Return to site

Ježíš je Král - a co to znamená?

Daniel 2:44 - „Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky.“

 

Jan 18:36 - Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“

· nedělní

Dobré ráno, svatá a bezúhonná nevěsto Božího Krále!

Dnešní neděle je poslední nedělí před začátkem Adventu. Někdy se nazývá ‚neděle Krista Krále‘. Že Ježíš je vskutku Král, Písmo zjevuje a vysvětluje na mnoha místech – ať už ve Starém zákoně, kde bylo předpovězeno ustanovení království Davidova potomka navěky, tak v Novém zákoně, kde je Ježíš jednak přímo nazýván Králem králů, kde také na různých podobenstvích ilustruje principy fungování Jeho království a kde je také popsáno, jak bylo toto království založeno a uvedeno do činnosti. Dokonce se i ke Králi modlíme: „Otče náš… přijď Tvé království... neboť Tvé jest království“. Otcovo království (či kralování) je samozřejmě totéž, co Ježíšovo království, protože je to jeden Bůh, který kraluje v Ježíši Kristu a skrze Něho i mezi námi, v Jeho církvi a nevěstě.

Co to ale pro nás konkrétně znamená, že Ježíš je Král? Jaký to má vliv na náš každodenní život?

Nejprve si ukážeme, co to, že Ježíš je Král, NEZNAMENÁ, a potom si řekneme, co to ZNAMENÁ.

Protože jsem – podobně jako většina z vás – vyrůstal na pohádkách, tak dodnes, když slyším slovo ‚král‘, tak se mi vybaví ten „pohádkový král“ – ten dětský, fantazií vykonstruovaný král, který žil „za devatero horami a devatero řekami“, v době, kdy „bylo, nebylo“. Vzpomenu si na krále, který odvolával, co odvolal, a sliboval, co slíbil; na krále Kazisvěta i na laskavého krále Miroslava; na krále pošetilého, který se zřekne své milované dcery, i na krále obdarovaného rozumem; vzpomenu si na krále mocného i na krále bezbranného proti zlu, které se šíří v jeho království. Pohádkoví, smyšlení králové jsou rozmanití, ale mají jen velmi málo společného se skutečným Božím králem, kterým je Ježíš Kristus.

Druhá skupina králů, která mě napadá, když slyším slovo ‚král‘, jsou „světští králové“, zejména ti, o kterých jsme se učili v dějepise, např. král Karel IV. Ti využívali vojenské síly a manželské svazky k tomu, aby si udrželi a rozšířili svou nadvládu. Dodnes, jak víte, mají v některých zemích monarchie a vládnou tam králové či královny (mj. VB, Španělsko, Nizozemí, Maroko), i když už většinou nemají tak svrchovanou moc jako dřív. Přesto jsou na tomto světě stále lidé, kteří se mohou honosit titulem krále. I oni se však od Krále Ježíše značně odlišují.

Přesto existuje jedna podskupina těchto „světských králů“, která nám může pomoci lépe pochopit, co to znamená a zahrnuje, že Ježíš je Král. Na mysli mám „starozákonní krále nad Izraelem“.

Připomeňme si, že Bůh odpradávna chtěl, aby Jeho lid měl jen Jeho samotného za krále. Ale lid Izraele, přebývající v Zaslíbené zemi, to po čase odmítl – chtěl viditelného a hmatatelného krále –, a tak řekl proroku a knězi Samuelovi: „Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ (1. Sam 8:5b) Bůh věděl, že Ho tímto svým postojem Jeho lid de facto odmítl, přesto mu blahosklonně vyhověl: „A Hospodin Samuelovi odpověděl: ‚Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval.‘“ (1. Sam 8:7) Nicméně byl to vždy Bůh sám, kdo vybíral krále pro svůj lid, kdo je ustanovoval a pomazával svým Duchem, a to prostřednictvím svých služebníků: kněží a proroků.

Důležitým úkolem SZ králů, jako byli Saul, David či Šalomoun, bylo chránit Boží lid a bojovat s jeho nepřáteli. Tehdy to byli okolní národy, které neustále dotíraly, vysílaly svá vojska, tvořily spojenectví, útočily z různých stran, napadaly ve dne i v noci. Vzpomeňme, jak třeba král David hrdinně a úspěšně bojoval s Pelištejci, jak ale přitom spoléhal na Hospodina a u Něho hledal sílu, radu i pomoc. To díky Hospodinu králové Izraele poráželi nepřátele Božího lidu!

Králové nad Izraelem měli tehdy také za úkol soudit Boží lid, a to spravedlivě, podle práva, bez ohledu na postavení lidí, avšak také milosrdně a slitovně, s ohledem na možnosti a situaci, ve které lidé byli! Dnešní mluvou, SZ králové byli vlastně garanty a sloupy „spravedlivé a sociální společnosti“. Opět k tomu ale potřebovali moudrost od Boha; a tou byl, jak známo, nadmíru obdarován král Šalomoun. Jeho moudrost byla příslovečná a získala mu takový věhlas, že když královna z daleké Sáby ho přijela vyzkoušet hádankami a Šalomoun jí na všechny odpověděl, „zůstala bez dechu“ a velebila Hospodina, Šalomounova Boha (viz 1. Královská 10).

A nakonec, nezanedbatelný význam měli králové Izraele v době Starého zákona jako ti, kdo pečovali o duchovní blaho Božího lidu, budovali a zajišťovali společné uctívání Hospodina. Oni totiž ty okolní nepřátelské národy, když nic nezmohly vnějšími zbraněmi, pokoušely se přemoci Izrael zevnitř: snažily se svést Izraelce k uctívání jiných bohů, baalů a ašter. Proto SZ králové byli důležitými „obránci víry a uctívání Hospodina“ a sami byli lidem za vzory a příklady pravé pokory, zbožnosti, kajícnosti i chvály. Pod Boží inspirací skládal David žalmy, zpěvy a modlitby, jmenoval levity, soudce a učitele zákona; a jeho syn Šalomoun na vlastní náklady vybudoval chrám. A Boží lid následoval své krále: lidé se odvraceli od zlého, byli štědří a oslavovali Hospodina za Jeho milostivé a mocné činy.

Skrze bohabojné krále tak Bůh žehnal svému lidu! Jak ale také víme, ti králové sami byli padlí lidé, hříšní, chvílemi plni Božího Ducha a hned nato plni bezbožnosti a svévole. V tom, co jsme si o nich právě říkali, však přesto posloužili Bohu jako předobraz a předtucha toho skutečného Krále králů, kterého Hospodin chtěl a slíbil svému lidu dát navěky.

Vidíme tu tedy nádhernou, několikavrstvou paralelu mezi SZ králi a Kristem, Králem z nebe. Také Ježíše Otec sám vyvolil, pomazal a ustanovil. Při jeho křtu prohlásil: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Mt 3:17) a na „hoře proměnění“ k tomu dodal: „Toho poslouchejte!“ (Mt 17:5) Ježíše nám Bůh dal za Krále, abychom Jeho poslouchali a On aby tak vládl v našich srdcích, v našich životech, v našich každodenních situacích, v radostech i strastech. Nejsme to my, není to ďábel, není to svět, kdo „drží žezlo“ v době, kdy se nám dějí zlé věci, kdy se rodina rozpadá, kdy se světská království hroutí, kdy nás přepadá zoufalství, strach, nejistota. Věříme, že Ježíši byla „dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28:18). On vládne uvnitř nás pokojem a nad celým stvořením svou božskou mocí.

Ježíš také mocně a úspěšně bojoval s našimi nepřáteli – se Satanem, který Mu podbízivě nabízel, že Mu dá „všechnu moc i slávu těch (světských) království“, když se mu bude klanět (Lk 4:7), a kterého porazil mocí Božího slova; Ježíš bojoval s lidskou sebestředností, sebepovýšeností, soběstačností, které překonal sebezapřením, sebeobětavostí a sebedarováním; Ježíš bojoval se světem, ve kterém zažíval nepřátelství, ztráty blízkých, hlad a únavu, zrady a křivdy, faleš a bezpráví, ale přemohl svět nadějí, která pramenila v Jeho bezmezné důvěře v dobrotu a moc Jeho Otce. SZ králové v boji prolévali krev druhých lidí, aby upevnili své království; Ježíš prolil svou krev, zemřel a vstal z mrtvých, aby založil Boží království.

I Ježíš soudí svůj lid spravedlivě a slitovně, soucitně. „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství.“ (Mt 12:20) V Jeho církvi zde na zemi nalézáme předzvěst té dokonale „sociálně-spravedlivé společnosti“, tak jak Ježíš v našich srdcích odsuzuje nezájem, nelásku a povýšenost, a vede a posiluje nás k tomu, abychom si vzájemně a s úctou sloužili, milovali se, pomáhali si, napomínali se a povzbuzovali se k dobrým věcem.

Král Ježíš také buduje v nás uctívání Otce, a to „v Duchu a pravdě“. On z nás staví Boží chrám, ve kterém přebývá se svým Otcem a Duchem svatým a který není postaven lidskýma rukama. On sám určuje, kým jsme a komu sloužíme, a chrání nás, abychom nesloužili pomíjivým modlám, které nám svět kolem nabízí: blahobyt, lidské uznání, pevné zdraví, vlivné pozice; a abychom také nepodléhali svým vrtkavým duševním rozpoložením, které nás srážejí od toho, co říká Bůh.

Ne to, co naše duše cítí a naše mysl míní,

ale to, co Bůh o nás říká, je pravda.

Ježíš je vskutku král, jehož „království není z tohoto světa“ – je postaveno, šíří se a funguje na jiných principech, než jsou ta pohádková i světská království. Je postaveno na svém Králi, který je Cesta, Pravda i Život. Šíří se Slovem spojeným s Láskou, nikoli mečem spojeným s nenávistí. Funguje nikoli na principu zásluh a hodnosti, ale na principu milosti, nezasloužené přízně a požehnání od Boha, které bohatě přijímáme a učíme se je víc a víc sdílet i mezi sebou.

A tak zpíváme slovy jednoho starého chorálu:

PŘIJĎ, KRÁLI VĚČNÝ NÁŠ,

JENŽ VŠE V SVÉ MOCI MÁŠ,

A ŽEHNEJ NÁM!

UČ NÁS DLE PRAVDY CEST

TI OBĚŤ CHVÁLY NÉST,

A JAK TI LIBÉ JEST,

V NÁS KRALUJ SÁM!

Nyní a dočasně vskrytu, jednoho dne a napořád i viditelně.

Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly