Return to site

Chléb z nebe i z města Davidova

Lukáš 2:4-5 ... „Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.“

· nedělní

Milí přátelé, v nichž má Bůh zalíbení!

Nastaly Vánoce; je Štědrý večer; a my si připomínáme, že kdysi dávno se narodil Ježíš, zvaný Kristus. Boží Syn se stal i synem lidským. Už to samo o sobě v nás vyvolává dech beroucí úžas. A tak bychom právem mohli stát v duchu před jesličkami s „bezbranným Všemohoucím“ a jen v oněmělém ohromení rozjímat nad tím, co se vlastně stalo.

Nicméně oni pastýři po návštěvě anděla přišli k jesličkám a vyprávěli Marii a Josefovi, „co jim bylo řečeno o tom dítěti“ (Lukáš 2:17). Nemlčeli jen, ale slovy se podělili o tajemství, které se skrývalo v onom neviňátku. A tak mi dovolte, abych i já nyní ten tichý, divuplný úžas doplnil (nikoli, jak doufám, narušil) krátkým vyprávěním a povídáním.

A zastavil bych se – podobně jako ona východní hvězda – „nad místem, kde bylo to dítě“ (Matouš 2:9), kde tehdy leželo v plenkách zosobněné „vykoupení lidstva“. Dnes večer, obrazně řečeno, „půjdem’ spolu do Betléma“. Ne však k některému z těch vyřezávaných, postavených, osvětlených modelů; ale podíváme se trochu blíže na městečko Betlém, kde ten dnešní „narozeninový oslavenec“ přišel na svět v těle člověka a po způsobu člověka.

Úroda a chléb

Betlém byl původně malou osadou, vesnicí, která se nacházela (a dodnes nachází) necelých 10 km jižně od centra mnohem většího města Jeruzaléma (viz mapka). Nejstarší známí obyvatelé té oblasti, Kananejci, zasvětili tuto osadu chaldejskému božstvu plodnosti a úrody, zvanému Lacham. Nazvali ji Beit Lachama, „dům/chrám Lachamův“ a vskutku postavili Lachamovi na kopci svatyni. Byl to opravdu úrodný kraj, s pastvinami pro skot a brav, s poli pro pěstování obilí.

Když se někdy kolem roku 2000 let před Kr. objevil v Kanaánu Abraham a jeho potomci, říkali této osadě Efrata, což hebrejsky také znamená hojný, plodný či úrodný – snad proto, že nechtěli používat název obsahující cizí božstva. Právě nedaleko Efraty porodila Jákobova žena Ráchel svého druhého a nejmladšího syna, Benjamína. Ten porod byl tak těžký, že Ráchel při něm zemřela. Tam na cestě do Efraty (Betléma) byla i pohřbena. Její hrob je tam k vidění dodnes.

Když o nějakých 400 let později obsadili coby Zaslíbenou zemi tuto oblast Izraelci, místní jméno osady jen maličko poupravili – z Beit Lachama na Bet Lechem, což v hebrejštině značí „dům chleba“, přeneseně tedy sýpka či obilnice. Betlém a jeho okolí byly to pro ně zdrojem a zásobárnou potravy nutné k přežití. Jistě obyvatelům Jeruzaléma přišlo vhod mít takovouto zemědělsky prosperující oblast na dosah ruky.

Doby bez chleba

V historii Betléma však byly i doby, kdy nastala velká sucha, úroda byla mizerná a v zemi nastal hlad. Bylo to jistým paradoxem, že ve „městě chleba“ nebyl chleba – jako by lidmi daná jména nedávala někdy smysl nebo nebyla pro „Pána nad přírodou“ zavazující.

Jednu takovou dobu hladu zmiňuje i starozákonní kniha Rút. Vypráví příběh o Noemi, která se svým mužem a dvěma syny právě kvůli hladu odešla z Betléma do cizí země, země Moáb. Tam však přišla o muže i o oba syny, kteří se před tím oženili. Když se asi po 10 letech Noemi doslechla, že „Hospodin… dal svému lidu chléb“ (Rút 1:6), že opět nastaly úrodné časy, rozhodla se vrátit do Betléma. Spolu s ní tam odešla i jedna z jejích snach, moábská Rút. Té se později v Betlémě narodil syn Obéd, který pak v dospělosti měl syna Jišaje, jemuž se o generaci dál narodil David.

Betlém, či Jeruzalém?

David tedy pocházel z Betléma, kde na okolních úrodných stráních pásl ovce svého otce Jišaje. A právě zde, v Betlémě, byl také David pomazán prorokem Samuelem za budoucího izraelského krále (1. Samuelova 16:4,13). Až téměř 15 let nato se David vskutku králem stal. Snad první, co David jako král učinil, bylo dobití Jeruzaléma, opevněného města na skále, stále do té doby obývaného Jebúsejci. Tam v Jeruzalémě se David usadil, vybudoval si palác; „proto (tuto skalní pevnost) nazvali Město Davidovo.“ (viz 1. Paralipomenon 11:3-7)

Jak jsme si ale řekli, lidské názvy nejsou pro Boha zavazující. Bůh často vidí věci jinak, než jak je vidíme my. Pro Hospodina nebyl „městem Davidovým“ vyvýšený Jeruzalém, který David získal až jako král svou vojenskou silou a chytrostí; Hospodin nazýval „městem Davidovým“ právě maličký Betlém, kde si mladého Davida vyhlédl, kde ho z vlastní milosti povolal ještě coby bezvýznamného pastýře.

A tak když zhruba po 250 letech po Davidovi vystoupil Boží prorok Micheáš, aby káral tehdejší Boží lid Izraele, zbloudilý a zaslepený, dodával mu i naději na změnu. Mluvil – jako mnozí proroci před ním – o příchodu Mesiáše, Zachránce, Krále z rodu Davidova. A aby prorok podtrhl, s jakým přístupem přijde onen Boží Vykupitel, umístil jeho narození do malého rodiště pastýře Davida, do Betléma. Prohlásil: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde Ten, jenž bude Vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ (Micheáš 5:1) Městečko Betlém bylo jen jedno mezi mnoha judskými rody či klany, patřilo k těm maličkým velikostí. Jenže svým významem v Božím plánu spásy nebylo zdaleka nejmenší. Odtud povolá Bůh v daném čase svého Vládce Pokoje s odvěkým původem.

Obrácené Boží vidění

Zhruba 750 let po Micheáši se Josef s těhotnou Marií vydávají do místa původu svého rodu, do města Davidova, do Betléma. Tam dojde k „Božímu zrození“. Tam na okolních svazích také anděl pastýřům oznamuje, že se jim narodil „Spasitel… ve městě Davidově“ (Lukáš 2:11). A oni, dozajista překvapeni, že právě jim, obyčejným pastýřům, se dostalo cti být informován nebesy, nejdou do Jeruzaléma, jako později mudrci z východu. Jdou do města, kde se narodil jejich slavnější kolega David a kde se nyní narodil Davidův ještě slavnější potomek. Boží Pastýř i Boží Beránek.

Celý Starý zákon vlastně prezentuje Boha právě tímto způsobem: jako Toho, který si ze zapadlých míst vyhlídne a povolá nezkušené, nevýznamné lidi bez hodností a titulů; oni jsou proto vděční a oddaní Bohu a spoléhají na Něho; jakmile se však díky tomu vyšvihnou na pomyslný vrchol moci, začnou zpravidla doufat v sebe, shlédnou se ve své moci a postavení, opustí Boží vedení a vše se jim začne hroutit pod rukama.

Ježíš byl ale jiný. Jiný než my všichni. Svým životem demonstroval toto „obrácené Boží vidění“ světa. A nikdy mu nestouplo do hlavy, jakou mocí vládne. Už to, že se v chudé stáji v Betlémě, „domě chleba“, zrodil tento „chléb z nebe“. Ano, tak sám sebe už jako dospělý označil, když řekl: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe.“ (Jan 6:51) On přišel, aby byl zdrojem duchovní obživy každého z nás. Veden svým Otcem a Jeho Duchem všímal si – tak jako Otec – těch bezvýznamných, těch odsouzeníhodných, těch na okraji zájmu, těch starých, bezmocných a nemocných, žen a dětí. Protože i pro ně přišel. I za ně přišel položit svůj svatý život. I je přišel ujistit, že v Božích očích jsou vzácní. A On tak činí dodnes, třeba právě skrze tato slova.

Malý Betlém toho zažil mnoho: sucho a hlad, smrt matky při porodu a později, z nařízení Heroda, i vraždy mnoha nemluvňátek. Ale právě zde se narodil ten, který je chlebem z nebe pro nás, pozemšťany; který je vítězem života nad smrtí; který nám umožňuje nově se narodit; který nás, své děti, občerstvuje v našich trápeních a jednoho dne vzkřísí ke slávě. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3 (nahrávka přitom pochází z neděle 27. prosince, kdy toto štědrovečerní kázání také zaznělo):

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OK