Return to site

Dvě tváře hory Proměnění

Matouš 17:1-9 ... Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: Vstaňte a nebojte se.Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.

· nedělní

Drazí milovaní v Kristu!

Mnoho okamžiků, často klíčových, v historii Božího jednání s lidstvem, které je zaznamenané na stránkách Písma, se odehrává na hoře, někdy dokonce na vysoké hoře. Horu si často Bůh vybral ke zjevení sebe sama a své vůle – snad proto, že hora, tyčící se do výšky nad okolní krajinu, dobře symbolizuje Boží majestát převyšující všechny lidské mocnosti, instituce, zákony a chápání.

Jako příklad vzpomeňme na Mojžíše, jak mu Bůh předal svůj Zákon na hoře Sinaj (Exodus 24:15). Na téže hoře (známé i jako hora Choréb) se Bůh později zjevil proroku Elijášovi (1. Královská 19:8), aby ho poučil o moci svého tichého slova obracet hříšné na cestu spravedlnosti. Už dříve byl zase na hoře Sijón v Jeruzalémě postaven chrám (odtud chrámová hora), ve kterém spočívalo Boží jméno (1. Královská 9:3). Z novozákonní historie nám možná vyvstane na paměti Ježíšovo kázání na hoře (Matouš 5:1). K vyvolení dvanácti apoštolů rovněž došlo na hoře (Marek 3:13). Na Olivové hoře zase Ježíš hovořil o posledním čase tohoto světa. A Ježíšovo tak zvané Velké pověření „Jděte ke všem národům…“ – se také odehrálo na hoře (Matouš 28:16).

Náš dnešní úryvek z Matoušova evangelia hovoří o hoře, která vešla do povědomí coby hora Proměnění. I tato událost je proto důležitá! A jelikož na této hoře vystupují jak nebeské, tak pozemské postavy, nazval jsem dnešní kázání

Dvě tváře hory Proměnění.

Rozeberme si nejprve její nebeskou tvář a poté i její pozemskou tvář.

I. Nebeská tvář

Kdesi nedaleko Cesareje Filipovy (Matouš 16:13) na sever od Galileje se nachází hora (tradičně se za ni sice považuje hora Tábor, ale lepším kandidátem je hora Chermón – viz mapka), na kterou jednoho dne vzal Ježíš tři ze svých učedníků: Petra, Jakuba a Jana. Chtěl být s nimi o samotě, protože to, co se tam na vrcholu mělo odehrát, nemělo přinést jen nějaký povrchní, pomíjivý účinek mezi bezejmenným zástupem lidí, který často Ježíše obklopoval. To vidění mělo zasáhnout daleko hlouběji a pronikavěji právě ty z učedníků, kteří se později stali uznávanými sloupy novozákonní církve (Galatským 2:9).

A na té hoře byl Ježíš proměněn před očima svých tří učedníků: „Jeho tvář zářila jako slunce a Jeho šat byl oslnivě bílý“ (v. 2). Nešlo tu jen o nějakou drobnou změnu Ježíšova zevnějšku, jak nám potvrzuje zde použité řecké slovo metamorfeo; šlo o naprostou proměnu: z Ježíše najednou zářila Jeho přirozená božská sláva, svatost a vznešenost, která (tak jako slunce) nesnese přímého pohledu žádné lidské bytosti.

Ježíše v té chvíli proměnil Jeho nebeský Otec, aby učedníkům potvrdil, že Ten, kterého doprovázejí na Jeho cestě, není omezen pozemskými hranicemi a limity, ale že se v Něm lidská podstata snoubí s nadlidskou, nebeskou, božskou přirozeností. Lze říci, že při Ježíšově proměnění nešlo o zázrak, ale vlastně o dočasné „přerušení zázraku“, totiž zázraku polidštění Božího Syna, zázraku časem a prostorem omezeného vtělení Osoby jinak věčné a nekonečné.

Během Ježíšova proměnění spatřili jakoby omámení učedníci po boku svého Pána dvě postavy, zastupující do té doby známé zjevení Zákona a Proroků, totiž Mojžíše a Elijáše. V životě a poslání těchto dvou SZ postav lze vypozorovat několik analogií. Například zatímco Mojžíš bojoval proti vnějšímu útisku Božího lidu, proti zotročení Izraelců v Egyptě, Elijáš později bojoval proti vnitřnímu rozkladu v řadách Izraelců v podobě modloslužby Baalovi a jiným falešným božstvům. Zatímco Mojžíš se věnoval záchraně izraelského národa, Elijáše dává Ježíš jako příklad toho, který se s Božím Slovem obracel také na pohany (Lukáš 4:26). Jak Mojžíš, tak Elijáš zažili kvůli Božímu Slovu těžké chvíle, zakusili i pronásledování. Oba byli také uchváceni do nebe, jeden posmrtně, druhý zaživa.

Zjevení těchto dvou předních postav z doby před Kristem mělo mj. pomoci učedníkům uvědomit si, že tento Ježíš není zakladatelem nějaké nové náboženské sekty, že není „meteorem“ bez jakýchkoli souvislostí s tím, co dosud o Bohu věděli! Ježíš je dovršením a naplněním dlouhých přípravných dějin Božího jednání za záchranu padlého lidstva. Ježíš je naplněním „zákona a proroků“. Ježíš je tím, o kom Mojžíš i Elijáš psali. Je tím, v koho tito Boží muži věřili a na jehož příchod čekali.

Ježíš tak významem i podstatou Mojžíše i Elijáše vysoko přesahuje. Snad proto do návrhu apoštola Petra postavit tři stany a tak projevit stejnou úctu Mojžíšovi a Elijášovi jako Ježíšovi, vstupuje hlas Boha Otce, přítomného a přesto zahaleného v zářivém oblaku: Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ (v. 5) Bůh se zde přiznává k Ježíši jako ke svému Synu, milovanému Synu.

V řeckém originálu evangelia Bůh dodává en hó eudokésa, „v němž mám zalíbení“, nebo „s nímž jsem spokojen“, „kterého jsem si oblíbil“, a to díky Jeho svatému životu, Jeho dokonalému podrobení se mé, Boží vůli. Nakonec Bůh vybízí učedníky, aby nedávali návrhy oni Kristu, ale aby naopak naslouchali Jeho řeči: „Toho poslouchejte!“, ve významu „Jemu naslouchejte, Jeho slyšte!“

Poučení pro nás I.

Jaké poučení pro nás plyne z „nebeské tváře“ hory Proměnění? Je to výzva, abychom i my naslouchali, co Kristus říká. Slyšme Jeho slova, o kterých sám říká: „má slova jsou Duch a jsou život“ (Jn 6:63). A zdá-li se nám Jeho řeč ostrá a přísná anebo bláhová až neuvěřitelná, máme-li sklon se od Kristových slov vzdálit, odejít, přestat jim věřit a raději se spolehnout na své mínění, osvojme si pro ten případ Petrovo vyznání směrované Ježíši: ”Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.” (Jan 6:68)

U Ježíše, v Jeho slovech, najdeme to nejdůležitější – věčný život! Proto v čase, kdy nás tíží svědomí, kdy zoufáme nad svou hříšností a slabostí, spoléhejme na to, co Boží Slovo zvěstuje: totiž že skrze víru v Krista Spasitele jsme oblečeni v Jeho dokonalost, a že proto i v nás, ač sami o sobě jsme toho nehodni, má Bůh zalíbení...

II. Pozemská tvář

Na „pozemské straně“ hory Proměnění věnujme chvíli pozornost Petrovi a jeho nabídce postavit tři stany pro tři nebešťany. Co vedlo Petra k tomuto návrhu? Čteme, že Petr se na Ježíše obrací se slovy: „Pane, je dobré, že jsme zde.“ (v. 4) Jinak řečeno, být ve společnosti takových velikánů se nám líbí, postavíme vám proto stany jako se staví při slavnosti stánků a budete tu přebývat napořád.

Petr vlastně svým návrhem touží trvale zachytit a uchovat ono zjevení nebeské slávy zde na zemi. Snaží se „zakonzervovat“ tu oslnivou chvíli přítomnosti „Božích lidí“, která ho jistě naplňuje zvláštním uspokojením. Neuvědomuje si, že Ježíšovo proměnění je jen předobrazem budoucí věčné nebeské slávy, která Krista čeká až po splnění Jeho úkolu. Nejprve však musí Ježíš sejít z této hory, jít do Jeruzaléma, tam trpět rukou pohanů a zemřít na kříži za hříchy lidstva.

Několik dní před proměněním na hoře vyznal Petr svou víru, když Ježíši řekl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt 16:16) Tuto víru mělo Kristovo proměnění posílit a utvrdit. Avšak Petr chvílemi stále zůstává zajat pozemským, lidským smýšlením, které se projevilo již dříve, kdy káral Krista a odrazoval Ho od jeho úmyslu jít do Jeruzaléma zemřít a vstát z mrtvých. „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ (Mt 16:22), řekl mu tehdy Petr, protože nechtěl – a ani nyní nechce! – ztratit fyzickou a slavnou společnost svého Pána zde na zemi. Ano, touží po Kristově věčném a oslnivém kralování, ale tady a teď.

Petr ještě ani nedomluvil, když se ozval hlas Boha Otce, aby uvedl věci na pravou míru. Na tento zásah shůry reagují učedníci pochopitelným způsobem: padají tváří k zemi a velice se bojí. Znovu poznávají svou nicotnost a nehodnost dávat jakékoli návrhy Bohu a Jeho Synu. Strach před Bohem je vlastní každému člověku, který pro svou hříšnost nemůže pohledět do tváře svatého Boha.

Proto je důležité vidět, jak Ježíš k takto poníženým a vystrašeným učedníkům přistoupil. Povzbudil je slovy: „Vstaňte a nebojte se.“ (v. 7) Jaká úleva, jaká útěcha to pro učedníky musela být, když jim jejich Pán – Ten, kterému mají naslouchat – pravil tato konejšivá slova. Vstaňte a nebojte se. Nebojte se, vždyť Já jsem nepřišel svět soudit, ale zachránit (Jan 12:47). Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky, jako jste vy (Marek 2:17). Přišel jsem, abyste měli život (ne smrt) a měli ho v hojnosti (Jan 10:10). Přišel jsem na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě (Jan 12:46); aby se více nemusel skrývat před Boží tváří, ale aby díky dokonalosti a oběti mohl mít smělou důvěru v Soudný den (1 Janův 4:17).

Poučení pro nás II.

Co si máme my odnést z „pozemské tváře“ hory Proměnění? Jednak si pamatujme, že není naší věcí, jakým způsobem se Bůh rozhodne jednat, jak ustanovuje to či ono. I když někdy máme takovou tendenci, nedávejme Bohu návrhy, jak by měl postupovat; nebuďme my Jeho rádci. Naopak, držme se pevně toho, co On nám říká, a přimkněme se k naději a důvěře, že On všechno dobře vymyslel a že všechno má ve svých všemocných rukou a používá to ku prospěchu nás všech.

Za druhé si povězme, že i v našem životě mohou být chvíle, kdy jsme plni pocitů nadzemského štěstí a naplnění (třeba když se zamilujeme). Takové okamžiky jsou pro nás předzvěstí budoucí nebeské blaženosti a nádhery. Tehdy a tam budou naše těla proměněna a budou podobná tělu slávy Kristovy (Filipským 3:21). Uvědomme si však, že tyto příjemné momenty jsou zde na zemi jen přechodné, že je nelze uchovat. I pro nás (tak jako pro Ježíše) platí, že mnohé pozemské strasti předcházejí nebeské slávě. Než vstoupíme na nebesa, i my musíme nejprve „nést svůj kříž“ – kříž života v protivenstvích padlého světa, obklopeni lákadly světa, bojujíce proti svodům vlastního těla a pokušením toho Zlého, trpíce žalem, nemocemi a smrtí těla.

V tomto boji však nejsme sami. Kdykoli nás sráží k zemi starosti, silná pokušení či selhání, dotkne se nás Kristus slovy: „Vstaňte a nebojte se! Já jsem přemohl svět.“ Proto hleďme k Ježíši Kristu a vzchopme se. On je naším oslaveným Zachráncem, který vládne na nebi i na zemi k našemu věčnému dobru. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OK