Return to site

Matematika odpuštění

Matouš 18:21-22 ... Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.“

· nedělní

Bratři a sestry v Kristu, přátelé –

Dnes začínáme novou sérii kázání „ZAJÍMALO VÁS“, ve které se budeme věnovat Vašim otázkám a podnětům. V předsálí jsou stále k dispozici lístky, kam můžete napsat, o čem byste rádi v kázání slyšeli – může to být nějaká pasáž z Písma nebo určité téma. Lístek pak vložíte do pokladničky nebo mi ho předáte osobně. První námět, který se ke mně dostal, zněl odpuštění. Já jsem ho pro lepší uchopení nazval „Matematika odpuštění“. Uvidíme za chvíli proč.

Často v evangeliích najdeme, jak se Ježíše ptají jeho učedníci i farizeové na různé otázky. A je vždy užitečné rozumět okolnostem, souvislostem a narážkám, které jsou v těch otázkách ukryté. Ty otázky nespadly jen tak z nebe, ale odráží nějaké chápání či situaci. Petrově otázce, zda má svému bratru, který proti němu zhřeší, odpustit až sedmkrát, porozumíme lépe, když se dozvíme, jaká byla tehdy běžná praxe mezi rabíny a zákoníky. Tihle židovští učenci znali Písmo proroka Ámose, který žil v 8. století před Kristem. (Ano, to je ten prorok, po němž má své druhé jméno kazatel Jan Ámos Komenský.) Ústy Ámose kdysi Hospodin vyhlásil soud nad okolními národy – a dokonce i nad Judou a Izraelem –, protože míra jejich viny se naplnila. [Na mapce vidíte zmíněná království.] Ámos to vyjádřil obvyklým poetickým výrazem, když napsal: „Pro trojí zločin Damašku / Gázy / Týru / Edómu / Amónovců / Moábu / Judy / Izraele, ba pro čtverý, toto neodvolám“, tedy toto své rozhodnutí, svůj trest, svůj soud. (Ámos 1-2) Pro trojí zločin… ba pro čtverý. Jako by říkal, že už tři prohřešky by stačily k trestu, ale ten čtvrtý, to byla „poslední kapka“, pohár přetekl, Bůh se chystá vynést rozsudek.

Pozdější rabíni a znalci zákona používali tento text, který mluví o Božím rozsudku nad národy, a přenesli ho do mezilidských vztahů. (Je to podobné, jako kdybychom chtěli zákony státu uplatňovat v rodině. Nejde to, protože nemůžete být v rodině nestranní, striktní, když jde o vaše blízké...) Mezi rabíny byly samozřejmě různé názorové proudy a rozdíly. Když k nim pak někdo přišel s otázkou, „Jak moc milosrdný mám být v jednání s druhými lidmi?“, jedni – ti „super-ortodoxní“ – odpověděli, že když Bůh v době Ámose trestal za tři provinění, tak stejně může trestat i člověk, proti kterému se někdo třikrát prohřešil. Není přece třeba být shovívavější než Bůh! Jiní učili, že Hospodin přece jen počkal na ten čtvrtý prohřešek, než vynesl zničující soud. No a pak byli řekněme „super-liberální“ rabíni, kteří byli velkorysí a obě čísla sečetli. 3+4=7. Sedmička byla pro ně navíc číslem plnosti. Byli tedy toho názoru, že odpustit bližnímu je dobré sedmkrát, ale pak už je možné žádat či vykonat trest.

Když se tedy Petr Ježíše ptal na to, kolikrát má bratru odpustit, chtěl vlastně vědět, zda Ježíš patří mezi ty konzervativní učitele, kteří hlásají heslo „dvakrát/třikrát a dost“, nebo mezi ty liberální, kteří učí, že odpustit bližnímu se má až sedmkrát…

V jedné knize manželského poradenství se píše o poměrně časté zkušenosti manželů a manželek – říká se jí tam „sbírání známek zloby“. Jde o to, že třeba manžel udělá něco špatně, nějaký drobný prohřešek – např. přijde o půl hodiny pozdě, a přitom má dobrou omluvu – ale co ho čeká doma, je naprostý výbuch emocí, žena vyvádí, hrozný skandál a hovory o rozvodu… A toho muže to naprosto šokuje a diví se, jak mohla drobná věc vyvolat tak neúměrnou reakci. Vysvětlení autorů té knihy je takové, že si často jeden či druhý partner jakoby „sbírá známky zloby“. Za každé provinění druhého si pomyslně přidá známku do alba, i když to navenek vypadá, že ho odpustil. Až nakonec jeden sebemenší prohřešek je tím posledním, tím, co spustí „atomovou reakci“ za všechny ty nastřádané křivdy a zranění.

A právě o to, de facto, Petrovi šlo: Kolik známek zloby máme sbírat ve své knize hněvu? Kolik políček se má naplnit na stránkách nadepsaných „manželka“, „soused“, „sestra“? Kdy už bude ospravedlnitelné, abychom se za ublížení druhému revanšovali ublížením nebo abychom vztah s dotyčným nadobro skoncovali? Jaká je „matematika odpuštění“?

Ve své odpovědi Ježíš takový přístup odmítá. Zavrhuje kvantifikaci odpouštění. A udělá to způsobem, kterému tehdy lidé dobře rozuměli. Vzal tu sedmičku jakožto číslo plnosti, pro zdůraznění ji vynásobil desítkou a ještě přičetl sedm.

(Desítka byla číslem, které symbolizovalo dostatečný příklad/zastoupení něčeho obecného. Hospodin nemá deset pravidel či příkazů. On má milující srdce a deseti přikázáními dal dostatečný příklad toho, jak má člověk žít v Jeho lásce. Nebo kolik stačilo v Sodomě najít spravedlivých, zbožných lidí, aby bylo město ušetřeno? Deset – dostatečné zastoupení. A když chtěl Hospodin ukázat faraonovi, že je nade všechna jeho božstva, kolik ran dolehlo na Egypt? Ano, deset. Dostatečná ukázka, potvrzující obecnou skutečnost.)

Když tedy Ježíš odpoví, že odpouštět bratru je třeba sedmdesát sedmkrát – dle jiného výkladu Ježíš podruhé sedmičku nepřičítá, ale násobí, což je pouhý detail –, chce zdůraznit, že jeden druhému si máme odpouštět naprosto plně a dostatečně. Tolikrát, kolikrát je třeba.

Pán Ježíš nechce, abychom my, Jeho učedníci, byli vtaženi do matematiky odpuštění, abychom si vedli knihy a v nich známky hněvu. Ježíš nás učí, abychom si odpouštěli, protože to je naše nová přirozenost od Boha. On je vůči nám osobně nesmírně milosrdný a nepočítá křivdy. Na dokreslení toho vypráví Ježíš podobenství o králi, který vládne nad provinciemi, ve kterých má své služebníky, správce, velmože. A když se rozhodne jednoho dne, aby předložili účty, jak si finančně vedou, ukáže se, že jeden z nich mnohaletým pochybným správcovstvím nabyl dluh ve výši mnoha miliard korun, řečeno dnešním jazykem. Ten dluh byl nesplatitelný. Prosba toho správce, „Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!“, byla zcela nereálná, iluzorní až komická. Král se však nad ním ustrnul, bylo mu ho líto. Proto mu odpustil celý dluh.

Avšak, bohužel, toto nepředstavitelné milosrdenství služebníkem krále nijak nepohnulo, nevedlo ho k tomu, aby se choval podobně k ostatním. Když potkal jiného králova správce, který mu dlužil slušnou, ale výrazně nižší částku (sto denárů byl výdělek dělníka za 3-4 měsíce), slyšel stejnou prosbu: „Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!“. To bylo reálné, taková suma se dala splatit. Ale i kdyby ne – některé hříchy proti bližnímu nejdou zkrátka ničím odčinit – přesto byla mnohonásobně menší než ta, která byla odpuštěna jemu. On ji však neodpustil, a tak král vzal své odpuštění zpět a toho nemilosrdného sluhu poslal do vězení. „Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru,“ uzavírá Ježíš slovy, která jsou jedna z nejzávažnějších a nejostřejších, která kdy pronesl.

S odpuštěním bližnímu souvisí i několik podotázek, které lidé pokládají. Není na ně vždy úplně černobílá odpověď. Prostě proto, že tu jde o zachovávání a budování vztahů mezi komplikovanými bytostmi, ne o dodržování rigidních pravidel. Zastavím se na chvíli u čtyř takových otázek.

1- CO POTŘEBUJI K TOMU, ABYCH MOHL ODPUSTIT?

Co potřebuji? Především vědomí vlastní potřeby odpuštění, a to jak od druhých, tak od Boha. Vědomí, že i já jsem chybující člověk, který zraňuje a ubližuje, jakkoli se učí milovat. To je druhá věc, kterou potřebujeme, abychom odpouštěli plně – láska. Jak napsal Petr: „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ (1. Petrův 4:8) A kde jinde se můžeme učit milovat nepodmíněně (láskou agapé), než v padlém světě? Proto bych dodal, že je třeba také určité dospělosti v pochopení, že žijeme ve světě, kde zkrátka budeme zraňováni, kde budeme uráženi, kde budeme podváděni, kde budeme nedoceňováni druhými. To je realita tohoto padlého světa, jehož jsme sami součástí!

2- MÁM ODPUSTIT, I KDYŽ O TO DRUHÁ STRANA NESTOJÍ, NEŽÁDÁ?

Někteří říkají NE! Odpouštět se má jen těm, kdo o to prosí, kdo toho litují, kdo se omluví a myslí to vážně! Zastánci tohoto názoru to dokládají tím, že i Bůh odpouští jen těm, kdo činí pokání! Ale! My přece nejsme Bohem! Nevidíme do srdcí, zda druhý myslí omluvu vážně, zda je mu to opravdu líto. Takový postoj může skončit třeba takto: „Dokud on přesně nepopíše, jak mi ublížil, dokud se mi neomluví přesně určitými slovy, dokud neprojeví lítost přesně tímto způsobem…“ Co jiného tohle je, než že opět používáme matematiku odpuštění. Místo kolikrát si stanovujeme podmínky a okolnosti, kdy své odpuštění udělíme, a kdy ne.

Navíc, opravdu Bůh odpouští, až když činíme pokání? Co říká dnešní podobenství? Žádal snad ten velký dlužník odpuštění a smazání dluhu? Litoval, že zpronevěřil králův majetek? Ne! Ani slovem se nezmínil, že by žádal o odpuštění; spíš si bláhově myslel, že dluh může časem nahradit. Král byl k němu velkorysejší, než čekal! Není to naše lítost nad hříchem, ale Boží lítost nad námi, co vede Boha k odpuštění! Cenou za odpuštění není naše kajícné srdce, ale Ježíšova svatá krev prolitá za nás! Boží milost byla a je nad očekávání štědrá! Vůči správci, který nemohl ničím splatit; vůči marnotratnému synovi, který se vracel s tím, že bude dělat pouze sluhu; vůči dělníkům, kteří dělali na vinici jen hodinu, ale dostali, jako by dělali celý den. Boží milost je štědrá i vůči nám! A to ještě dřív, než o ni prosíme, nebo než ji dokážeme ocenit.

Mám tedy odpustit i tomu, kdo nežádá? ANO. Jak kdosi prohlásil: „Neodpustit druhému je totéž, jako souhlasit, že budu žít ve vězení, které mi ten druhý postavil.“

Odpuštění přináší svobodu.

Těm, kteří ho potřebují, i těm, kteří ho dávají.

3- MÁM SVÉ ODPUŠTĚNÍ SDĚLIT DRUHÉ STRANĚ?

Pokud vás prosí o odpuštění, pak jistě ano. Je potřeba ujistit druhého, že jeho hřích nebude víc připomínán, nebude odplácen stejně, nebude mít za následek vaši nevraživost a nedůvěru.

Ale pokud o odpuštění nežádá či o něj nestojí, není zpravidla nutné o něm spravovat. Představte si, kdyby vás třeba váš známý potkal a řekl: „Chci, abys věděl, že ti odpouštím, jak jsi mě onehdy urazil svými nevybíravými slovy.“ Nezní vám to trochu přitažené za vlasy? Nezní to spíš jako výčitka, než odpuštění? Není v tom cítit spíš touha po tom ukázat, jak velkorysý a blahosklonný dotyčný je, a ne touha po nápravě nějak pošramoceného vztahu?

4- ZNAMENÁ ODPUŠTĚNÍ, ŽE SI MÁM NECHAT VŠECHNO LÍBIT?

Ne! Odpuštění neznamená nechat si všechno líbit! Směrem k budoucnu můžeme učinit opatření, která zabrání nebo minimalizují další bolest. Bůh nežádá, abychom ochotně trpěli zneužívání, opakované bití a jiné hrubé zacházení. Odpuštění se obrací směrem k minulosti a znamená, že nebudu odplácet stejnou mincí, že nebudu v sobě chovat zášť a nenávist. Přesto jsou vztahy, které je možné a nutné opustit a nechat být. Bez zloby a pomstychtivosti.

Řečeno slovy Pavla v listu Římanům: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.´ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Římanům 12:18-21)

Nenechte se vtáhnout do matematiky odpuštění, ale raději do štědrosti odpuštění. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly