Return to site

Bůh nikoho nepokouší ke zlu

Jakubův 1:12-18 ... Blaze muži, který snáší zkoušku/pokušení, neboť až se osvědčí, dostane korunu života, kterou Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Nikdo, kdo je pokoušen, ať neříká: „Jsem pokoušen od Boha.“ Bůh přece nemůže být pokoušen zlem a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je pokoušen, je vlečen a váben svou vlastní žádostivostí. Potom, když žádostivost počne, porodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt. Nemylte se, moji milovaní bratři! Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry a přichází od Otce světel, u něhož není žádná proměna a ani stín posunu/z odvrácení/. On nás zplodil slovem pravdy, neboť se tak rozhodl, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření. (překlad NBK)

· nedělní

Dobré ráno, přátelé a prvotino Božího stvoření!

Dnes jsme slyšeli několik úryvků z Písma (např. z 2. Samuelovy 11, o Davidovi a Bat-šebě), které se týkaly pokušení. Skoro všichni z nás známe pokušení z první ruky. Víme z vlastní zkušenosti, oč jde. Pokušení nastává v situaci, kdy jsme lákáni a sváděni k tomu, co je zakázané, zapovězené, co se nesmí. Bible přitom mluví o pokušení jako o svádění ke hříchu proti Bohu.

V běžné mluvě ovšem používáme slovo pokušení i mnohem volněji, např. pokušení dát si čokoládu. To je pro mnohé z nás „sladké pokušení“. Ale když podlehnu takovému pokušení, tak se prohřeším nanejvýš proti nějaké dietě nebo zásadám zdravé výživy nebo doporučení lékaře, ale ne nutně proti Bohu. Něco jiného by bylo, kdybych snědl čokoládu kolegovi, aniž by mi to dovolil, nebo kdybych jako dítě snědl čokoládu, ačkoli mi to rodiče předtím zakázali. To už by bylo pokušení, které vedlo ke hříchu proti Bohu, protože v pozadí byla moje závist či žádostivost, resp. neposlušnost a vzdor vůči rodičovské autoritě.

Avšak bavíme-li se o pokušení ke hříchu, ke zlu, ke vzdoru, k pomstě, tak máme na mysli např. situace, kdy jsem v pokušení hodit kamenem po někom, kdo mě naštval, zranil, urazil. A když není možné hodit po něm kamenem, tak aspoň zlým slovem nebo zlostným pohledem. Děti mohou být třeba v pokušení hrát si při hodině s mobilem nebo hodit spolužákovu botu do záchodové mísy. Ovšem ani jako dospělí se pokušení nevyhneme, třebaže má často jinou tvář. I my známe pokušení být lhostejný, když někdo poblíž nás potřebuje naši pomoc. Nebo pokušení neustále pracovat a zanedbávat své manželské či rodičovské povinnosti. Jsme pokoušeni hledat hlavně svůj prospěch, své vlastní uspokojení, bez ohledu na druhé, někdy i na úkor druhých.

Zkrátka a dobře, Ježíš popravdě říká, že „není možné, aby nepřišla pokušení/pohoršení“. Dokonce On sám, když tu chodil v těle obyčejného člověka, také zažil dennodenní pokušení. A bylo to i na poušti, kde nebylo ani živáčka! Žádný jiný člověk tam nebyl. Ani žádné bohatství. Myslet si tedy, že pokušení mohu nějak utéct a skrýt se před ním, třeba za zdmi kláštera nebo na pustém ostrově, je naprosto naivní představa. Proč tomu tak je, si řekneme za chvíli.

Četli jsme si dříve, co napsal Jakub ve svém dopise. Totiž: „Blaze muži, který snáší pokušení“! Jinak řečeno, šťastný to člověk, který čelí pokušení a nevzdává se mu. My zpravidla nemáme rádi situace, kdy jsme lákáni ke špatnostem. To je v pořádku; ne že bychom je měli vyhledávat. Ovšem když už stojíme tváří v tvář pokušení, máme příležitost projevit to, kým opravdu jsme a komu patříme. Jako „důvěřující milovníci“ máme příležitost jednat podle své víry a ze své lásky k Bohu, který nás miloval jako první. Máme příležitost dát světu (i tomu neviditelnému, duchovnímu) najevo, že náš vztah s Bohem není jenom maska, nátěr nebo póza.

„Až se (člověk v pokušení) osvědčí,“ říká Jakub, „dostane korunu/vavřín života, kterou Pán zaslíbil těm, kdo Ho milují.“ Jinak řečeno, každé vítězství víry a lásky v pokušení vede k životu. Naopak, jak vysvětluje Jakub o něco dál, každé podlehnutí v pokušení, kdy je hřích dokonán (dospěje), směřuje ke smrti. Aniž si to někdy uvědomujeme, jde v pokušení opravdu o hodně! Nemůžeme pokušení brát na lehkou váhu, jako by bylo jedno, jestli budu své ženě věrný, nebo ne, jestli „odkloním milióny“, nebo ne, jestli někoho urazím a pomluvím, nebo ne. Svatému Bohu to jedno není. On ohlašuje, že jsme šťastní a blahoslavení, když věrně snášíme pokušení.

Neznamená to ale, jak by třeba mohlo někoho napadnout, že potom je to Bůh, kdo nás vystavuje pokušení. A třeba i s cílem, abychom odpadli!? Ne! Jakub píše: „Nikdo, kdo je pokoušen, ať neříká: „Jsem pokoušen od Boha.“ Bůh přece nemůže být pokoušen zlem (např. touhou svádět lidi) a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je pokoušen, je vlečen a váben svou vlastní žádostivostí. Potom, když žádostivost počne, porodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt. Nemylte se, moji milovaní bratři!“ Tak to vidíte a slyšíte … a znáte sami.

Jistěže, Bůh využívá pokušení, aby se tak protříbil náš vztah s Ním – a buď se stal ryzejší a hlubší, nebo zvadl jako rostlina bez kořenů. Ale původ pokušení není v Bohu! Je to tak, že situace kolem nás nějak oslovuje a rezonuje s něčím uvnitř nás – s naší touhou, žádostivostí, chtíčem, vášní. Ať už po pomstě, nebo po uznání druhými, po bezpečí, po sebeuspokojení.

Bůh využívá pokušení, ale původ pokušení není v Bohu.

Pozor, ne že by každá touha a vášeň byla špatná. Východní náboženství se nám snaží namluvit, že veškeré vášně a touhy se musíme zbavit, abychom došli pokoje. Už ale nevysvětluje, proč potom v sobě máme miliardy buněk, poskytujících potěšení a umožňujících nadšení a zápal, když by cílem života bylo všechno tohle potlačit a oprostit se od toho. A jak by vůbec vypadal život bez jakékoli vášně a touhy a zapálení?

Ne, Bůh sám je vášnivě milující a Jeho spalující touha po vztahu s námi Ho vedla až k tomu, že za nás trpěl a umíral v Ježíši Kristu! A když jsme my, lidé, byli původně stvořeni podle Boží podoby, tak je jasné, že i my máme schopnost vášně a touhy. Problém ale je, že jakmile se lidstvo odvrátilo od Boha, tak i naše touhy a vášně se zvrátily a překroutily. Změnily se v žádostivost, která směřuje za zakázaným, škodlivým, ničícím, smrtelným.

A tak, jakmile se žádostivost v hříšném srdci spojí s rozhodnutím hříšné mysli, co následuje? Je počat a zrozen hřích. A ten, plně vyvinut a dokonán, přináší jen smrt. Je jako vlna tsunami, která je také počata a zrozena v nitru moře, ale její dopad na obydlený břeh je zkázonosný.

Král David by mohl vyprávět, jaké to je, když v srdci povstane žádostivost, ta hříšná touha, po které následoval hřích smilstva s cizí ženou, zastírací manévry, úklady, vražda, lži a klam. Neklamte sami sebe, Bohem milovaní, jako svého času David. Abyste nemuseli zjistit na vlastní kůži, že Bůh měl zase jednou pravdu. Neklamte se ohledně toho, kde vzniká hřích a kam vede. Nemylte se ani v tom, odkud je naopak vše dobré, včetně síly a odvahy obstát v pokušení. Ano, od Boha!

Bůh nepokouší ke hříchu, ale naopak je dárcem všech dobrých darů! Jakub totiž pokračuje: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry a přichází od Otce světel, u něhož není žádná proměna a ani stín posunu/odvrácení.“ Cokoli je skutečně dobré, ať už jsme to dostali prostřednictvím kohokoli, pochází to od Boha, od Dárce všeho dobrého. On jako nebeská světla, třeba Slunce, neustále „svítí dobrem“ a sesílá dobré dary těm, kdo Ho prosí. On se nemění – tzn. nesesílá chvíli dobré dary a chvíli zlé. Jestliže žijeme ve tmě, jestliže v nás vládne temnota, není to proto, že temnotu posílá Bůh.

Ani Slunce přece nesvítí tmu, nevrhá stín. Neustále svítí světlo, ale stín a tma vzniká, když světlu něco překáží, aby nedopadalo tam, kam má a kde je potřeba. Objekt, který světlu brání, ten vrhá onen stín a vyvolává temnotu, a nikoli Bůh. Naopak, dobrý Bůh nikoho z nás nepokouší ke hříchu, ale naopak nás vysvobozuje ze hříchu a dává nám svou sílu obstát v pokušení. Ano, svou sílu, protože ani naše nejvyšší úsilí a nejlepší úmysly při pokušení nestačí. Apoštol Petr by nám připomněl, jak spoléhal na sebe, když se při poslední večeři holedbal, že kdyby všichni Ježíše zapřeli, tak on nikdy ne. Než kohout druhý den ráno zakokrhal, skrze trojí Petrovo zapření vyšlo najevo, že jakmile přijde na věc, lidská snaha, předsevzetí a rozhodnost nestačí. Možná stačí na to vyhnout se pojídání čokolády, to ano. Proti plození hříchu však ne.

Když lidská snaha, předsevzetí a rozhodnost nestačí...

Abychom tedy dokázali snášet pokušení a obstát v něm, potřebujeme mít Boží život a poznat Boží sílu. O tom právě mluví na závěr dnešního úryvku Jakub: „On nás zplodil slovem pravdy, neboť se tak rozhodl, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření.“ My, křesťané, potřebujeme vědět a růst v poznání toho, že jsme v Kristu nová stvoření. Když jsme uslyšeli slovo pravdy – evangelium o Kristu Ježíši a naší záchraně v Něm – a uvěřili mu, byla nám „vtisknuta pečeť Ducha svatého“, jak píše Pavel v listu Efezským (1:13). Bůh sám způsobil, že jsme se skrze křest znovu zrodili, duchovně narodili do Jeho rodiny, a že jako Jeho děti teď máme „kus“ Jeho svaté podstaty v sobě: Jeho Ducha v nás. Proto může apoštol Jan napsat, že naším novým charakterem je nehřešit. Kdo je narozen z Boha, nepáchá hřích, protože Boží símě (= slovo) v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“ (1. Janův 3:9) Proto je každý křesťan jakoby první sklizní, prvotinou úrody země, která odnepaměti patřila Bohu a byla Mu přinášena ke chvále Jeho slávy. Tak i my, kdo na Něho spoléháme...

Boží přátelé: Na této straně věčnosti stále přicházejí pokušení. Neutíkejte před nimi, ale snášejte je. Věřte Bohu, Dárci dobrých darů, a poznávejte víc a víc Jeho sílu v Ježíši Kristu. Jen tak se budete moci vždy postavit zlu na odpor, všechno překonat a obstát (viz Ef 6:13). Vždyť v Kristu máte moc dokonce poručit moruši, aby se přesadila do moře, a poslechla by vás. V Kristu zažijete vítězství!

Amen.

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly