Return to site

Pojmy a dojmy 6 - PŘÍTOMNOST A SPOLEČENSTVÍ

1. Janův 1:1-7 ... „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná. A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“

· nedělní

Přátelé, kteří již máte nebo budete mít podíl na Božím království –

Dnešní kázání je šestým pokračováním série, ve které se věnujeme vybraným důležitým pojmům Nového zákona, které bývají špatně pochopeny. Tématem pro tuto neděli je rozdíl mezi přítomností a společenstvím. V čem tkví ten rozdíl a v čem je pro nás důležitý? Právě to se dozvíte, když teď budete chvíli pozorně naslouchat. Když nebudete, jak se někdy říká, „duchem nepřítomni“.

Přítomnost

A tím bychom mohli začít: PŘÍTOMNOSTÍ. Můžete být fyzicky přítomni na nějakém místě, ale svým duchem nebo nitrem se nezapojíte. Známe to všichni, když jsme byli ještě školou povinní. Stalo se, že jsme jako žáci ve škole v určitých chvílích nevěnovali pozornost tomu, co se dělo kolem nás. V duchu jsme byli „ve svém světě“: vzpomínali jsme na prázdniny na táboře nebo jsme snili o tom, jako odpoledne budeme podnikat nějaké dobrodružství s kamarády.

Přesto však můžeme být někde duchem i tělem přítomni, ale pořád to bude víceméně pouhá přítomnost. Třeba v práci jsou přítomni naši kolegové a spolupracovníci, ale s většinou z nich nemáme kromě práce nic moc společného. Až na výjimky se nesdílíme na nějaké hlubší úrovni. Je ovšem pravda, že zaměstnavatelé a lídři týmů se snaží – např. skrze team-buldingové aktivity – právě o to vybudovat hlubší vztahy mezi členy svého týmu. Jde jim o to vytvořit společenství.

Někdy se do pouhé přítomnosti smrští i manželské soužití. Stává se, že po mnoha letech, kdy muž se ženou zanedbávali svůj vztah, jednoho dne zjistí, že žijí jen vedle sebe, že jsou sice přítomni, ale nežijí spolu, ve vztahu sdílení emocí, zážitků, hodnot. Bývá to v době, kdy děti, které je spojovaly, vyrostly a opustily rodné hnízdo. Zbyla po nich jen prázdnota přítomnosti dvou kdysi blízkých duší.

Jak jsem v úvodu naznačil, také v kostele mohou být lidé pouze přítomni, ale nejsou zapojeni. Někdy dokonce svůj čas tráví vyřizováním SMS zpráv. Možná vás to překvapí, ale dokonce i sám ďábel je přítomen v kostelích – není to tedy místo, kde by byl člověk izolován od jeho pokušení. Je zde naopak velmi aktivní a má spoustu práce, protože právě zde mohou lidé slyšet Boží slova, která osvobozují z jeho moci; právě zde se rozsévají „zrnka do půdy“, jak jsme si dnes četli v Ježíšově podobenství o rozsévači. Avšak Boží nepřítel u některých z těch, kdo slyší Boží slovo, „bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni“ (Lukáš 8:12). Je přitom smutnou ironií, že i samo toto varovné podobenství dopadne u některých „na ušlapanou cestu“...

V Bibli se dozvídáme také o Bohu samotném, že je přítomen všude, v kostele i mimo něj, a že není na světě místa, kde by nebyl, kde by nás neviděl, kde by nás nechal napospas osudu, kde by nebyl ochoten nám naslouchat a skrze nás jednat. David líčí Boží všudypřítomnost poetickým jazykem v Žalmu 139, kde píše: „Kam odejdu před Tvým duchem, kam uprchnu před Tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, Tvoje ruka mě tam doprovodí, Tvá pravice se mě chopí.“ (Žalm 139:7-10) Bůh je přítomen všude, v nevěstincích stejně jako ve svatyních, ve věznicích i v úřadovnách mocných, co chtějí řídit svět.

ALE! Ale ne všude tam je s Bohem člověk propojen, nasdílen; ne všude s Ním mají lidé společenství. Jak jste tedy už možná pochopili, pouhá přítomnost je v mnoha případech (ve škole, v manželství, v kostele) málo. Teprve společenství přináší víc – a to všem do něj zapojeným!

Společenství

Typickým příkladem SPOLEČENSTVÍ je rodina. Často se sice v rodině stává, že někteří vidí své místo v ní jen jako „přítomnost“. Ale pokud rodinu chápou její členové jako „společenství“, bude pro všechny obohacením. Pokud se v rodině všichni snaží a namáhají, aby fungovala, pokud se aktivně zapojují a mají účast a podíl na jejích strastech i radostech, pokud slouží tomuto společenství, pak je to pro celou rodinu požehnáním.

Tady si dovolím malou poznámku na okraj o důležitosti společného stolování a – jako křesťan dodávám i o důležitosti modlitby díků za Boží dary. Slyšel jsem na toto téma zajímavý postřeh; týkal se toho, jak se změnila reakce lidí na otázku, co si myslí o modlitbě před jídlem u společného stolu. Za 2. světové války reagovali lidé otázkou: „Co je to jídlo?“ Za socialismu reagovali lidé otázkou: „Co je to modlitba?“ A v dnešní době se lidé ptají: „Co je to společný stůl?“

„Společný stůl“ je symbolem rodinného společenství, pospolitosti. V Novém zákoně se objevuje řecké slovo koinonia, což se překládá právě jako společenství, obecenství (dříve obcování), účastenství, sdílení, partnerství. Je to stav, na kterém mají lidé nějaký podíl, něco spolu sdílí, mají cosi společného, něco je spojuje v jednotu. A právě o společenství s lidmi – podobné rodině – jde také živému Bohu, Hospodinu. On touží po společenství s námi!

Koinonia =

společenství, obecenství, účastenství, sdílení, partnerství

A to je cílem křesťanského učení, křesťanské zvěsti, křesťanské víry: ne naučit se desatero nebo Otčenáš, ne řídit se otrocky určitými pravidly, ale dojít obecenství s Bohem, stavu sdílení všeho, čím jsme, s naším Tvůrcem a Zachráncem, a Jeho sdílení všeho s námi. O tom psal apoštol Jan ve svém prvním listu, kde čteme: „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s Jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1. Janův 1:3) společenství s Otcem skrze Ježíše znamená mít účast a podíl na Boží milosti (nezasloužené přízni), na odpuštění vin skrze Ježíšovu nevinně prolitou krev, na smíření s Bohem, které dává pokoj i do našich vztahů, na Boží lásce, která štědře žehná a obdarovává, na Boží podstatě, která je svatá, na Božím životě, který je věčný, na Boží vizi, kterou je vykoupení celého padlého stvoření.

Společenství s Bohem, na kterém skrze Krista můžeme mít podíl, potom ovlivňuje a proměňuje způsob našeho žití v tomto světě. Někdy se lidé „zvenčí“ domnívají (a myslel jsem si to i já, než jsem se stal křesťanem), že když člověk uvěří Ježíši, dá se pokřtít v Jeho jméno a jsou mu odpuštěny hříchy, že pak může a bude dál „vesele“ hřešit a žít si po svém. Skutečnost je taková, že společenství s Bohem je jako společenství se světlem, které přirozeně prostupuje člověkem a vyhání temnotu v něm. O tom psal apoštol Jan dál ve svém listě: „Říkáme-li, že s Ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě (tj. ve hříchu), lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme ve světle, jako On je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1. Janův 1:6-7)

Společenství s Bohem je podobné společenství rodiny právě v tom, že je to společenství i mezi Božími dětmi navzájem. To je ono „společenství svatých“, které je zmíněno ve vyznání víry: věřím ve společenství svatých. To je důvod, proč jsme v Kristu „bratři a sestry“. Ovšem Nový zákon k zobrazení tohoto společenství Boha s Jeho lidem používá i další obrazy. Například hovoří o stavbě, o Božím chrámu, kde my jsme živé kameny, kde základem jsou apoštolové a proroci Písma, kde úhelný a základní kámen je sám Ježíš. Jinde hovoří o vinné révě, kde my jsme jako větve, naroubované na kmen, kterým je Ježíš – my z něho čerpáme a díky Němu neseme ovoce. Nebo se tam hovoří o jednom těle, kde my jsme různé údy a orgány, které spolu drží pohromadě, spolupracují a potřebují jeden druhého; a hlavou toho těla je sám Ježíš Kristus.

Přátelé, znáte to, že když se někde něco semele, jsou tam dva druhy lidí: jedni, co s tím nemají nic společného, byli jen u toho, byli při tom, tedy přítomni. A druzí, kteří v tom byli zapojeni, jak se říká, „měli v tom prsty“. To je rozdíl mezi přítomností a společenstvím. Kéž bychom všichni, co jsme tu, nebyli vůči Bohu, Jeho slovům a Jeho darům života v Ježíši Kristu pouze přítomni, ale měli jsme v tom ne prsty, ale své srdce. Kéž bychom nebyli jen diváci v obecenstvu, ale aktéři na pódiu Božího díla záchrany. Až se pak jednoho dne setkáme s Bohem tváří v tvář, nebude nás nikdo muset představovat, ale bude to jako po letech šťastné shledání Boží rodiny. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly