Return to site

Bůh v bolavém světě

Jan 11:35-37 ... Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“

· nedělní

Bratři a sestry v Kristu, přátelé –

Dnes pokračujeme v sérii kázání „ZAJÍMALO VÁS“, ve které se věnujeme Vašim námětům a otázkám. Dnešní téma není vůbec snadné; ani k rozvažování, ani k pochopení, ani k osvojení. Je to téma spojené s otázkou: Je-li Bůh, proč mi zemřela má malá dcerka? Tu otázku jsem shrnul do tématu nazvaného: „Bůh v bolavém světě“.

Jedna méně známá píseň skladatele a zpěváka Michaela W. Smithe z roku 1998 se jmenuje Hello, Good-bye” (Ahoj a nashle). Smith ji věnoval svým přátelům, rodičům chlapce jménem Noah, který zemřel po pouhých dvou a půl dnech po svém narození. Jakoby jejich jménem v ní zpívá:

Heaven calls for you before it calls for me

When you get there save me a place

A place where I can share your smile

And I can hold you for more than just a while

Noah, hello, goodbye

I will see you on the other side

(Nebe si tě volá dříve, než volá mne

Až tam budeš, drž mi místo

Místo, kde budu sdílet tvůj úsměv

a kde tě budu držet déle než jen pár chvil

Noahu, ahoj a nashle

uvidíme se na druhé straně)

Je to silně emotivní píseň. A ještě více s člověkem zacloumá chvíle, kdy se stane takováto tragédie v rodině – když zemře blízký, milovaný člověk, zejména je-li to dítě, které zemře předčasně. Je třeba vědět a pamatovat si, že v takových chvílích neexistují na světě slova, která by vzala lidskou bolest; neexistuje žádné vysvětlení, které by zastavilo slzy; neexistuje rozptýlení, které by zahnalo smutek.

Jsou slzy, které budeme muset každý v tomto světě vyplakat. Je bolest a smutek, které budeme muset zažít a prožít...

Slzám, bolestem a smutku se nevyhnul ani zbožný Jób. A dokonce se jim nevyhnul ani sám Boží Syn, Ježíš! I on plakal, jako třeba nad smrtí svého přítele Lazara, ačkoli se ho vzápětí chystal vzkřísit. „Ježíšovi vstoupily do očí slzy“, když viděl, jak smrt zdevastovala ten svět, který původně stvořil k životu; když viděl, jak smrt bere lidem jejich blízké, jak smrt působí muka Jeho milovaným. Ježíš soucítil s lidmi, zasaženými smrtí, a plakal spolu s nimi...

Pamatujme na to, až budeme utěšovat druhé, raněné ztrátou, pozůstalé. Nesnažme se jim radit, vysvětlovat, obhajovat, hledat příčiny. Raději se snažme s lidmi soucítit. Jak to píše apoštol Pavel, „plačte s plačícími“ (Římanům 12:15b). Nebo jak to dělali i tři přátelé Jóba – předtím, než začali objasňovat a vyčítat. „Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. ... Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.“ (Jób 2:11-13) Nebylo v té chvíli potřeba slov, jen tiché a soucitné přítomnosti.

Zároveň můžeme mít, a je-li příležitost, i předávat svou naději vzkříšení. Navzdory neštěstím, VĚŘÍM JEŽÍŠI: věřím, že On, a ne smrt, bude mít poslední slovo … věřím, že On je můj Bůh, který i smrt přemůže, který zvrátí prokletí, který vynahradí veškeré mé ztráty a každou moji bolest … věřím, že On je má naděje a má síla jít dál v tomto bolavém světě.

Tak to nakonec viděl a vyznal i Jób, když uprostřed svých bolestí zvolal:

„Já vím, že můj Vykupitel je živ

a jako poslední se postaví nad prachem.“

- Jób 19:25

Je-li Bůh, proč umírají malé děti? Pokud, a jen tehdy!, je toto téma bráno spíše jako akademická otázka, pak je možné pustit se do debaty a polemiky nad tímto problémem.

Pak můžeme zmínit vzpouru člověka proti Bohu. Můžeme zmínit prokletí, které na svět svou nedůvěrou a neposlušností lidé přivolali. Můžeme mluvit o sdílení lidské hříšnosti, oddělenosti od Boha a smrtelnosti napříč lidskými generacemi – byli jsme „v lůně Adama“, který byl vyhnán z ráje. Ale zmínit musíme i potřebu a možnost znovu se narodit v Kristu – a být „v lůně Krista“, který sice prošel křížem i hrobem, ale byl vzkříšen k novému životu.

S tím také souvisí poněkud obecnější otázka, která se na věc dívá z jiného pohledu:

Jak vlastně máme žít svůj každodenní život v tomto bolavém světě?

Důležité je učit se těšit z každého dne, radovat se z přítomnosti svých blízkých právě teď. Obrazně řečeno, nenosit květiny jen mrtvým na hrob, ale hlavně těm živým, dokud jsou s námi. Těšit se a radovat z přítomného dobra můžeme lépe, když se naučíme vycházet v životě z jiných předpokladů, než obvykle.

Běžně totiž začínáme s předpokladem, že já i všichni okolo budeme stále zdraví a plní sil, že budeme žít do 100 let, že budeme žít v bezpečí a bez nehod... Ale potom, když se tento předpoklad nenaplní, obviníme Boha, nebo řekneme, že nemůže existovat, jelikož se náš předpoklad nenaplnil.

Co když ale začneme s předpokladem, že si dnes nic nezasloužíme, že si dnes nezasloužíme ani život, ani rodinu, ani úsměv někoho blízkého… Možná si jich pak budeme víc vážit, víc všímat, budeme za ně víc vděčni! Pravda, sice nás to nezbaví slz a smutku, když o něco z toho přijdeme, ale pomůže nám to lépe a radostněji využít doby, dokud tu my i oni jsme (vždyť, ruku na srdce, kolik jen hádek a sporů s blízkými je zbytečných?).

Možná nám k tomu pomůže ilustrace s poloprázdným či poloplným půllitrem – teď ale nebudeme mluvit o optimismu a pesimismu, ale o výchozí situaci, ve které je nám nabízen. Pokud je náš výchozí bod, že jsme v restauraci, zaplatili jsme si za půllitr piva a dostali jsme jen půl sklenice, máme právo si ztěžovat, být nespokojení a protestovat. Pokud je ale náš výchozí bod, že jsme na poušti, kde umíráme žízní, a někdo nám nabízí půl sklenice piva, asi málokdo z nás bude protestovat, že dostal jen tolik...

Jak to vyjádřil křesťanský teolog a filosof Boëthius, který se touto otázkou zabýval už v 6. stol. po Kristu: „Je-li Bůh, odkud je zlo? Avšak není-li Bůh, odkud je dobro?“

Zaměřme se na to dobro. Buďme vděčni a radujme se za každý nový den, za každý nádech – svůj i svých blízkých, jakkoli krátký může někdy být. Nic z toho jsme si nezasloužili! Je to zázrak Boží milosti, že v tomto prokletém, bolavém, umírajícím světě vůbec nějaká láska, dobrota a potěšení ještě zůstaly.

A navíc, „trvá však naděje,“ – naděje, která nese jméno Ježíš Kristus – „že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Římanům 8:20b-21)

Pamatujme, že Bůh je s námi (Immanuel) – je s námi i v našich ztrátách, bolestech a slzách. On rozumí. On nás utěšuje svých Duchem, Utěšitelem. Až do doby, kdy nás vzkřísí ke slávě. Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly