Return to site

Opravdu zvládneme všechno sami?

Abakuk 1:9-11 ... Každý z nich se žene za násilím, dychtivě míří vpřed. Sebral zajatců jak písku. Z králů si tropí žerty, hodnostáři jsou mu k smíchu, každé pevnosti se směje, nahrne prach a dobude ji. Potom přelétne jak vítr a táhne dál obtížen vinou, za boha má vlastní sílu.

· nedělní

Drazí slabí i silní,

většina z vás jistě pozná, co je tohle (ukázka činky). Ano, je to činka. Přesněji řečeno jednoruční činka, neboli „jednoručka“ – to proto, že se drží v jedné ruce. Takové činky najdete nejčastěji v tělocvičnách, posilovnách a fit-centrech, v rehabilitačních zařízeních apod. K čemu že taková činka slouží? Lidé jí opakovaně zvedají pomocí svých svalů a tím své svaly posilují. Možná víte, že také chodím pravidelně zvedat činky do posilovny. Potkávám tam spoustu různých lidí, kteří tam – tak jako já – zvedají těžké činky, funí u toho, hekají, potí se a někdy i křičí. :-)

Ptáte se, proč vlastně lidé chodí do posiloven? Inu, důvody jsou různé. Někdo si chce zpevnit postavu, shodit přebytečná kila, zlepšit si kondici, vyčistit si hlavu, zbavit se stresu. Jiným velí jít do posilovny zdravotní problémy: mají třeba křivá nebo bolavá záda a chtějí s tím něco dělat. Hodně mužů chodí zvedat činky proto, aby měli větší sílu a mohli se třeba ubránit, kdyby je někdo napadl. Chodit do posilovny není samo o sobě nic špatného.

Ale jako u všeho také zde platí, že člověku se může stát zvedání činek jeho „bohem“. Posilování ho pohltí natolik, že bude spoléhat na své svaly a na svou sílu, místo aby spoléhal na pravého Boha a Jeho moc. Svalnatá postava a velká síla může člověka naplnit pýchou a pohrdáním slabšími.

Posilovna se také někdy stává člověku útočištěm – místem, kam utíká, aby zapomenul na problémy ve svém životě, v manželství, ve vztazích. Je hodně těch, kteří v posilovně hledají únik od bolestné reality, se kterou bez Boha prostě neumí a nedokážou žít…

Svaly a síla se mohou stát člověku „bohem“, ke kterému se utíká, ve kterého doufá, kterému slouží.

Jak to ale souvisí s dnešním úryvkem z Písma? V tomto textu Bůh ústy proroka Abakuka popisuje, jak ztrestá obyvatele Judska, kteří se od Něho odvrátili a sloužili modlám namísto Jemu. Bůh říká, že dovolí Chaldejcům, neboli Babylóňanům, aby pod vedením krále Nebúkadnesara Judsko zničili. Slovy Abakuka Bůh popisuje tyto Chaldejce jako velmi kruté a krvelačné bojovníky, kteří všude plení, kam jen se dostanou na svých hbitých koních.

Prorok Abakuk píše: „Každý z nich se žene za násilím, dychtivě míří vpřed. Sebral zajatců jak písku. Z králů si tropí žerty, hodnostáři jsou mu k smíchu, každé pevnosti se směje, nahrne prach a dobude ji. Potom přelétne jak vítr a táhne dál obtížen vinou, za boha má vlastní sílu.“ (v.9-11)

Tihle Chaldejci byli bezesporu bezcitní násilníci. Všimněte si ale, že před Bohem byli obtíženi vinou především proto, že doufali ve vlastní vojenskou sílu, že svou vlastní sílu měli „za boha“, jak říká Abakuk. Jistě měli dobré zbraně, rychlé koně, bylo jich obrovské množství – a to všechno je svádělo k tomu, aby se cítili sebejistě, spoléhali na svou sílu, aby se nestarali o nějakého Boha Izraele a chválili sami sebe. Jejich vojenská síla se jim stala „bohem“, jako se mohou v dnešní době stát člověku „bohem“ jeho svaly a jeho fyzická síla.

Poslechněte si samotného jejich krále, babylónského Nebúkadnesara, jak sám sebe vychvaloval: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“ (Daniel 4:27) Jak by to samé znělo z úst dnešního člověka? Třeba takto: „Jak skvělé, vysportované, silné a svalnaté tělo jsem si to vybudoval svou mocí ke své slávě!?“ Skutečně velmi snadno jsme my, hříšníci, v pokušení spoléhat sami na sebe, chválit své dovednosti, dělat, jako bychom Boha nepotřebovali a všechno zvládli vlastními silami, vlastním umem, vlastním rozumem.

Ale zvládneme opravdu všechno sami? Znám lidi, kteří zvednou přes 300 kilo, ale nikdo z nich – ani z nás – nedokáže uzvednout tíhu své viny, jediného svého hříchu. Posilování nenabízí řešení problému vlastní viny, nabízí jen únik. Ovšem mezi námi je někdo, kdo za nás náklad našich provinění zvedl: Ježíš. Přitom Ježíš nebyl žádný mistr světa ve vzpírání. On byl víc než to, byl Boží Syn. Ježíš kráčel po vodě a dokázal vyzvednout tonoucího apoštola Petra. Ježíš dokázal zvedat chromé, aby opět chodili. Ježíš dokázal zdvihnout i mrtvého Lazara z hrobu a navrátit mu život. Hlavně však dokázal Ježíš vyzvednout naše viny na svůj kříž, aby za ně položil svůj dokonalý život.

Můžeme spoléhat na svou sílu? Tváří v tvář vlastním selháním, slabostem, nedokonalosti? Jistěže ne! Ano, Bůh nám odpustil a každý den nám žehná, dává nám spoustu dobrých darů, schopností a dovedností. Ne však proto, abychom si z nich udělali „svého boha“ a na Něho – toho pravého Tvůrce a Dárce – zapomněli. Vždyť nikdo z nás se nedokáže ukrýt natrvalo před svými vinami. Přitom jen u Boha je milosrdenství. Jen v Ježíši je smytí vin. Jen s Pánem jsme skutečně silní ve svých slabostech. A proto také jenom Bohu patří všechna chvála a čest. Užívejme Jeho darů ne ke své, ale k Jeho slávě. Amen.

A tak se budu raději chlubit slabostmi,

aby na mně spočinula moc Kristova.

Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.

- apoštol Pavel v 2. listu Korintským

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly