Return to site

Milá maminko... aneb ‚O údělu matek‘

Přísloví 31:10,28a ... Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. … Její synové povstávají a blahořečí jí.

· nedělní

Milí synové a dcery svých maminek – a také Boha!

Dnes mám pro vás na začátek jednu hádanku. Zda poznáte, kdo napsal následující slova: „U maminky je to nejlepší místečko na celém světě pro toho malounkého. Ale nejen pro malounkého. I pro toho velikého, když pláče a truchlí. Neboť tak, jak matka těší, nikdo jiný na světě těšit nedovede.“ Poznali jste autora?

Pokud ne, dám vám ještě jednu nápovědu: „‚A že vám to, maminko, zfouknu!‘ – ‚Ne, ne, já nechci. Necháš toho!‘ – Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehnul, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze se stříšky dolů. ‚Ach, maminko, maminko, ach, ach, maminko!‘“ 

Tak teď už je to jasné, viďte. Ano, autorem obou úryvků je Jan Karafiát (1846-1929), český evangelický farář a spisovatel. Ten druhý úryvek byl z jeho nejznámější knížky pro děti, „Broučci“; ten první, o nejlepším místečku u maminky, pochází z knihy „Paměti“.

Svátek, dar a úděl maminek

Vybral jsem dnes na úvod tyto dva úryvky o maminkách, jelikož dnes mnozí slavíme „svátek matek“. Možná se někdo zeptá: Proč mají právě matky svůj sváteční den? Jsou snad něčím výjimečné? Mají snad v tomto světě nějaké zvláštní postavení? Nebo zažívají těžkosti, které jiní nemají? A jak by se „svátek matek“ vlastně měl nebo mohl smysluplně oslavit?

V Bibli nenajdeme nic o slavení „svátku matek“. Jako křesťanům je nám dána svoboda určité dny „vyzdvihnout“ nad jiné. Pavel to píše Římanům: „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení.“ (Římanům 14:5) Sice tu apoštol nemluví o svátku matek, ale princip je tentýž: Každý den patří Pánu, i my Mu patříme, a chceme-li, můžeme k Jeho slávě vypíchnout den, kdy si připomeneme konkrétní Boží dar. Dnes to bude Boží dar maminek. Neboť jak kdosi prohlásil, „K životu nedostáváme manuál, ale maminku.“

Sice Bible, jak jsem řekl, nemluví o svátku matek, zato velmi hojně mluví o údělu matek: o tom, co všechno obnáší být matkou v tomto světě hříchu. Na několika příkladech matek si připomeneme, čím bývají matky zkoušené a zkroušené, jaké bolesti zažívají, jaké výzvy před ně tento pokažený svět položil.

Eva a porodní bolesti

Vzpomeňme nejprve na „matku všech matek“, dokonce matku všech živých lidí: na Evu. V Genesis stojí: „Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých.“ (Gen 3:20) Ovšem Eva ani Adam neuposlechli zákazu, který jim Bůh dal – rozhodli se zpochybnit Boží slova a „dělat si věci po svém“ – a tak následoval Boží trest. Evě bylo řečeno: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení.“ (Genesis 3:16a) První věcí, co od té doby znamená být matkou, je přivádět potomky na svět v porodních bolestech. Každý z nás je působil své matce, třebaže neúmyslně. Bohužel ale často nejde o tu jedinou bolest, kterou působíme svým maminkám, jak vidíme opět v případě pramáti Evy.

Eva a sourozenecké boje

Evě se narodili postupně synové Kain a Ábel (později i mnozí další; podle staré židovské tradice šlo o 33 synů a 23 dcer – kolik porodní bolesti Eva snesla!). Kain a Ábel byli tedy bratři, ale Kain se bratrsky rozhodně nezachoval. Netáhl s bratrem za jeden provaz, nebyl „strážcem svého bratra“ (Gen 4:9). Naopak, vzplanul proti svému mladšímu bráškovi hněvem a zabil ho. Eva byla tedy nejen „matkou živých“, ale nyní i „matkou mrtvých“. Zažila bolest ze smrti jednoho svého syna, kterou přivodila vražedná ruka druhého syna. To také dodnes obnáší být matkou: totiž být svědkem sourozeneckých sporů a hádek, bojů a soupeření, svárlivosti, ba dokonce nenávisti mezi dětmi, které přišly na svět z lůna a sály z prsů jedné a té samé mámy. Se žalem v srdci ta máma hledí na to, jak z hříšných rodičů povstali zase jen hříšní potomci.

Sára a hanba z neplodnosti

Další matkou v našem seznamu je Sára. Dlouho to nevypadalo, že by se matkou vůbec stala. Byla celý život neplodná. Tehdejší doba a kultura přitom stavěla na potomcích – jak na synech, kteří by byli pastevci a bojovníky v případě ohrožení, tak na dcerách, které by až do svých vdavek pomáhaly doma např. s přípravou pokrmů a výrobou tkaných oděvů. Navíc se předpokládalo, že až děti dospějí, postarají se o své stárnoucí rodiče. Tehdy žádné důchody ani „důchoďáky“ neexistovaly. Sára, stejně jako každá žena, která svému muži nemohla přinést potomka, byla předmětem ostudy a hanby a nesla svou neplodnost, jak bychom řekli dnes, jako „společenské stigma“. Nenaplňovala to, co se od její role očekávalo. Alespoň dlouho ne.

Nakonec však, když už bylo Sáře devadesát let a i její stoletý muž Abraham byl neplodný, narodil se jim syn podle Božího slibu: Izák. Pisatel listu Židům o tom později napsal: „Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.“ (Židům 11:11) Sára nám tak ukazuje, že být matkou není věc samozřejmá, ale že je to velké požehnání! Plodnost, těhotenství a mateřství je darem Boha, který ještě v zahradě Eden požehnal lidem: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gen 1:28)

Ráchel a soupeření o přízeň muže

Také další známá žena byla dlouho neplodná. Jmenovala se Ráchel a byla ženou Jákoba; ne však jedinou. Jákob měl za ženu i Ráchelinu sestru Leu, která na rozdíl od Ráchel plodná byla. „Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru“ (Gen 30:1). Ráchel nebyla „ta jedna jediná a jedinečná“. Byla sice Jákobem milována víc, přesto ale musela o přízeň svého muže usilovat a soupeřit. Také z ní Bůh nakonec sejmul hanbu (Gen 30:23) a Ráchel porodila nejprve Josefa a později Benjamína, při jehož porodu však zemřela. Ráchel nám připomíná, že údělem matek je také usilovat o přízeň muže, otce svých dětí, který bývá lákán mladšími, hezčími, milejšími. Právě matky, ovlivněné hormonálními změnami a zaneprázdněné výchovou a péčí o maličké, musejí i dnes soupeřit s jinými ženami o náklonnost svých mužů.

Jókebed a vzdání se dítěte pro jeho záchranu

Připomenout dále můžeme matku Mojžíše, Jókebed. Nezalekla se spolu se svým mužem rozkazu mocného faraóna. Tajně ukrývala svého čerstvě narozeného synka před smrtonosným uvržením do hlubin Nilu. A když už to dál nešlo, svěřila jeho osud do rukou Božích: vložila ho do ošatky, „archy záchrany“, a tu umístila do rákosí na břehu té samé řeky Nil (viz Exodus 2:3). Jókebed ukazuje, že údělem matky je někdy i ochota vzdát se svého dítěte pro jeho záchranu. Takové situace nastávaly v čase válek, kdy matky posílaly své děti do bezpečí, třeba z měst na venkov. Ale i v době míru může k něčemu podobnému dojít – kvůli komplikovaným rodinným vztahům po rozvodech apod. O tom, jak těžké to pro matku musí být, není třeba ani mluvit.

Chana a vzdání se dítěte, aby dosáhlo vyšších cílů

Něco podobného zažila i Chana. Ani ona neměla děti, a tak o ně vroucně prosila Boha. A složila slib: „Hospodine zástupů, … jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej Tobě, Hospodine, na celý život.“ (1. Sam 1:11) Bůh Chanu vyslyšel a jí se narodil syn, který dostal jméno Samuel. Když chlapec povyrostl a byl odstaven od kojení, vzala ho Chana s sebou do Šíla, kde byl Hospodinův stan. Tam ho přivedla ke knězi Élímu, aby u něho Samuel vyrůstal, pomáhal mu a sloužil po jeho boku Bohu. Chana řekla Élímu: „Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl Jeho po všechny dny, co bude živ.“ (1. Sam 1:28). Jistě to pro ni nebylo lehké – první dítě po dlouhé době neplodnosti, a být od něho vzápětí odloučena!? Kolik slz cestou domů asi vyplakala? Jak vidíme, být matkou obnáší i ochotu vzdát se svého potomka, aby ten mohl dosáhnout nějakých vyšších cílů. To zažívají třeba matky, které posílají své děti na studium do zahraničí. Sice s nimi dnes mohou vzdáleně komunikovat, ale každodenní objetí nejspíš chybí oběma. A co teprve, když se matka musí vzdát dospělého syna, odcházejícího na vojnu, do války, doprostřed bojů.

Matka Sísery a tragická ztráta dítěte

 Síserova matka by mohla vyprávět. Když prchal její syn Sísera z boje, odpočinul u ženy jménem Jáel, který mu ve spánku prorazila hlavu stanovým kolíkem. (Soudců 4:21) Čteme pak, že svého syna „Síserova matka vyhlížela z okna, naříkala za okenní mříží: Proč tak dlouho nepřijíždí jeho vůz? Proč mešká hřmot jeho vozby?“ (Soudců 5:28) Ostatní ji ujišťovali, že se vrátí jako vítěz, ale nakonec se dozvěděla bolestnou pravdu. Být matkou také někdy znamená zažít nečekanou a tragickou ztrátu dítěte. Většina z padlých vojáků na frontě měla někde svou mámu, která je vyhlížela. Marně. Říkám si, kolik jen bolesti matky snesou?

Marie a svědectví týrání svého nevinného dítěte

Na závěr ta nejpovolanější k odpovědi na tuto otázku: Marie. Už když se její zázračný synek sotva narodil, slyšela Marie z úst Simeóna poznámku: „I tvou vlastní duši pronikne meč.“ (Lk 2:35) Když o mnoho let později sledovala, jak je její milovaný a milující syn Ježíš odsouzen, ačkoliv byl nevinný, jak je vláčen, týrán, bičován, zostuzen a křižován, Marie jistě jako Jeho matka zažívala trýzeň ostrou a pronikavou jako meč. Ne nadarmo je i dnes „pieta“ považována za symbol tragédie matky, oplakávající smrt svého syna. I to je někdy údělem matek.

Postoj úcty k mamince

Už se nyní, myslím, nemusíme ptát, zda mají matky nějaké zvláštní postavení, zda nesou nějaká mimořádná břemena na svých ramenou. Nedivíme se už, že Bůh svůj lid vyzýval: „Cti otce svého a matku svou!“ Tu matku, které jsme přinesli tolik bolesti – mj. i svými drzými slovy a činy. Co třeba dnes, na svátek matek, poprosit své maminky o odpuštění!?

V biblické knize Přísloví je vyzdvihována ctnostná žena jako odvážná a pilná hospodyně. „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly.“ A v závěru pak stojí: „Její synové povstávají a blahořečí jí.“ (Přísloví 31:10,28a) Co tedy můžeme dělat na svátek matek? Třeba si vzpomenout na maminčinu starost a péči, na její noci beze spánku, na její strach, když jsme byli nemocní či v nebezpečí – vzpomenout a pak „povstat a blahořečit“ své matce, pokud ještě žije: poděkovat jí, chválit jí a vyprošovat pro ni požehnání a pokoj shůry.

Být matkou se vším všudy není pro slabochy. Proto se říká, zejména v Anglii, že „matka je vyšší titul než královna“!

„Mateřský“ Bůh

Jasně, někdo namítne, že i matky někdy ublížily, ukřivdily, selhaly, opustily či zavrhly své potomky. Ano, i matky jsou hříšné bytosti. I pro ně, i pro nás je tu však Bůh, který je dokonale mateřsky milující. V Žalmu 27 stojí: „I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.“ (Žalmy 27:10) A podobně hovoří Hospodin o sobě ústy proroka Izajáše: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ (Izajáš 49:15) Jeho Syn Ježíš umíral, abychom se i my stali právoplatnými dětmi, syny a dcerami, živého Boha.

A tak se na závěr modleme slovy modlitby Broučků: „Podvečer Tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně Tvé hledíme, laskavý Hospodine!“ Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OK