pro nás, když činíme totéž a ze srdce prosíme, „Ježíši, zůstaň s námi, (nejen) když se stmívá …“

30 – Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.

Ježíš vstoupil jako host, ale u stolu se chopil role hostitele: lámal a dával chléb. To je Jeho role i v našem životě. Pokud necháváme Ježíše jen v „pokoji pro hosty“, potom pro nás zůstává cizincem. Aby byl v našem životě „jako doma“, nechejme Ho být naším Hostitelem a Pánem.

31 – Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.

Učedníci viděli už dost na to, aby Ježíše poznali. A tak jim zmizel, aby dál chodili vírou, ne tím, co vidí. (viz 2. Korintským 5:7)

32 – Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“

Byla to vlastně tehdy taková první nedělní škola, „křesťanská výchova“ pro pouhé dva žáky. Začátky ale nemusejí být vždy co do počtu velké; důležité je, že Učitel je velký. To On otevírá Písmo, takže nám „hoří srdce“. Bible je opravdu skvělá „učebnice“, ale bez Učitele – bez Kristova Ducha v nás – zůstává pro nás zavřenou a naše srdce chladné, farizejské.

33 – A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě.

Šťastné setkání v Jeruzalémě, ve městě pokoje.

34 – Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“

Teď už to byl nepopiratelný fakt. I sám Šimon Petr to mohl dosvědčit. Jednou za to své svědectví i on bude trpět – podle legendy umíral Petr na kříži, pověšen hlavou dolů.

35 – Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.

Jejich srdce stále hořelo poznáním, že Ježíš je opravdu živý, že je Vítězem nad smrtí.

36 – Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“

A k tomu to celé směřovalo. Aby nám Ježíš přinesl pokoj do našich srdcí namísto neklidu, strachu, nejistoty.

Jak jsem říkal na začátku, je to příběh plný zvratů, obratů a otoček. Kterých jste si všimli?

  • Učedníci byli nejprve na cestě pryč od svých společníků, pryč z Jeruzaléma – nakonec se otočí a vrací se k nim zpátky.
  • Učedníci byli nejprve plni zármutku (z Ježíšovy smrti) a zmatení (ze zpráv žen) – nakonec se vrací s radostí a pevnou nadějí, že Kristus je živý Pán a živý Bůh.
  • Učedníci byli nejprve pomýleni a měli falešné představy o Mesiáši (proto je zaskočila Jeho smrt) – nakonec porozuměli Písmu i tomu, že Mesiáš skrze utrpení za nás vešel do slávy.
  • Pro učedníky byl Ježíš nejprve jen cizincem, pak kolemjdoucím, pak spolupoutníkem, pak hostem u stolu – nakonec se stal jejich Hostitelem a Pánem domu.
  • Učedníci nejprve Ježíše nepoznávají, i když Ho vidí – nakonec jim zmizí z očí, a přesto Ho teď znají lépe než kdy předtím.

Přátelé – i my, kteří jsme uvěřili a byli pokřtěni, jsme zažili takový obrat, takovou otočku o 180°. Ježíš se přidal k nám, abychom nemířili pryč od Boha, ale vrátili se k Němu. Ježíš je s námi, aby náš smutek obrátil v radost, aby naši pomýlenost nahradil poznáním, aby se z hosta stal naším Hostitelem (tím, který dává nám, ne my Jemu) a aby nás učil věřit Mu srdcem, které hoří Jeho láskou, i když Ho nevidíme očima. Vždyť Jeho pokoj patří i nám. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly