Odvaha zkoušet, důvěřovat, mluvit

Milí odvážní i odvahu hledající přátelé!

Už jste někdy slyšeli, že by vám nebo někomu ve vašem okolí druzí řekli: „Hele, na to nemáš koule!“? (Ne, nejsou myšleny vánoční ozdoby. ;-) Asi tuhle otázku mohli slyšet spíš muži; v případě žen by totiž vyzněla trochu legračně. Zdá se mi zajímavé, že „mít na něco koule“ – tedy mít na něco dost odvahy, dost kuráže –, je spojováno s ryze mužskou fyzickou „výbavou“. Jako by se tím vyjadřovalo, že ženy automaticky a samozřejmě nemohou být odvážné…!?

Je sice nesjpíš pravda, že v profesích, kde je vyžadována a očekávána odvaha čelit stresu a fyzickému nebezpečí – v profesích jako jsou hasiči, záchranáři nebo vojáci z povolání – budou převažovat (ne odvahou, ale počtem!) muži nad ženami, přesto NENÍ odvaha v širším slova smyslu ani výhradně, ani přednostně mužskou záležitostí!

Obrovskou odvahu má kupříkladu žena, která se rozhodne donosit „nechtěný“ plod ve svém lůně, i když ji její nezodpovědný, zbabělý partner kvůli tomu opustí. Odvahu má žena, která se v práci otevřeně postaví proti úplatkářství svého šéfa. Odvahu má žena, která vezme třeba i podřadnější zaměstnání, jen aby měla víc času se věnovat své rodině (dětem, nemohoucím rodičům) nebo činnostem v církvi.

Odvaha není „o koulích“, ale o něčem jiném. A dnes si k tomu řekneme víc v tomto kázání.

Nejprve se zastavme nad samotným českým slovem „odvaha“. Slyšíme v něm správně, že souvisí se slovesem od-vážit, tedy dát na váhu, dát v sázku, dát všanc – jako by člověk na misku vah položil („odvážil“), o co všechno může přijít, přidal k tomu všechna rizika spojená s nějakým činem. Odvahou pak je ochota a odhodlání jít do akce a třeba i obětovat, vzdát se toho „odváženého“, např. různých osobních výhod, snů a cenností (někdy dokonce i života), ve snaze o dosažení „vyššího cíle“, uskutečnění toho, co je správné, spravedlivé, bohulibé.

Jistě pozoruhodná je skutečnost, že anglické a francouzské slovo pro „odvahu“ (courage, odtud kuráž) je odvozeno od základu coeur (core) ve významu srdce. Ze srdce, z lidského nitra, jako by vycházela ona „síla“ dát v sázku, troufnout si, odvážit se – tváří v tvář vnějšímu nebezpečí a navzdory vnitřnímu strachu – čelit výzvě, která leží před člověkem a žádá si jeho odpověď. Srdce, spíše než koule, je přeneseně „orgánem odvahy“. Proto i jedno ze synonym, vyjadřující vlastnost opakovaně odvážného člověka, je srdnatost. (Např. Bojoval se srdnatostí.)

Než se podíváme do Písma, abychom si tam všimli odvahy lidí v jejich životě s Bohem, je užitečné si uvědomit, že odvaha má mnoho podob. V této souvislosti se mi jeví jako užitečné rozdělení, které zmiňuje expert na rozvoj kvality zaměstnanců, Bill Treasurer, jenž pracuje jako konzultant pro velké nadnárodní společnosti. Bill píše o 3 typech odvahy: odvahy ZKOUŠET nové věci (TRY), odvahy DŮVĚŘOVAT (TRUST) a odvahy MLUVIT (TELL). Podívejme se na tyto tři podoby odvahy, které můžeme nabývat a rozvíjet – ale nikoli jako zaměstnanci společnosti, ale hlavně jako Boží děti v tomto světě, jimiž jsme skrze víru v Krista Ježíše.

V kontextu zaměstnanců je zde myšlena odvaha vhrnout se do nových projektů, nebát se inovací, prozkoumávat nové směry. Z křesťanského úhlu pohledu bychom jistě našli v Bibli bezpočet příkladů, kdy lidé projevili odvahu pustit se do něčeho zcela nového. Co třeba Noe, když mu Bůh postupně řekl: „Udělej si archu z goferového dřeva. … Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. … Vejdi ty a celý tvůj dům do archy.“ (Gen 6:14,17,7:1) Noe nebyl žádný stavitel lodí; neměl s tím zkušenosti. Ale měl odvahu vrhnout se do „nového projektu“ – na záchranu suchozemského života.

Podobně Abraham, když se ještě jmenoval Abram, slyšel tuto výzvu od Boha: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno.“ (Gen 12:1,2) Abraham v té době nebyl žádný cestovatel, kočovník. Ale měl odvahu opustit to, co znal – své jistoty, své bůžky, své představy a rodinné tradice. Měl odvahu vydat se s Bohem do neznámých končin.

Mohli bychom pokračovat a vyprávět dál o odvaze Mojžíše, se kterou šel konfrontovat faraóna, nejmocnějšího pozemského vládce své doby; o odvaze Jozua a Káleba, kteří vyzívali ostatní Izraelce, aby šli a obsadili Zaslíbenou zemi, plnou opevněných měst; mohli bychom jistě vzpomenout na odvahu Davida, když jako chlapec šel jen tak s prakem proti obrovitému a vyzbrojenému Goliášovi; nebo odvahu Šadraka, Méšaka a Abed-nega, kteří se rázně postavili proti příkazu krále Nebúkadnesara a nepoklonili se soše, ač jim hrozilo, že zahynou v ohnivé peci; nebo odvahu Daniela, který se stále modlil k Hospodinu i přes zákaz krále Darjaveše, i když za to skončil mezi lvy.

To vše jsou jen příklady odvahy lidí čelit neznámým nejistotám, pozemským nástrahám a vlastnímu strachu, a to vše pomocí toho druhého typu odvahy, totiž odvahy důvěřovat.

Ano, odvaha „vyjít vstříc neznámému a nebezpečnému“ šla u zmíněných lidí ruku v ruce s odvahou důvěřovat: Tomu, který je oslovil a povolal – Bohu, který sice nebyl (na rozdíl od tehdy běžných sošek, talismanů a model) „hmatatelnou jistotou“, zato se však ukázal být jejich „neselhávající jistotou“. V kontextu zaměstnanců se hovoří o odvaze k oboustranné důvěře mezi podřízenými a nadřízenými a mezi spolupracovníky navzájem. V kontextu života Božích dětí jde o odvahu důvěřovat Bohu, i když „se to nezdá“: Jeho slibům společenství s námi, Jeho slibům přítomnosti v nás a Jeho slibům požehnání skrze nás. Z toho vychází odvaha k novému životu!

Hledáte tedy odvahu změnit svůj přístup k sobě, k druhým, k Bohu? Toužíte po odvaze objevovat své schopnosti a obdarování? Chcete se odvážně chopit nových příležitostí a jít vstříc neznámým dobrodružstvím? Přejete si mít odvahu odkládat kousek po kousku své zlozvyky a osvojovat si bohulibé návyky? Nebo hledáte odvahu zastat se těch, kteří se bránit nemohou? … Veškerá taková odvaha, troufalost a statečnost je pevně spojena s odvahou důvěřovat Bohu! Je založena na víře, že Bůh sám mě k tomu, co jsem zmínil, vyzývá; že On je v tom se mnou a budou mou silou; že i všechno protivenství, kterému budu čelit, obrátí v požehnání; že oslaví své divuplné jméno přes mé případné selhání a neúspěch.

Takováto odvaha „důvěřovat“ je pevným základem a odrazovým můstkem pro odvahu „zkoušet“, jak nám to ukazují příklady Noema, Abrahama, Mojžíše, Jozua, Káleba a dalších.

Třetí typ odvahy je odvaha mluvit. I tato odvaha úzce souvisí s těmi předchozími dvěma, tedy s odvahou k novému a nepoznanému životu a odvahou důvěřovat Dárci takového života. Odvaha mluvit pak není vlastně nic jiného než odvaha svědčit o tomto Dárci, dosvědčovat světu kolem, co On učinil a stále činí, abychom byli navěky Jeho.

V oblasti zaměstnanců ve společnosti znamená odvaha mluvit smělost, se kterou může pracovník říkat před ostatními i nepříjemnou pravdu: ne však necitlivě, povýšeně či posměšně, ale objektivně, konstruktivně a s úctou ke každému. Jistě ne v každém podniku se tato odvaha cení. Ale ve společenství křesťanů je odvaha mluvit, vyznávat, povzbuzovat i kárat, svědčit a hlásit se ke Kristu nejen vítaná a žádaná, ale i nezbytná pro další duchovní růst.

V Novém zákoně se odvaze mluvit říká parrésia (což je složenina ze slov pro všechno a mluvení) – tedy smělost a otevřenost v řeči. Sám Ježíš, Boží Syn, takto s odvahou mluvil a vydával svědectví o svém původu od pradávna, o své jednotě s Otcem, o svém poslání Božího beránka a o svém budoucím vzkříšení a vládě z nebeského trůnu. Ať už byl před obyčejnými lidmi, nebo před farizeji a zástupci císaře, ať už byl na cestách, nebo v chrámě či synagoze, Ježíš byl obdarován odvahou mluvit a vydávat svědectví pravdě.

O stejnou odvahu a smělost pak prosili i první křesťané. Jejich modlitbu najdeme v knize Skutků, kap. 4: „‚Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně (dosl. s veškerou parrésií) mluvili Tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.‘ Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou (parrésií) mluvili slovo Boží.“ (Sk 4:29-31)

Bůh tedy dává odvahu mluvit – i jako odpověď na prosby a modlitby. Apoštol Pavel to potvrzuje, když píše křesťanům v Tesalonice: „Víte také, jak jsme předtím ve Filipech trpěli a byli pohaněni; a přece nám náš Bůh dal odvahu (parrésii) hlásat vám, přes mnohý těžký zápas, evangelium Boží. Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.“ (1. Tes 2:2-4)

Přátelé, v historických análech najdeme mnoho jmen známých osob, které se odvážně postavily zlu, ačkoli riskovaly – a někdy obětovaly – život svůj nebo i svých blízkých. Namátkou mohu zmínit třeba Oskara Schindlera, který za 2. světové války zachránil životy více než tisíce Židů.

Většinu těch každodenních projevů odvahy však mají na svědomí bezejmenní hrdinové – třeba ti, kteří zakládají rodinu i v nejisté finanční situaci; ti, kteří se vzepřou domácímu násilí; ti, kteří dál chodí do školy, kde jsou pro svou odlišnost terčem posměchu; ti, kteří odolají tlaku vrstevníků zkusit drogy; ti, kteří si řeknou o pomoc, i když tak vyjde najevo jejich zranitelnost a slabost; ti, kteří vytrvale sdílejí Kristovu lásku (v různých formách) s tímto nelaskavým světem. Víte, někdy jde u odvahy o to udělat ten správný krok; někdy jen o to, udělat ten první krok.

Bůh nás v Kristu povzbuzuje k odvaze zkoušet, důvěřovat i mluvit. Ujišťuje nás: „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (Izajáš 41:10) A na té pravici sedí Ježíš. Amen.