Milí přátelé, milí sourozenci v Kristu –
Dnes 11. 11. slaví svátek Martin a naše dnešní téma zní maličko záhadně: „Martinové“ v nás. Říká se, že dobré kázání je to, které na začátku vyvolává otázky mezi posluchači a třeba i zasévá trochu zmatku. A špatné kázání je to, které naopak končí zmatkem a otázkami, které zůstaly nezodpovězeny. Já proto doufám, že pokud se teď na začátku podivujete nad tím titulkem a máte otázky, tak na konci už bude všechno jasné a zřejmé.
Možná bych začal tím, že Martinové jsou také mezi námi. A to docela v hojném počtu! Křestní jméno Martin je v ČR velmi oblíbené: podle jedné statistiky je to 8. nejčastější mužské jméno u nás, jeho nositelů je téměř 190 tisíc, v průměru je to asi každý 54. obyvatel naší země. Když se podívám, kolik nás sem dnes přišlo, tak statisticky je pravděpodobné, že tu nějaký Martin bude.
Pro zajímavost, asi 400 lidí v ČR má Martin jako své příjmení! Z ciziny je známý případ Lionela Martina, který je spoluzakladatelem automobilky Aston Martin.
(Ano, to jsou ta auta, kterými jezdil James Bond.)
Původ jména Martin je v latině. Římský mýtický bůh války byl Mars, 2. pád Marta, a právě od Marta je odvozené přídavné jméno Martinus (martovský, zasvěcený, oddaný či patřící bohu Martovi). Přeneseně tedy Martin znamená „válečný“, „bojovný“, „vojenský“.
(Aha, odtud tedy pramení ona vášeň mého kolegy Martina k účasti na rekonstrukcích dávných bitev, zejm. z dob Napoleonských válek… :-)
Když už jsme u kolegy Martina (a nebojte, jsem s ním domluvený, že to tady mohu říct), dovolte mi zmínit ještě jednu věc. Při našich studiích novozákonní řečtiny nás učitel Brian nazýval řeckými jmény z Nového zákona. Já byl samozřejmě „ho Petros“, ten v NZ je. Jenže se v něm neobjevuje žádný Martin, a tak dostal kolega přezdívku „ho Malchos“. To zní celkem podobně nebo alespoň to začíná také na Ma. Pikantní na tom je, pokud víte, kdo to byl Malchos. V Janovi 18:10 se píše o události při Ježíšově zatčení: „Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos.“ Ano, apoštol Petr kdysi usekl Malchosovi ucho... ale naštěstí mu ho Pán Ježíš zase uzdravil. Takže dobrý. :-)
Dnešní svátek je pojmenován po jiném Martinovi. Svatý Martin z Tours žil ve 4. století po Kristu a podle pověsti se jednoho zimního večera roku 335 ještě jako voják vracel do vojenského tábora. A když u brány uviděl žebráka, rozdělil se s ním o svůj důstojnický plášť, který rozetnul vedví. Později se tenhle Martin dal pokřtít a stal se z něj nejprve poustevník, žijící v ústraní, a později biskup v Tours a také misionář na mnoha místech Francie, kde šířil křesťanství. Zemřel sice 8. listopadu, ale pohřeb měl až 11.; odtud svátek právě tento den.
Ještě bych rád zmínil Martina, po kterém je pojmenována tato škola. Reformátor Martin Luther bojoval za očištění učení středověké církve od nánosů pověr a falešných představ. Působil před 500 lety v německých zemích, ale ovlivnil svými spisy celou Evropu.
Když se ale žádný Martin v Bibli nevyskytuje, o čem budu vlastně dnes kázat? Chtěl bych na postavách, které jsem nyní zmínil, objasnit jeden důležitý biblický pohled. Pohled, který je velmi aktuální i dnes!
Malchos kdysi trpěl díky nepochopení Petra. Petr v té době ještě nerozuměl tomu, že Ježíš Kristus a Jeho agenda, Jeho program (zvaný Boží kralování), Jeho principy a poselství o Něm se nešíří ani nebrání mečem, bojem, násilím, terorem… Nešíří se tím „martinovským“ způsobem, metodami „boha války Marta“. Kdyby ano, kdyby na obranu Ježíše bylo potřeba mečů a vojska, potom by, jak jsme si četli (Mt 26:51-54), Ježíš během svého zatčení poprosil svého Otce, a ten by mu poslal ihned víc než dvanáct legií andělů… Ale pravda je ta, že ti, „kdo se chápou meče (aby tak bránili a šířili své přesvědčení), mečem zajdou“. A také, že Kristovo království není z tohoto světa. Je to „kralování Boha v nitru a v životě člověka“, je to „kralování nebes“ mezi námi, je to „hnutí“, které si nenásilně „dere cestu“ tímto světem.
Ani postoj Martina z Tours nebyl proto úplně bez výhrad. Údajně se totiž při své misijní činnosti snažil vymýtit pohanskou víru násilím vůči pohanům a vůči jejich posvátným místům – byl to přece jen kdysi voják – a tak zapaloval pohanské chrámy, kácel posvátné stromy, ničil pohanské modly a násilně se vypořádal s pohanskými kněžími, kteří se snažili dál slavit tradiční pohanské svátky.
Četli jsme si o tom, jak v Efezu mnozí uvěřili poselství o Kristu, jak pak přede všemi vyznávali, že dříve používali zaklínání, jak přinesli své knihy o magii a přede všemi je spálili. (Sk 19:18-19) Sami to udělali, dobrovolně, bez násilí, bez nucení, bez výhrůžek! Poté, co uvěřili v živého a mocného Boha, dospěli k tomu, že se pohanských rituálů a magie sami zřekli. To je ta jediná správná cesta k šíření „křesťanské duchovní obnovy“. Boží způsob není obracet násilím k víře. Bůh sám ví, že to ani nejde; vždyť skutečná víra je důvěra a ta je otázkou vnitřního postoje a osvojeného přesvědčení. Důvěra se nedá nikomu přikázat zvenčí nebo z někoho vymlátit holí…
Srovnejme to nakonec s tím, jak Martin Luther způsobil revoluci ve středověké církvi. On sám o tom řekl: „Já jsem jen učil, kázal a psal Boží slova, sám jsem neudělal nic, to samo Boží slovo učinilo všechno“. Luther bojoval, ale ne násilím; bojoval skrze své traktáty, svá kázání, vysvětlování, obhajování. Ano, někdy zašel příliš daleko a jeho argumentace se zvrhla ve slovní a osobní urážky. I tak ale nikdy Lutherovi nešlo o prosazování pravdy evangelia mečem a násilím.
... meč Ducha, jímž je slovo Boží. - apoštol Pavel
Stejně tak apoštol Pavel v Písmu jasně říká, když mluví o zbroji, kterou křesťané nosí v tomto nebezpečném světě: „Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´.“ (Ef 6:17) Proto také bývá Pavel vyobrazen, jak svírá v rukou meč a Písmo – meč Ducha, jímž je slovo Boží, zapsané v Písmu.
Podobně pisatel listu Židům jasně říká: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ (Židům 4:12) Chápete to? Slovo Boží je ostřejší než jakýkoli meč, kterým by se snad kdokoli snažil druhého „obrátit a navrátit k Bohu“. Jen Boží slovo může proniknout ušima do srdce, do nitra člověka, do jeho vnitřního světa, a tam má moc zabít, umrtvit to zlé v nás, to sebestředné a bohorovné já, a naopak oživit toho nového člověka podle Božího obrazu, podle Krista. Tam má Boží slovo moc uzdravovat a léčit. Jak pošetilé od Petra proto tehdy bylo useknout Malchosovi ucho, zbavit ho nástroje, kterým mohl slyšet o Ježíši! „Kdo má uši k slyšení, slyš,“ říkával přece tolikrát Ježíš v Petrově přítomnosti.
Ano, i křesťané, jako všichni lidé ze své přirozenosti, mají v sobě něco z „boha Marta“. Proto název tohoto kázání zní „Martinové v nás“ (šlo by stejně tak říct i „Petrové v nás“). Bojechtivost, násilnost, agresivita, prosazování se za každou cenu. Jsou jistě v životě chvíle a oblasti, kde se člověk nemůže vyhnout fyzickému boji – například při obraně rodiny či národa, při uplatňování zákona, někdy při sportu. To však NENÍ ten případ, když jde o hlásání Boží pravdy, když jde o šíření Boží nepodmíněné lásky, když jde o probouzení důvěry v milosrdného Boha, obětujícího se za nás v Ježíši Kristu.
Spíše než „martinismus v nás“ ať v nás vládne Kristus se svým sebe-dávajícím přístupem.
Ilustruje to i jedna glosa, která popisuje dva odlišné postoje křesťanů k šíření víry:
Ten špatný, martinovský, říká: „Budeš věřit v Krista jako já, jinak tě to bude stát život.“
Avšak ten správný, kristovský, říká: „Ukážu ti svou víru v Krista, i kdyby mě to mělo stát život.“
Amen.