Milá stvoření pokorného Boha –
Dnešní téma zní: Pokora … co je a o čem je? Je to kladná lidská vlastnost? Nebo křesťanská ctnost? Je to naučitelný postoj? Dnes si řekneme víc o tom, (1) co pokora není, (2) co pokora je, (3) kde se pokora bere a (4) jak pokoru praktikovat den co den.
Začnu ale příběhem o staříkovi, který od představitelů vesnice, kde žil, dostal „ocenění za pokoru“. Šlo o medaili, na které bylo vyryto: „Nejpokornější občan naší vesnice“. Za dva týdny mu ale medaili zase vzali, protože stařík ji nosil na krku, když šel mezi lidi… :-)
Na tomto příběhu vidíme, že pokora je ošidná, delikátní věc – čím víc jsme si jí vědomi, tím méně ji máme. Což už samo nás vede k závěru, že v pokoře se nezabýváme sami sebou, ale jde nám o druhé.
Budu dnes také občas citovat z knihy „Rady zkušeného ďábla“ od C. S. Lewise. Doporučuji tuto knihu k pročtení každému dospívajícímu křesťanovi – možná lépe pozná sám sebe a svá slabá místa, kterých ďábel dokáže využívat k potlačení toho, co Bůh s námi zamýšlí. V této knize odpovídá zkušený ďábel Zmarchrob na dopisy svého synovce, mladého pokušitele Tasemníka, který poprvé dostal na starost svádění člověka. Proto zde také Bůh vystupuje jako „Nepřítel“ a pokoušený člověk jako „pacient“, atd.
„Teď mě napadá jen jedno. Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom, a obzvlášť to platí o pokoře. Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku ‚Propánakrále, já jsem pokorný!‘, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud si to nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.“
CO NENÍ POKORA
Často mají lidé za to, že pokora je opakem pýchy, domýšlivosti a povýšenosti, a že tedy pokora je o tom, že budu naopak sám sebe shazovat a znevažovat, že si budu myslet a věřit, že jsem budižkničemu, že nemám žádnou hodnotu, že o sobě zkrátka budu mít nevalné mínění, že budu servilní, ušlápnutý nebo dokonce podlézavý…
Pokora samozřejmě není „Já jsem nej a Bůh může být rád, že mě má!“; ale pokora není ani „já nejsem nic a Bůh se musel někde zmýlit, když mě tvořil“. Obojí je ve své podstatě to samé! Obojí je zabývání se sama sebou a ne druhými. Pokora není vyvyšování se, ale ani snižování se.
Pro lepší pochopení uvedu smyšlený příklad lékaře, světoznámého kardiochirurga. Přijdete za ním, protože máte problém se srdcem. V čem bude patrná jeho pokora? Ne v tom, že se před vámi bude shazovat („Víte, kolegové mě přeceňují, já nejsem až tak dobrý doktor.“) nebo že bude zlehčovat své úspěchy („Něco se mi sice povedlo, ale to byla jen shoda okolností...“).
Jeho pokora bude v tom, že vy a vaše potřeby mu budou nadřazeny – že si sedne s vámi, přejde na vaši úroveň, bude vás chtít ujistit a upokojit, bude chtít vynaložit všechny své dary a schopnosti, které rozvinul, a předchozí zkušenosti k tomu, aby vám pomohl.
CO JE POKORA
Apoštol Pavel napsal Filipským: „… v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ Pokora tu není dána jako opak pýchy, ale jako opak ctižádosti /sebeprosazování/ a ješitnosti /touhy po marné slávě/.
Nebo když si připomeneme příběh, který Ježíš vypráví v Lukášovi 14: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; … Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo.“ Proč si mám sedat na poslední místo? Protože jsem nula? Protože nejsem nic? Ne, ale abych dal přednost ostatním! Abych neprosazoval sebe, ale druhé.
Pokora je sebe-zapomnětlivost! Ne myslet si o sobě málo, ale myslet na sebe málo!
Pokora není shazovat sebe, ale upřednostňovat druhé. Pokora není popírat svou hodnotu, svá obdarování a přednosti, ale vidět i hodnotu, obdarování a přednosti druhých a vidět i to, co Bůh dokáže s každým člověkem udělat! Pokora je sejít na úroveň druhých, jakkoli nízkou, abych druhým lépe porozuměl a snáze pomohl. Jako ten doktor ke mně jako pacientovi.
Nechme ale opět promluvit C. S. Lewise, respektive jeho postavu Zmarchroba:
„Tvůj pacient je nyní pokorný! A náš Nepřítel chce prostřednictvím pokory dosáhnout toho, aby člověk obrátil svou pozornost od sebe k Němu a ke svým bližním. Dokud tohoto cíle nedosáhne, téměř nám neuškodí. Pravý smysl pokory teď před ním musíš zatajit. Díky této metodě si tisíce lidí myslí, že pokora spočívá v tom, že hezké ženy si namlouvají svou ošklivost a chytří muži svoji hloupost. Nepřítel chce, aby člověk měl ze svého talentu stejnou radost, jako z talentu někoho jiného, aby si uvědomil, že všichni tvorové jsou něčím nádherným a vynikajícím. A až se skutečně naučí milovat druhé lidi jako sami sebe, bude se mít raději než dříve. Nepřítel se také snaží, aby si lidé uvědomili, že se sami nestvořili, že všechny schopnosti jim byly dány, a proto nemají být na co pyšní. Nepřítel dokonce ani nechce, aby se člověk zabýval svými hříchy. Největší radost má z toho, když poté, co svých hříchů lituje, jim přestane věnovat pozornost a začne se starat o lidi kolem sebe.“
ODKUD JE POKORA
Nejprve samo slovo pokora – můžeme na něj narazit v Novém zákoně, řecky tapeinofrosyné, tedy „kobercové smýšlení“. Latinsky humilitas – humus = země, tedy pokora je „držení se při zemi“ (člověk, human = zemák – pokora a člověk mají společnou zem!). Česky pokora souvisí se slovem „kořit“ i „kořenit“ (z pokory – kořenů – ale vzejde strom s ovocem!).
Autorem a zdrojem pokory je Bůh. Kdo by to byl řekl, viďte?! Pokora je Boží vlastnost! Bůh nemůže být nadutý (cítit se výš než je, to už nejde). A není ani ušlápnutý. Zná svou hodnotu, netrpí krizí identity. Bůh nikdy nikde neříká: „Já nejsem moc dobrý Bůh, určitě jsou lepší bohové!“
Bůh je pokorný, je blízko země, a to z mnoha pohledů:
Jako Tvůrce svého stvoření – je jako „zahradník na kolenou“, pečuje o zem a o tvory z ní vzešlé.
Jako Zachránce – v Kristu Ježíši – se Bůh pokořil pro nás. Opět, neznamená to, že by sám sebe shazoval! Nikde nenajdete, že by Ježíš říkal: „Moje zázraky nic moc neznamenají, jednoduché triky.“ „Já vlastně ani nevím, kdo jsem a proč tu jsem, takže pokud jdete za mnou, je to na vaše vlastní nebezpečí.“ „Moje učení je celkem obvyklé, všední, nic převratného.“ „Já a vyléčit někoho? No nevím, zkusím, co to udělá.“ Naopak, najdete výroky: „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ „Beze mne nemůžete nic.“ A přitom byl Ježíš nejpokornější tvor, který kdy na zemi žil! To On šel a umyl nohy, posloužil druhým jako sluha, ačkoli věděl, že je Pán a Mistr! To On šel za nás až na smrt, ač roven Bohu, aby posloužil nám svou dokonalou lidskostí (zemitostí), svou svatou poslušností zákonu, svým životem i smrtí, svou lidskou krví.
A konečně, díky Jeho Duchu můžeme i my mít takové smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši…
PRAKTIKOVÁNÍ POKORY V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ
„... co od tebe Hospodin žádá: ... abys... pokorně chodil se svým Bohem,“ říká Bůh ústy Micheáše (6:8). Není tam „aby ses plazil“ před svým Bohem. Ale chodil v pokoře s Bohem, tj. zakořenil v Bohu, z Něho čerpal, v něm byl upevněn a ukotven. Znamená to:
1) víc než sebe a svých výkonů si všímat Božích slibů, Božích schopností, Božích výkonů!
A tedy vědět, kde je moje místo – že jsem závislé stvoření milované Tvůrcem, obdarované milostí, přijaté za dítě do Boží rodiny.
2) víc než sebe si všímat druhých a možností jim sloužit, je povzbudit, je obohatit!
A tedy vědět, kde je moje místo – po boku těch nejposlednějších spolustvoření; nekoukat na ně, jestli jsou dobří nebo špatní, ale jestli jsou požehnaní (obdarovaní milostí) jako my!
Narazil jsem nedávno na jednu ilustraci o minci. Třeba vám bude k užitku tak jako mně.
Obrazně řečeno, byla nám jako malým dána do kapsy mince. Když ji objevíme, jsme z ní samozřejmě nadšeni! Na jedné straně stojí: „Musíš obhájit svou existenci. A daří se ti to!“ A tak se radujeme! Jasně, jsem dobrej! Kdo je jako já? Jenže pak se nám něco nevydaří, my minci otočíme na druhou stranu, kde je vyraženo: „Musíš obhájit svou existenci. A selháváš!“ A my se cítíme tak pod psa, že ani sami se sebou nemůžeme vydržet.
Jedna z věcí, kterou nám odhaluje evangelium, je, že tuhle minci nám do kapsy dal Satan a že jsme dostali od Boha skrze Ježíše Krista právo ji vzít a zahodit. Protože život v pokoře, chození v pokoře s Bohem, není vůbec o nás! Není o obhajování své vlastní existence a hodnoty svými výkony. Je o Bohu a o tom, co On ve své milosti dokáže s námi a skrze nás pro druhé vykonat! Je o hodnotě, kterou takto dáváme druhým.
Závěrem: Pokora je ošidná věc. Představte si na chvíli své setkání s Ježíšem. Někde v parku na sebe narazíte a On se vás zeptá, „Jsi pokorný?“ K jaké odpovědi bychom měli směřovat? Jaká odpověď by byla pokorná? Třeba tato: „Pane, tím se vlastně ani nezabývám. Spíš sleduji, jak úžasně jsi svět stvořil a jak s ním dál trpělivě pracuješ a jak ho obnovuješ, i když my, lidé, ti dál vzdorujeme. A když mi ukážeš, jak i já k tomu vzdoru někdy přispěji a že mám svoje mouchy a nejsem ještě hotový, jak bys chtěl, tak zase hledím na to, jak mě Tvoje krev očišťuje a jak mě Tvůj Duch pozdvihuje. A také si všímám druhých, jak i jim chceš posloužit a požehnat a jak mi k tomu dáváš příležitosti a jak je úžasné být Tvým nástrojem. A … a na co že ses to ptal, Pane?“ A Ježíš se k vám obrátí a řekne: „Ále, na nic důležitého.“ :-)
Amen.