Return to site

Poutní písně III.

Žalm 126

 

Poutní píseň.

 

1 Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.

2 Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal.

Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“

3 Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.

4 Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!

5 Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.

6 S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.

· nedělní

Přátelé, poutníci.

V našem několikadílném cestování s poutními písněmi se dnes zastavíme u Žalmu 126. Mluví se v něm o změně údělu, o navrácení příznivého osudu. Tento žalm byl zjevně sepsán v reakci na nějaké úžasné a snad i překvapivé („bylo nám jak ve snu“) vysvobození Božího lidu, kterého byl pisatel žalmu osobně svědkem. Pravděpodobně šlo o již zmiňovaný návrat judských vysídlenců, odvedených kdysi do Babylonie. Došlo k němu tak, že Babylonská říše padla do rukou Médů a Peršanů (539 před Kr.). Perský král Kýros II. krátce nato vydal povolení, které umožňovalo zajatým Židům vrátit se do vlasti a znovu vystavět svá města i chrám. Za možné autory tohoto chvalozpěvu jsou považováni někteří z prvních navrátilců, jako byli kněz a zákoník Ezdráš nebo proroci Ageus či Zacharjáš (srov. Ezdráš 5:1).

Když se podíváme na dnešní žalm, mohli bychom v něm spatřit dvě části. V té první se pisatel jakoby ohlíží vzad, v té druhé vyhlíží vpřed. Tematicky bychom to mohli shrnout slovy:

Ohlédnutí a vyhlídky Božího lidu.

1/ OHLÉDNUTÍ

V 1. verši mluví žalmista o Siónu/Sijónu, jehož osud, úděl, Hospodin proměnil jako mávnutím proutku: „Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.“ (v. 1) Sijón je jméno hory v Jeruzalému, ale objevuje se, zvláště v prorockých knihách, jako označení pro celý Jeruzalém, přeneseně pak pro celý Izrael, vyvolený národ, Boží lid. Doslova pak slovo Sijón, podle jedné skupiny hebraistů, znamená „vyprahlé, vyschlé místo“.

Jak ale poznáváme z veršů dnešního žalmu, Hospodin nenechal svůj lid „vyprahlým“ navěky. On změnil jejich osud. On zavlažil jejich život. A učinil to tak náhle a nečekaně, že jim to připadalo jako sen. My také někdy, při záplavě nečekané radosti, nevěřícně říkáme: „Sním, či bdím?“ „To nemůže být pravda, to se mi snad zdá!“ Právě takové pocity měli ti, kterým se doneslo rozhodnutí perského Kýra (Ezd 1:1-4): „Toto praví Kýros, král perský: »Hospodin, Bůh nebes, mi dal všechna království země. Pověřil mě, abych mu vybudoval dům v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdokoli z vás, ze všeho Jeho lidu - Bůh buď s ním - se může vydat na cestu do Jeruzaléma, který je v Judsku, a stavět dům Hospodina, Boha Izraele, toho Boha, který je v Jeruzalémě. Každého, kdo zůstal na kterémkoli místě jako host, nechť podpoří místní obyvatelé stříbrem a zlatem, majetkem a dobytkem spolu s dobrovolnými oběťmi pro Boží dům v Jeruzalémě.«“ Tak zněl královský výnos.

Jaká je asi nejpřirozenější reakce, když člověk zažije něco tak nečekaně dobrého (poté, co se štípne, aby poznal, že to není sen, ale skutečnost)? Ano, začne se smát, začne volat a zpívat radostí. Tak to potvrzuje i žalmista, který píše: „Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal.“ (v. 2a) Krásným příkladem je např. Abraham a Sára. Když se jim na stará kolena narodil dlouho slibovaný syn, dokonce dostal jméno Izák-Smíšek a Sára řekla: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ (Genesis 21:6) Ano, ti okolo, každý, kdo o tom uslyšel, se mohl se Sárou smát, protože Hospodin byl věrný a učinil s ní velké věci.

Stejný efekt mělo i rozhodnutí Kýra o návratu zajatých Židů: i ti okolo, kdo o tom slyšeli, ty nežidovské národy (často v českých překladech označeny novotvarem pronárody), nad kterými Kýros vládl, s obdivem i s údivem – a možná také s jistou dávkou závisti – uznale mluvili o tom „židovském Bohu“, který přiměl i perského Kýra k jeho přívětivému výnosu. Žalmista situaci popisuje slovy: „Tehdy se říkalo mezi pronárody: Hospodin s nimi učinil velké věci.“ (v. 2b)

A pisatel sám pak, za všechny ty, které Bůh zahrnul takovou skvělou přízní, přitakává: „Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.“ (v.3) Takto se žalmista ohlíží a vzpomíná na radost z Božího vysvobození.

Jak se tohle ohlížení dá srovnat s naší situací? My se také ohlížíme. Vzpomínáme, jak jsme i my – v čase dávném i zcela nedávném – zažili Boží úžasnou milost, Jeho vysvobození ze hříchu, Jeho odpuštění našich tíživých vin, nový začátek. Boží milost přišla a přichází náhle, jako blesk z čistého nebe. Přichází, kdykoli Pán Ježíš očistí naše duše slovem milosti, svou krví, vodou křtu. Přichází, kdykoli nás náš Pastýř najde v trní hříchu, vyprostí nás a s radostí vezme na ramena. Milost přichází od Boha a probouzí v nás víru v Ježíše jako Zachránce. A naše reakce na milost, zvláště obrátí-li nás Pán k sobě až někdy v dospělosti, se obvykle vymyká běžným mezím...

Pamatuji si, jak jsem čerstvě po svém obrácení poskakoval, zpíval si slova chvály, na skříň jsem si lepil slova „Hospodin je můj Pastýř!“ a všem jsem měl touhu říct, že Bůh je láska! Možná podobně se cítí také dlouhověký křesťan, kterého náhle Bůh vysvobodí z těžké nemoci nebo ze situace hrozící smrtí. Kdykoli zkrátka Bůh přichází se svou milostí, aby „změnil náš úděl“, máme důvod se radovat. A z toho důvodu se radujeme a zpíváme i dnes tady. Radujeme se z toho, že naše „jména jsou zapsána v nebesích“ (Lk 10:20). Bez našich zásluh. Navzdory našim selháním. Díky Kristu.

Kromě této radosti ale také chceme, aby naše – Bohem změněné a od nečistého obmyté – životy byly důvodem k uznalému svědectví od lidí kolem nás. Není od věci zařazovat do svých modliteb i prosbu, aby Bůh v očích ostatních oslavil sebe skrze náš nový způsob života v Kristu. Aby ti okolo nás mohli říct něco ve smyslu: „Tedy, ten jeho/její Bůh s ním/ní dokázal udělat fakt velké věci!“

2/ VYHLÍDKY

Tento nový život žijeme už teď. Jaké jsou ale naše vyhlídky? Co leží před námi? Jak tomu čelit? Podívejme se zpátky na náš Žalm 126. Když se první „judští nadšenci“ vrátili do své země, prakticky ihned začali s její obnovou. Ovšem ne všechno šlo hladce, jak se mohlo zdát. Velmi silná byla například opozice Samařanů, obyvatelů na severu od Judska, proti stavbě nového chrámu. „Lid země bral odvahu judskému lidu a pohrůžkami jej odrazoval od stavby,“ popisuje ve své knize Ezdráš (4:4) Také fakt, že mnoho krajanů, blízkých, přátel, bratrů a sester, stále zůstávalo ve vyhnanství, působil těm, kteří se již vrátili, starosti a obavy. Připomeňme si, že vysídlenci se vraceli po skupinách během několika desetiletí, první za vlády Kýra, další za vlády Dareia, další za Xerxese, a že značný počet z nich se rozhodl v cizině zůstat. Život doma, i přes výnos o svobodě, nebyl zkrátka bez potíží.

Žalmista ale dobře ví, že je moudré se obracet na toho, kdo už předtím pro ně učinil velké věci – na věrného, zachraňujícího Boha, Hospodina. On k nim byl tak zázračně dobrý dříve; proč Ho neprosit o novou přízeň i nadále? Proto i ve své prosbě, kterou nyní Bohu předkládá, používá pisatel tatáž slova, kterými se v úvodu ohlížel na Boží vysvobození: „Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!“ (v. 4) Byl to Bůh, kdo změnil náhle jejich úděl, když byli v zajetí; tentýž Bůh mohl změnit jejich úděl, když nyní toužili znovu žít pospolu jako Bohem vyvolený lid. Bůh mohl přivést domů další zajaté a mohl i požehnat jejich úsilí vystavět chrám, obnovit města, z ničeho vytvořit bohulibé něco.

Tak jako to ostatně Hospodin konal „na jihu země“, v Negevské poušti (hebr. slovo negev znamená jih; je odvoz. od kořene slova suchý, vyschlý). V horkém, bezdešťovém létě je tato oblast na jihu od Judska vyschlá jako trout, naprosto pustá a bez vegetace. Ale jakmile Bůh sešle podzimní deště, těžko uvěřit, ale ta oblast se – prakticky přes noc – zazelená trávou, země je poseta barevnými květy rostlin, ve vyschlých řečištích se objeví potoky a říčky.

Tenhle náhlý obrat ze smrti do života, z prázdnoty a neúrody do plnosti a úrodnosti, se mimo jiné odráží i v prorockých slovech Izajáše: „Utištění ubožáci hledají vodu, ale žádná není; jazyk jim žízní prahne. Já Hospodin jim odpovím, já, Bůh Izraele, je neopustím. Na holých návrších otevřu vodní proudy, uprostřed plání prameny vod, poušť v jezero změním a zemi vyprahlou ve vodní zřídla. ... aby viděli a poznali, přesvědčili se a všichni pochopili, že toto učinila ruka Hospodinova a že to stvořil Svatý Izraele.“ (41:17-20) Hospodin sám mění lidský úděl. Přivádí z prázdnoty do plnosti.

Možná znáte slova „Ora et labora“, modli se a pracuj. Toto životní heslo si vzalo za své mnoho zbožných lidí. Správně pochopené by jistě bylo i vyznáním našeho žalmisty. Hospodina prosí o další milostivé zásahy a požehnání. Ale zároveň si uvědomuje, že jsou to Bohem vysvobození lidé, kdo musejí jít, musejí se namáhat, musejí sít a zalévat, stavět a tvořit. A to všechno přesto, že cesta je trnitá a práce na Božím díle často bolestná a namáhavá. Jedině vidina budoucích plodů a radosti ze žní může vlít naději do zemdlených rukou a zkroušených duší. Žalmista proto uzavírá své vyhlídky právě zmínkou tohoto principu „setí a sklízení“: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ (v. 5) A znovu umocněno: „S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ (v. 6)

Také tohle vyhlížení lze dobře srovnat s naší situací. My také vyhlížíme. Vyhlížíme a prosíme za stálou Boží milost, za nezaslouženou, ale Kristovou smrtí zaplacenou Boží přízeň. Znovu a znovu. Také my věříme, že jako Bůh dává povstat vodním tokům na vyprahlé půdě jihu, dokáže naplnit i naši zdecimovanou a vyprahlou duši přívalem své hojnosti, deštěm Ducha svatosti, živou vodou svého Slova. Tak to On zaslíbil. Prosme Ho a držme se pevně, každý ve svém nitru, těchto Božích slibů. V čase, kdy se zdá, že život s Bohem přináší jen trápení, kdy bojujeme s hříchem, kdy na nás doléhá zklamání a rozčarování, pamatujme, že nyní je čas setí. Přijde doba, kdy budeme s plesáním nést snopy. Tak to vidí i apoštol Pavel, když říká: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.“ (Gal 6:9)

Vskutku, s Bohem na naší straně je dobré se ohlížet i vyhlížet, vcházet i vycházet, sít i sklízet.

Amen.

Píseň Když Hospodin úděl v podání skupiny OBOROH s doslovným textem Žalmu 126 si můžete poslechnout ZDE.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly