Return to site

Pár poučení z příběhu mudrců

Matouš 2:1-12 ... Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: `A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.´“ Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

· nedělní

Milí obdarovaní a darující –

Dnes je neděle zvaná Epifanie, tj. Osvícení/Zjevení (Pána pohanům) nebo také neděle Tříkrálová. Z Písma si připomínáme událost, kdy pohanští mágové, mudrci, patrně vzdělaní hvězdáři odněkud z Persie, se přijeli poklonit novorozenému židovskému králi, kterého po určitých peripetiích v Jeruzalémě nakonec našli v Betlémě. Kromě proroctví Písma je na místo přivedla i hvězda, která se jim ukázala (sloveso fainó, odtud Epifanie) kdesi na východě. Poté, co se mudrci poklonili Ježíši a předali Mu své dary, vrátili se do své země.

Tento příběh má – tak jako všechny v Bibli – své místo, své opodstatnění, své poselství. Tím hlavním a stěžejním poselstvím je svědectví o tom, že Boží milost je určena i pohanům, nejen Židům svou národností a tělesným původem. Vždyť právě Boží milostí se skrze víru v Krista i pohané stávají „židy uvnitř“, „s obřezaným srdcem“. A tak je zcela na místě, že mudrci hledali „Krále židů“ – totiž krále všech obrácených k Němu, všech, ve kterých On vládne, všech, kteří se stali Boží chválou, ať už pocházejí z řad Židů či Řeků, Indů či Čechů.

Sám Ježíš v dospělosti při svém kázání v synagoze v Nazaretě zmínil dva příklady, kdy se Boží milost již dříve obrátila i k lidem nežidovského původu. Řekl: „Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, … A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea /Elíši/, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ (Lk 4:25-27) Právě tyto odkazy na univerzalitu Boží milosti přilily olej do rozvášněných srdcí místních Židů, kteří pak Ježíše vyhnali ze svého města.

Vskutku, Boží milost vůči pohanům nebyla žádná novinka! Už prorok Jonáš v 8. stol. př. Kr. jen těžko snášel pohled na to, jak se Hospodin slitovává nad Asyřany v Ninive, nepřáteli Izraele, kteří se odvrátili od zlého po jeho kázání. Štvalo ho, že pravý Bůh je „Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že [Ho] jímá lítost nad každým zlem.“ (Jonáš 4:2). My se naopak můžeme radovat, že živý Bůh je právě takový.

Také prorok Izajáš v úvodu 60. kap. předpovídá Jeruzalému (tj. symbolicky Božímu lidu), že nad ním zazáří světlo Hospodinovy slávy, které přitáhne i pohany s jejich dary. „K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde.“ (Izajáš 60:3) Izajáš primárně mluvil o zářivé době po návratu Židů z babylonského vyhnanství, kdy budou znovu zbudovány hradby města, postaven jeho velkolepý chrám a obnovena bohoslužba podle Zákona. Ovšem prorok zároveň odkazoval ještě dál a výš, a to až k době vlády Mesiáše uprostřed Božího lidu.

Klanění mudrců není tedy jediným naplněním, ale spíše počátkem naplněnosti těchto proroctví, které vyvrcholí v nebi. Od doby mudrců totiž k Ježíši Kristu, svému Zachránci a Pánu, přicházejí v zástupech pohané z celého světa a darují mu to nejcennější, sami sebe se vším, co mají. A my patříme z Boží milosti mezi ně…

Tak jako i v jiných událostech popsaných v Písmu, tak i zde najdeme i několik řekněme „vedlejších“ poučení. Těch si všimneme, když s Duchem svatým v srdci podrobněji rozjímáme a rozvažujeme na textem. Jedním z těchto drobných poselství je fakt, že na Krista pravdivě a spolehlivě ukazuje inspirované Písmo, nikoli kvalita lidí. I z úst darebáka Boží slova platí. Všimněte se, že ti velekněží a zákoníci znali dobře proroctví o narození Mesiáše („tak je psáno u proroka: A ty Betléme…“). Herodes tak mohl poslat mudrce na správné místo s povzbuzením: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti.“ Ale on sám ani ti zákoníci a velekněží k Ježíši nešli! Hlásali nebo papouškovali pravdy Písma, i když sami podle nich nejednali. Přesto bylo dobře, že se Písmem ti mudrci řídili. Luther na toto téma napsal: „Učení Písma se má přijímat, i kdyby ho oznamoval sám Herodes, krutý vražedník.“

To znamená: věřme tomu, co Písmo říká o Ježíši, ne však kvůli kvalitě či hodnotě lidí, kteří Písmo hlásají. Pak by totiž naše důvěra stála na lidech, ne na slově Božím.

Druhé drobné poučení vidím v tom, že když mudrci vyšli z Jeruzaléma, hvězda se jim znovu ukázala a oni se doslova „zaradovali obrovsky velikou radostí“. I když pokračovali v cestě sami – žádný místní ani král ani znalec se k nim totiž nepřidal – Bůh je dál vedl a oni jásali. Možná se můžeme někdy i my cítit skleslí, že s námi nejdou v našem křesťanském putování tihle nebo tamti. Ale Bůh nám klade na cestu drobné stopy a indicie, kterými nám ukazuje směr a které nám dodávají radost.

A do třetice, takové menší poučení z darů, které mudrci přinesli. Zlato, kadidlo a myrha – to byly jistě vzácné poklady a nákladné věci. Měly zajisté i svou symboliku. Hlavně však, když je malý Ježíš od mudrců dostal, pomohly Jemu a jeho rodině přežít v Egyptě, kam museli ještě té noci uprchnout. Bylo tedy dobře, že mudrci Ježíši např. nepostavili chrám, svatyni či sochu, ale že darovali to, co bylo v té době potřeba k životu.

Jako křesťané přitom víme, že dnes „pomáháme Kristu“, když pomáháme těm nejnepatrnějším z Jeho bratří. Víme, že „Krista spatřujeme“ v těch nemocných, zavřených, hladových, pocestných a zubožených – to oni dnes potřebují naše dary, které jim skutečně pomohou (ať už je to oděv, jídlo, přístřeší, navštívení a povzbuzení).

Luther žil v době, kdy se z chudých lidí naopak dřely peníze, aby se Kristu stavěly baziliky a paláce. Luther to viděl jako něco zavrženíhodného a napsal: „Bůh jim v soudném dni řekne: … Kdo vám přikázal stavět kostely? Já jsem před vás stavěl živé chrámy. Ty jste měli budovat, ty jste měli upevnit a podepřít pro mě, těm jste měli pomoci kvůli mně. Místo toho jste se věnovali hloupostem, které jsem vám nenařídil. Neznám vás.“

Co to znamená pro nás? Věnujme svou pozornost, svou pomoc a své dary (včetně daru naděje plynoucí z evangelia) především lidem, kvůli kterým Kristus zemřel, aby je zachránil. Ježíš touží padlé lidi vysvobodit a zahrnout do svého království. To ostatní, to okolo – budovy, nástěnky, programy, letáčky – má jen napomáhat tomu hlavnímu účelu, má nás to povzbudit a vybavit vším potřebným ke službě lidem kolem nás, lidem všech národností. A Kristus nás jako jitřenka v srdci povede právě tím směrem. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly