Return to site

Hrad přepevný jest Pán Bůh náš!

Žalmy 46:8 ... „Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.“

· nedělní

Drazí přátelé – doufám, že se navzdory současné situaci cítíte v bezpečí. Můžete!

Dnešní neděli si připomínáme reformaci (tj. nápravu) poměrů v církvi, kterou rozpoutal Martin Luther 31. října 1517. Hlavními hesly oné reformace byl návrat k Písmu jako jedinému vodítku v otázkách věrouky (Sola Scriptura); návrat k pohledu na spásu jako na Boží dar, který díky Ježíši dostáváme z pouhé Boží milosti (Sola Gratia), a to pouhou vírou (Sola Fide), nikoli kvůli našim skutkům či jiným zásluhám.

Avšak Luther nebyl jen zoufale hledajícím mnichem, který v Bibli znovu objevil drahocenné perly evangelia a vynesl je na „světlo Boží“. Luther byl také hudebníkem, který inicioval zavedení společného bohoslužebného zpěvu při shromáždění věřících. Sám složil asi 36 hymnů pro tyto účely. Jeho nejznámější písní, které se časem začalo říkat „bitevní chorál reformace“, je píseň, jejíž název poslouží jako téma dnešního kázání:

Hrad přepevný jest Pán Bůh náš!

Luther napsal tuhle píseň – a to jak slova, tak melodii – někdy mezi roky 1527 a 1529. Základní téma převzal ze Žalmu 46, který jsme si dnes četli. V osmém a pak v závěrečném, dvanáctém verši stojí psáno: „Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.“ Přesný význam slova překládaného jako „nedobytný hrad“ je vyvýšenina, která je nepřístupná, něco jako hradní věž, která je mimo dosah nepřátelských vojsk i všech pohrom, ke kterým dochází „tam dole“.

 

Na konci středověku, kdy Luther žil, si všichni uvědomovali vojenskou sílu kamenných pevností, tvrzí a hradů (přestože už v té době lidé znali střelný prach i kanón). Luther sám se po wormském sněmu v roce 1521 musel, coby psanec pod klatbou, téměř rok skrývat na hradě Wartburg. Je pravděpodobné, že později, když skládal píseň Hrad přepevný, se mu vybavoval obrázek vysokých a masivních hradeb Wartburgu, za kterými tehdy našel bezpečný úkryt před nepřáteli evangelia.

Vraťme se však k Žalmu 46. Ten nám před očima vykresluje úžasný kontrast: na jedné straně staví živelné pohromy a divoké přírodní kalamity (v.3: „byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří“), to všechno znásobené lidskými boji a válkami (v.7: „pronárody hlučí, království se hroutí“); ale naproti tomu na druhé straně stojí bezpečí a klid Božího města, v jehož středu je Hospodin Bůh (v.5-6: „řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího; nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra“).

Není pochyb o tom, že mnozí starozákonní věřící si pod „městem Božím“ představovali Jeruzalém s jeho mohutnými zdmi, strážními věžemi a chrámem se svatyní Nejvyššího. Jeruzalém byl pro ně místem, kde jsou chráněni před pohromami i útoky okolních národů. Historie však ukázala, že pozemský Jeruzalém, ani žádné jiné město na zemi (např. Řím), není samo o sobě zárukou bezpečí a ochrany. Sám Jeruzalém byl od těch dob několikrát dobyt a chrám dvakrát srovnán se zemí. Obyvatelé Jeruzaléma mohli na vlastní kůži poznat, že tou jedinou ochranou, skrýší a nedobytnou věží je Bůh sám. On jediný dává pocit bezpečí pod křídly své milosti. On jediný zachraňuje a vysvobozuje před nepřáteli. Městem Božím je samo společenství věřících; mezi námi a v nás Bůh přebývá; my jsme chrámem Jeho Ducha; řekou svého Slova nás Bůh oblažuje.

Luther ve svém hymnu trefně promítl všechny ty pozemské hrozby a útrapy popisované v Žalmu 46 do duchovní oblasti (ostatně je téměř jisté, že tak byly i míněny). Křesťanovým nepřítelem totiž není ani tak přírodní pohroma nebo politický převrat, i když fyzické nebezpečí, nemoci, nehody a další „pozemské nepříjemnosti“ nám ztrpčují život a vyvolávají v nás pocity nejistoty a ohrožení. Přesto naším největším protivníkem je „ten starý nepřítel“, satan. To on mocně a lstivě rozfoukává naše sobecké, tělesné touhy, rozněcuje náš přílišný zájem o světské záležitosti a dusí naše zanícení pro věci Boží. Odpor světa proti Božím zákonům a Kristovu evangeliu je také tím, co slouží satanovu cíli: totiž znechutit nám Boží Slovo, odloučit nás od jeho osvobozující pravdy, vytrhnout nás z rukou Toho, který si nás zamiloval a kvůli našim hříchům prolil svou svatou krev.

Naše jistota a naděje je ale nezlomná. „Nikdo je z mé ruky nevyrve,“ říká ten Dobrý Pastýř o nás, svých ovečkách (Jan 10:28). Vždyť „Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův,“ jak opakuje žalmista. Hospodin zástupů, živý všemohoucí Bůh, který vládne zástupům andělů a všemu stvoření, je s námi! Immanúel – s námi je Bůh! A je to Bůh Jákoba! Toho Jákoba, zrádného, lstivého Jákoba, kterého Bůh z milosti vyvolil, obrátil a nazval „Jisrael = zápasí Bůh“. Jemu zopakoval zaslíbení Mesiáše, který vzejde z jeho potomstva. Tento milostivý Bůh, který je věrný svým slibům a přísahám, je s námi, je na naší straně! On je naší nedobytnou, vysoko položenou tvrzí: když se ve svém nitru utečeme k Němu, nikdo a nic nás nemůže přemoci.

Vskutku, žít beze strachu není schopnost, se kterou se rodíme. Kvůli naší přirozenosti a slabosti máme strach z neznámého, z nepředvídatelného, ze všeho, co nemůžeme ovlivnit a co hrozí narušit všechny naše pozemské zdroje jistoty a bezpečí. Chybí nám odvaha čelit nenadálým změnám. Nástroj lidský jest v tom špatný, snadní jsme my k zmožení,“ stojí v Lutherově písni. Jak výstižné! Jedny z posledních slov Luthera se nesly v podobném duchu: „Jsme jen ubozí žebráci.“ A je to tak. Sami o sobě, bez Boží milosti, bez Jeho nezasloužené přízně, kterou nás zahrnuje v Kristu Ježíši, jsme jen snadnou kořistí satanových lstí a lží a nástrah.

„Však hájí nás rek udatný, jejž Bůh nám dal k spasení.“ Když se měl na počátku reformace setkat Luther v Augsburgu s těmi, kdo svou moc a vliv postavili nad pravdy evangelia, jeho přátelé ho varovali, že bude odsouzen a upálen (jako o zhruba sto let dříve Hus). Ale Luther našel pevnou půdu pod nohama v ujištěních svého Pána. Odvětil: „I v Augsburgu, uprostřed svých nepřátel, kraluje Kristus.“ Luther mohl přijít o život. Mohl přijít o čest. Ale nemohl přijít o víru, kterou v něm rozdmýchalo evangelium, a skrze kterou měl podíl na životě a cti nebeského království. „Přijde-li na zmatek, čest, hrdlo, statek, nechť sobě mají, nic tím nezískají, nebes nám však nechají.“

Hrad přepevný jest Pán Bůh náš. U Něho je ochrana před „knížetem světa toho“, kterého i jen „slovíčko“ Písma porazí. Slovíčko o tom, že patříme Bohu, který nás v Kristu navěky vykoupil a nikdy se nás nezřekne. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly