Return to site

30 let svobody

2. Korintským 3:17 … „Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.“

· nedělní

Přátelé a nadšenci do života ve svobodě –

Dnes je 17. listopadu 2019 a my, občané České Republiky, si připomínáme 30 let od „sametové revoluce“. 30 let svobody. Bezesporu dnes uslyšíte na různých místech po celé republice proslovy a vyjádření významných osob na téma „svoboda“. V diskusích se bude debatovat o tom, co nám vlastně přinesla svoboda od komunistického režimu, jaká pozitiva, jaká negativa. Lze očekávat, že i z kazatelen v kostelích a katedrálách se bude dnes mluvit o svobodě – o jejích formách a o jejím významu pro člověka. Nejinak tomu bude i nyní zde. Ale protože jsem se v posledních dvou měsících intenzivněji zabýval otázkami spojenými s manželstvím – sloužil jsem bohoslužby při ustanovení manželství a předtím se setkával s novomanželi u přípravy k manželství – všiml jsem si jisté paralely, podobnosti mezi životem ve svobodě a životem v manželství. Pokusím se vysvětlit tuto podobnost a možná nám to pomůže více si vážit obou těchto skutečností.

Na podzim roku 89 jsem byl na gymnáziu a pamatuji si, jaká atmosféra tehdy, po listopadových událostech, ve společnosti panovala. Všude bylo patrné nadšení lidí ze změn k lepšímu, které naši zemi čekaly; lidé byli plni naděje a očekávání. Projevilo se to i na vztazích mezi lidmi, které byly díky všeobecnému veselí najednou vřelejší, milejší a laskavější. Lidé jako by měli k sobě blíž. Dokonce i na ulicích se lidé zdravili a objímali, i když se často ani neznali.

Něco podobného zažíváme, když vstupujeme do manželství. Pořád jsme zamilováni až po uši a těšíme se na všechno, co nyní spolu s manželem či manželkou zažijeme. Svůj protějšek vnímáme jako „to nejlepší, co nás potkalo“. Sršíme superlativy a zdrobnělinami na adresu svého protějšku. Jsme si jistí, že nám bude všechno společně šlapat bez problémů, že se vždycky na všem v klidu dohodneme. Jsme plni plánů na vybudování úžasného domova, šťastného hnízdečka pro nás a naše děti.

Uplyne 30 let. Dlouhá doba. To bezbřehé nadšení z počátečních let manželského života kamsi vyprchalo. Během těch tří dekád došlo k vystřízlivění. Odhalovali jsme totiž i stinné stránky svého protějšku. Zjistili jsme, že všechno není růžové, že na manželství je třeba pracovat, aby dál přinášelo potěšení oběma, že je pro něj třeba mnohé obětovat, že bez notné dávky velkorysosti, trpělivosti a odpuštění se člověk v manželství snadno zasekne na mrtvém bodě. Ta, pro kterou bych kdysi „snesl modré z nebe“, se stala tou, pro kterou je mi zatěžko „házet ponožky do špinavého prádla“…

Nestalo se něco podobného s naším životem ve svobodné zemi? Nedošlo po těch 30 letech i zde k určitému vystřízlivění? Nadšení vyprchalo, mnohá očekávání se nenaplnila. Podle průzkumu si zhruba třetina lidí u nás, starších 40 let (tj. pamatujících si život za socialismu), myslí, že před rokem 89 se žilo líp. Zjistili jsme totiž, že i v době svobody a demokracie jsou k sobě lidé zlí, jako byli dřív; že jsou lhostejní, mocichtiví, chamtiví, že podvádějí (jenom jinak), využívají druhého k vlastním ziskům, že se derou na vrchol „přes mrtvoly“, že si závidí a nepřejí si, že na sebe hází špínu. Kam se podělo to objímání na ulicích? A dokonce i ve svobodné zemi jsou lidé přepracovaní, trpí depresemi, zažívají rodinné krize. Zkrátka, i přes změnu státního systému zůstal člověk ve své podstatě člověkem, padlým tvorem. Nově nabytá svoboda od totalitního režimu neznamenala duchovní osvobození člověka: nepřinesla svobodu od hříchu, od vlastní slabosti, od touhy po moci, po bohatství, po uznání, od zakódované lidské sebestřednosti.

Není pochyb o tom, že „Sametová revoluce“ přinesla mnoho změn k lepšímu životu – vzpomeňte na TV spot: přinesla možnost cestovat, studovat, říkat svůj názor, podnikat, tvořit, volit, věřit, pomáhat, atd. – a to vše beze strachu, bez nesmyslných omezení, bez cenzury. Ovšem k tomu, aby byl člověk proměněn na duchu, aby neupadal do všech těch nástrah, které rezonují s jeho žádostivostí (bez ohledu na režim), aby svým způsobem „objevil sám sebe“, k tomu potřebuje daleko větší zásah. K tomu potřebuje osobní „kristovskou revoluci“. Ano, kristovskou, protože ji působí slova, která Ježíš Kristus pronášel, a umožňují činy, které Ježíš Kristus vykonal.

Ježíš: „Pravda vás učiní svobodnými.“

Ostatně to Ježíš sám říkal, jak stojí v Janově evangeliu: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ A po chvíli dodal: „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“ (Jan 8:31-36) Ježíšova slova mají moc shůry osvobozovat nás od jakéhokoli strachu z lidí a místo toho nás naplňovat bázní a úžasem z Boha. Ježíšova slova odhalují pravdu – smutnou pravdu o nás samých i radostnou pravdu o Bohu, který nás přese všechno miluje, který nás s velkou sebeobětí vykoupil, který nás zbavuje pout zajetí vlastního já jakožto boha, jehož vůle se musí dít. Jen když nás osvobodí Boží Syn, svobodně nám sloužící a svobodně se obětující za nás, potom jsme skutečně svobodni.

Ačkoli se mnohým lidem zvenčí zdá, že v Kristu je člověk svázán mnoha příkazy a omezeními, že v Kristu není svoboda, opak je pravdou. Je to proto, že v Kristově sebedávající lásce nacházíme své „původní prostředí“, pro které jsme byli stvořeni. Je to jako s rybou: její svoboda není v tom, že si vyskočí na suchou zem (s představou, že si přece může žít, kde chce a jak chce). Ne, její svoboda je ve vodě, kde se může volně pohybovat. To zdánlivé omezení na vodu ji přináší svobodu života namísto trápení a smrti.

Nebo jiný příklad: auto, které jezdí na benzín. Svoboda není v tom, že si do něj můžu lít, co chci, třeba naftu nebo vodu s cukrem. Protože pak nebude správně fungovat. Svoboda je v tom, že do něho liji správné palivo, abych s ním pak mohl volně jezdit. Vnitřní, duchovní svobodu v Kristu zažíváme v prostředí Boží lásky, pro které jsme byli stvořeni, a s palivem Boží lásky, se kterým správně fungujeme. Možná nás to omezuje – ale pouze od toho, co nám i druhým přináší zkázu a zmar.

Přátelé: Dnes si připomínáme a slavíme 30 let života ve svobodném státě. To, že všechno není růžové, že svoboda v naší zemi neznamená automaticky „ráj na zemi“, to si asi uvědomujeme všichni. A jedna z běžných reakcí na toto zjištění je apelovat víc na lidi. Připomínat jim, že svobodu je potřeba spojovat s odpovědností (za sebe i za lidi kolem mě), s morálkou (hledat, co je dobré pro společnost, nejen pro mě), s pracovitostí (lepší životní podmínky nerostou na stromě), s čestností (dělat správné, i když se nikdo nedívá) a s úctou k druhým lidem (ne každý je na tom jako já).

Ačkoli jsou to pravdivá tvrzení, nemyslím si, že takové výzvy přinesou hlubší a dlouhodobější účinek. Je to podobné, jako byste udíleli rozkazy mrtvému, nebo křičeli na hluchého. Protože jedině Kristus Ježíš může – i skrze naše svědectví o Něm – říct duchovně mrtvému: „Pravím ti, vstaň!“ (Marek 5:41, Lukáš 7:14) Jedině Kristus může říct duchovně hluchému: „Effatha, otevři se!“ (Marek 7:34) Jedině tam, „kde je Duch Páně“, Duch Pomazaného v lidech a mezi lidmi, tam „je svoboda“ (2. Korintským 3:17). Jedině tam může Bůh vytvářet „střípky nebe“, jedině tam přichází „nebeské království“ mezi nás.

Děkujme Bohu za svobodu v zemi a prosme Boha za svobodu v nás. Amen.

Zde si můžete poslechnout nebo stáhnout audio nahrávku tohoto kázání ve formátu mp3:

- verze KÁZÁNÍ

- verze KÁZÁNÍ S MODLITBOU

All Posts
×

Almost done…

We just sent you an email. Please click the link in the email to confirm your subscription!

OKSubscriptions powered by Strikingly