Return to site

Advent Krista z pokolení padlých

Matouš 1:1 ... „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“

· nedělní

Milí přátelé a Boží děti, znovuzrozené z vody a Ducha!

Je Advent a my si opět připomínáme příchod Ježíše jakožto Pomazaného, Mesiáše, čili Krista. Z Bible přitom víme, že Ježíšův první advent se neodehrál zčistajasna kdesi ve vzdu-choprázdnu. Ježíš nepřišel zničehonic jako nějaké „létající špagetové monstrum“, které by přistálo „na zelené louce“ (narážka byla v úmyslu). Ne, On se narodil jako člověk v rodové linii svých předků, přičemž některým z nich bylo skutečně zaslíbeno, že jeden jejich potomek bude ono „símě Evy“, které „rozdrtí hlavu hada“ – přemůže odvěkého Nepřítele člověka (Gen 3:15).

Když čteme Bibli od začátku, jistě v ní narazíme na nějaký ten rodopis předků a potomků (např. rodokmen Neoma a Abrahama v Genesis; Mojžíše a bratra Árona v Exodu a Numeri; později třeba seznamy judských a izraelských králů v knihách Královských a Letopisů). V dnešní době obvykle tyhle části přeskakujeme a čteme dál. Většina těch jmen nám stejně nic neříká. Nejspíš to platí i pro začátek Matoušova evangelia, které má ve svém úvodu rodokmen Ježíše. Popravdě, kdo z vás se někdy prokousával tímhle seznamem jmen v úvodu NZ?

První čitatelé Matoušova evangelia ale nebyli jako my. Byli jimi židé či lidé vychovaní v židovství. Těm Matouš své svědectví směřoval, a coby sám původem žid, věděl, že pro ně bylo uvádění rodokmenů důležitou záležitostí. Oni jistě začátek Matoušova textu nepřeskočili, ale snažili se pochopit jeho smysl a důvod, proč ho Matouš uvádí. Víte, je důležité chápat, že starověké semitské rodokmeny nesloužily, jako nám dnes na Západě slouží záznamy v matrice. Nešlo v nich o přesný biologický rodopis. Jejich účelem bylo něco jiného: především potvrzovat identitu, práva a povinnosti jedince – tím, že se přiřadil k nějakému rodu či klanu, a ne vždy narozením do něj(!), získal kmenovou příslušnost, získal povinnosti vůči rodu i nároky na majetek a dědictví – a to právě rodopisy dokládaly. Někdy rodokmeny sloužily i k jakési „strukturalizaci historie rodu“, aby se dalším pokolením dobře pamatovala a snáze předávala dál.

Kdybychom se tedy dnes na chvíli stali takovými prvními čtenáři Matoušova textu, jistě by nás zajímalo, proč Matouš uvádí rodokmen Ježíše? Jaký je zde jeho účel a cíl? A co chce říct uvedenými počty a skupinami generací? A je v tomto rodopise Krista i něco dalšího, čeho chce Matouš, abychom si všimli?

Hlavní otázka po smyslu je zodpovězena hned v prvním verši: „Listina rodu (nebo kniha původu) Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“ (Matouš 1:1) Hned jak to jde, chce Matouš říct (a celé jeho evangelium je toho plné), že Ježíš je naplněním dávného Božího slibu Krále, potomka Davida, jehož království bude bez konce, stejně jako naplněním Božího slibu símě Abrahama, v jehož jménu budou požehnány všechny národy. Hned zkraje tak Matouš zdůrazňuje, že Ježíš nepředstavuje nějakou vedlejší odnož židovství, ale že je (nad)přirozeným završením, vyvrcholením a naplněním celé historie Izraelského národa a Božího konání s ním, od Abrahama přes Davida k babylonskému zajetí až do Matoušovi současnosti.

Po těchto úvodních slovech následuje vlastní „listina rodu“, soupis generací předků a potomků. Mohli bychom o něm mluvit dlouhé hodiny a udělat z něj celou sérii kázání. Narazili bychom na spoustu zajímavostí, odkazů a náznaků, které Matouš vložil a ukryl v prvních sedmnácti verších svého spisu. Vybereme si dnes ale jen tři věci, kterých si povšimneme a kterým se budeme trochu blíž věnovat.

Struktura rodokmenu

Zaprvé si zcela jistě všimnete (poněvadž nás k tomu sám Matouš vysloveně vybízí) jakési struktury či šablony v rodopisu, který je rozdělen na tři přibližně stejně dlouhá (co do počtu generací) období historie Izraele. „Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct.“ (Matouš 1:17) Každé z těch tří období se něčím vyznačuje. Mohli bychom říct, že prvních 14 generací byla doba vzestupu a rozkvětu Izraele, druhých 14 generací doba úpadku a pádu, třetích 14 generací byla doba obnovy a očekávání.

V této souvislosti je třeba zmínit, že Matouš nevypočítává všechny generace z daných období. Některé vynechává a vypichuje jen vybrané předky (v odborných kruzích se tomu říká „teleskopický rodokmen“). Bylo to celkem běžné a platí to i v případech rodokmenů ve Starém zákoně. Ne, že by se ale Matouš zmýlil; je to dáno tím, že hebrejských slov popisujících rodinné vztahy není tolik, a proto mají širší významy. Např. hebrejsky otec (av/ab) znamená i praotec (děd), praděd, obecně předek (vzpomeňte na spojení „Bůh našich otců, Abrahama, Izáka, Jákoba“). Podobně syn znamená i vnuk, pravnuk, obecně potomek (viz „Ježíš jako syn Davidův, syn Abrahamův“). Zplodit pak znamená i mít potomka, někdy vzdáleného, někdy z právního hlediska, ne biologického (jak jsem zmínil v úvodu).

Proč ale Matouš vypočítává právě třikrát 14 generací? Vysvětlení je mnoho, ale jedno z těch pravděpodobnějších je toto. Židé měli jako základní číslo 7. Zhruba řečeno, přemýšleli v sedmičkové soustavě, ne v desítkové jako my. Kdybychom my měli rozdělit číslo padesát, řekneme 5x po deseti. Ale Židé by řekli 7x7+1. Když tedy židovští čtenáři Matouše četli 14 generací, byly to pro ně dvě skupiny po sedmi. Celá historie Izraele tedy v očích Matouše byla dlouhá šest dílů po sedmi; jakoby šest týdnů. S Ježíšem přichází sedmý díl/týden, v čemž je možné poznat odkaz na Boží stvoření v šesti dnech, završené sedmým dnem odpočinku – šabatem. Tak také advent Ježíše znamenal příchod období odpočinku, který trvá dodnes, do kterého jsme zváni; odpočinku od bloudění životem bez cíle, odpočinku od pocitů viny, odpočinku od snahy zalíbit se Bohu vlastními zásluhami. Je nám k dispozici Boží Duch, aby nás den co den vedl v novém životě.

Mimo Mojžíše

Druhá věc, které si krátce všimneme, je skutečnost, které si židovští čtenáři, tolik lpící na Zákoně, měli připomenout. Že totiž linie Mesiáše nevede přes Mojžíše! (Pozice Mojžíše v rodokmenu – viz červená tečka v předchozím diagramu.) Mojžíš i Áron, a tudíž i všichni pozdější kněží a velekněží, byli potomky Jákobova syna Léviho, kdežto Mesiáš měl přijít a přišel z potomstva Jákobova syna Judy. Mesiáš je sice také veleknězem, ale je jím podle vyššího, věčného řádu Melchisedechova, ne Léviho (srovnej Židům 7). Matouš tak připomíná, že spasení člověka není skrze Mojžíšův Zákon, ale skrze Boží zaslíbení milosti, které přišlo k Abrahamovi ještě před Zákonem! (Galatským 3:15-29) Toto zaslíbení, že v Abrahamovi a jeho potomstvu dojdou požehnání všechny národy (Genesis 12:2, 22:18) bylo naplněno v Ježíši, „synu Abrahama“, který na rozdíl od svého předobrazu Izáka byl obětován jako Beránek na oltáři tvaru kříže.

Ženy a jejich plození

Poslední věc, které si očima prvních čtenářů evangelia podle Matouše všimneme, je jeho zmínka několika žen. Jak asi víte, v době Matouše se mnoho Židů v čele s farizeji chlubilo svým židovským rodokmenem, zvláště tou první částí týkající se rozkvětu Izraele. „My jsme potomci Abrahama!“ a dalších velikánů Izraele! Zmínkou oněch žen chce ale Matouš připomenout, že historie Izraele není historií úspěchů a zásluh lidí, ale historií projevů Boží milosti s padlým lidským pokolením! Ježíšův rodokmen není soupisem „svatých praotců“, ale spíše soupisem hříšníků, kteří sami potřebovali a doufali ve Vykupitele, Mesiáše. Ony ženy totiž upozorňují na skandály v životech Ježíšových předků – od incestu, přes cizoložství, prostituci až k vraždě. Nikdo z rodokmene Krista by o sobě netvrdil, že byl „dobrý člověk“; potvrdil by ale, že jejich Bůh Hospodin je dobrý, nejvýš slitovný a milosrdný.

Pro připomínku vám si projděme „letem světem“, co jednotlivé ženy mohly evokovat v myslích židovských čtenářů. TÁMAR. „Juda (zplodil) Farese a Záru z Támary.“ (Matouš 1:3a) Támar byla nejprve Judova snacha. Vzala si Judova nejstaršího syna Era. Když ten, bezdětný, zemřel, měl si podle švagrovského práva vzít Támar Erův bratr, další syn Judy, jménem Onan. Ten měl zplodit pro svého zemřelého bratra potomka, který by dostal dědictví a zachoval rod. Onan to však odmítl pro bratra udělat a pokaždé, když měl spát s Támar, nejprve „vypouštěl semeno na zem“ (Genesis 38:9), aby Támar neotěhotněla. To nebyl sexuální hřích, ale hřích nevěrnosti a závisti. Onan proto také zemřel. Juda se zdráhal dát Támaře svého třetího, nejmladšího syna. Nejprve jí ho slíbil s tím, že musí nejprve dospět, ale pak jí ho stejně nedal – bál se, že by také umřel. Támar se proto rozhodla splnit své poslání ženy a zachovat potomstvo přímo s Judou, svým nezodpovědným tchánem. Přestrojila se za nevěstku, a když Juda cestoval ke střihačům ovcí, nabídla se mu po cestě, aniž by ji on poznal. Spala s ním a jako zástavu za platbu si od Judy vyžádala jeho pečetidlo a hůl. Támar otěhotněla (měla zmíněná dvojčata Farese a Záru), což bylo Judou a lidmi z jeho okolí považováno za smilstvo, které se trestalo smrtí. Juda by se tím Támar zbavil, ale ona mu poslala jeho pečetidlo a hůl se vzkazem, že patří muži, se kterým je těhotná. Juda se chytil za nos a uznal, že pochybil a že Támar je spravedlivější než on.

Co RACHAB? Čteme, že „Salmón měl syna Boaze z Rachaby.“ (Matouš 1:5a) Rachab byla „plnohodnotnou“ jerišskou prostitutkou. Podle Mojžíšova zákona tak neměla místo ve vyvoleném národě Izraele. Ale ona pomohla Izraelským zvědům uprchnout z Jericha, a tak byla s celou svou rodinou zachráněna, když bylo poté Jericho dobýváno Izraelci v čele s Jozuem. Později se Rachab stala matkou zbožného Boaze. Ten zasahuje do příběhu další zmíněné ženy.

RÚT. „Boaz (zplodil) Obéda z Rút.“ (Matouš 1:5b) Copak o to, Rút byla příkladná žena, oddaná a věrná až na smrt. Původem byla z Moábu, ale uvěřila Hospodinu a připojila se k Jeho lidu. Ovšem moábčané byli v očích Izraelců hodni opovržení. Proč? Byli totiž potomky Moába, syna zplozeného z incestu. Možná si pamatujete Lota, který byl se ženou a dvěma dcerami zachráněn ze Sodomy před její zkázou. Lotova manželka se po cestě pryč ohlédla a proměnila se v solný sloup. Později se obě dcery rozhodly zachovat mužské potomky ze svého otce Lota. Opily ho a spaly s ním. Té starší se narodil právě Moáb, což znamená zplozený z otce (viz Genesis 19:37). A Rút byla právě moábčankou; původem patřila k národu, který vzešel z incestu. A přesto se stala prababičkou pozdějšího izraelského krále Davida.

Významná nepřesnost na obraze Jean-Léona Gérômeho: na střeše domu byl David, nikoli Batšeba! ;-)

Jakkoli byl tento král zbožný a bohabojný, nebyl uchráněn vlastnímu hříchu. Čtvrtá žena, zmíněná Matoušem v rodokmenu Ježíše, byla BATŠEBA, která ani není uvedena jménem, ale vztahem ke svému prvnímu muži. „David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy.“ (Matouš 1:6b) Jak známo, David zneužil své moci a hodnosti krále, takže když spatřil koupající se Batšebu a zatoužil po ní, pozval si k sobě a spal s ní. Batšeba z tohoto cizoložství otěhotněla, což chtěl David zakrýt různými intrikami, které nakonec vedli k tomu, že muže Batšeby, věrného Uriáše, nechal osamělého zemřít v bitvě. Později hluboce litoval svého zločinu a Bůh mu odpustil. Avšak jejich syn vzešlý z cizoložství krátce po porodu zemřel. Až později se Davidovi a Batšebě narodil Šalomoun, který dál nesl zaslíbení velkého davidovského krále.

Všechny tyhle ženy nějakým způsobem poukazovaly a odkazovaly na selhání mužských předků

Ježíše a jejich příbuzných. Není bez zajímavosti, že ta selhání se vždy dotýkala plození potomků, ke kterému došlo za podivných okolností. Jako by si Matouš připravoval půdu pro poslední z žen, které zmiňuje v rodokmenu Krista. A tou je MARIE. „… Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus.“ (Matouš 1:16b) I ona, chudá neznámá dívka, počala svého prvorozeného za velmi zvláštních okolností, jak následně Matouš popisuje: počala bez muže, z Ducha svatého (Matouš 1:18)! Tím vším Matouš svým čtenářům ukazuje, že Bůh často v historii svého lidu jednal neobvyklým způsobem a skrze nepravděpodobné osoby, u kterých bychom to nečekali. A zároveň podtrhuje fakt, že Mesiáš přišel z pokolení padlých lidí, kteří přesto věřili a doufali v Boží milosrdné konání uprostřed nich.

To Boží jednání bylo završeno v Ježíši, který se nám stal spravedlností i posvěcením. Stal se nám Pánem nad šabatem, naším odpočinkem. Neboť On naplnil Zákon, takže v Něm jsme ho naplnili i my. Navzdory svým selháním, navzdory své minulosti, navzdory své nedokonalosti patříme i my v Kristu k Božímu lidu – v tomto světě pronásledovanému, v nebesích navěky oslavenému. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly