Milí přátelé!
Máme už léta na zahradě strom meruňku. Je to asi 5 let, co jsme z ní naposledy sklízeli úrodu. Toho roku byla opravdu obalená meruňkami. Jedli jsme je, zavařovali je, dávali je známým i neznámým kolemjdoucím. Jenže od té doby nic! Když tedy pominu ty tři meruňky před čtyřmi lety a dvě před dvěma. Sice jsme prořezávali korunu stromu, zbavovali ho nadbytečných větví, ale to nepomohlo. Každý rok na jaře byla meruňka obalená květy, koruna bzučela jako včelí úl, ale když udeřil jarní mráz, květy zmrzly a žádných sladkých plodů jsme se na podzim nedočkali. Loni koncem března rozkvetlou meruňku dokonce pokryl přes noc sníh! Takže jsme z ní opět nic nesklidili. A tak rozmýšlíme, co s tou meruňkou dál: zda ji porazit, nebo vydržet a dát jí další šanci, ještě jeden rok. A mezitím ji zkusit nějak podpořit a ochránit před jarním mrazem…
Určitě si necháme poradit od těch, kdo tomu rozumí. Ale to není ten důvod, proč zde o tom mluvím. Ten důvod je ten, že něco podobného vyprávěl kdysi dávno i Ježíš svým učedníkům, žákům, kteří se chtěli dozvědět víc o Bohu a o Jeho vztahu s lidmi. Ježíš ke svému vysvětlování používal někdy krátká, jindy delší přirovnání, mini-příběhy, kterým se říká podobenství.
Neplodný (?) fíkovník
My jsme si dnes jedno četli: bylo o tom, jak jistý člověk vlastnil vinici, byl tedy její majitel, a na ní měl zasazen fíkovník. Chtěl mu dopřát to nejlepší, co měla i na vinici vysazená vinná réva: dobrou půdu, hodně slunce, vláhu. A pravidelně po tři roky k fíkovníku chodil, aby natrhal zralých plodů. Tam, kde Ježíš žil, fíkovníky obvykle plodily dvakrát, někdy i třikrát do roka! Ale tenhle fíkovník v Ježíšově příběhu po celou tu dobu ze sebe „nevymáčkl ani fík“.
Majitel vinice si proto zavolal vinaře, správce, který se mu o vinici staral, a řekl mu: „Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?“ Vidíme, že majitel vinice navrhoval rozumné řešení: zatvrzele neplodný fíkovník vykopat ze země. Nejen, že sám nepřinášel užitek, ale dokonce zabíral místo v zemi, ze které bral živiny a vláhu. A zbytečně! Místo něj tam mohlo růst něco jiného, něco užitečného, co ponese úrodu.
Jenže vinař se za fíkovník přimlouval a řekl: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.“ Vinař nerozporoval fakt, že fíkovník je jalový. Navrhoval ale počkat ještě jeden rok a slíbil dát mu zvláštní péči: okopat ho, zkypřit půdu kolem něj, zbavit plevele, přidat hnojivo. Co jen víc by fíkovník mohl potřebovat? Pokud tedy ani to nepomůže a i další rok bude bez fíků, čeká ho právem vytnutí a zkáza.
V tomto Ježíšově vyprávění o fíkovníku na vinici vidíme jakési dva proudy, dva směry, zdánlivě působící proti sobě, ale ve skutečnosti míří stejným směrem. Vidíme jednak touhu majitele vinice po plodech, po zralých fících, po úrodě. Pochopitelně, proto fíkovník pěstuje! A pak vidíme trpělivost od vinaře a jeho snahu dát ještě šanci a přidat další péči v naději, že přinese kýžený výsledek. Ovoce pro svého majitele.
Fíkovník a Izraelci
Jak jsem říkal dříve, Ježíš na svých příbězích vysvětloval, jaký Bůh je vůči lidem. Na tomto podobenství ukazuje, že Bůh má od lidí očekávání, jako měl majitel vinice od fíkovníku. Čeká plody, plody své péče a práce s lidmi. Ale má také s lidmi trpělivost, velikou trpělivost, zvláště když se za ně někdo přimlouvá. Vzpomeňte na Mojžíše, jak jsme si dnes četli z knihy Exodus kapitola 32, jak se přimlouval za Izraelce u hory Sinaj, když se odvrátili od Hospodina a postavili si a uctívali zlaté tele. Bůh je nezničil, ale dal jim ještě další šanci a pak další a další.
Právě Izraelcům ve své době Ježíš vyprávěl své podobenství. Jim bylo určeno jako prvním. Oni byli zvláště vyvolený národ, o který se Bůh staral jako o žádný jiný národ: rozmnožil je z jedné rodiny; vysvobodil je z otroctví v Egyptě; dal jim svůj Zákon na deskách; žehnal jejich působení mezi národy; posílal k nim své proroky, aby je napomenuli, když bloudili; vychovával je, … to však víceméně nepřineslo žádné trvalé ovoce. Jen vnější, povrchní zbožnost…
Bůh tedy poslal svého Syna Ježíše na znamení své nejvyšší péče a starosti o svůj lid, obrazně o svůj fíkovník. V Ježíši měli poznat slíbeného Mesiáše, vyvoleného Svatého, svého Zachránce, přilnout k Němu v důvěře a nechat se Jím vést v novém životě. Ježíš přitom říká, že pokud ani to nepovede k úrodnosti jejich života, potom budou i oni Bohem vyťati a zavrženi.
Fíkovník a my
Ovšem v širším smyslu můžeme nahlížet na zasazený fíkovník jako na sebe, na každého z nás. I když nejsme původem Izraelci, i o nás se Bůh staral a stará. A také nám dal svého Syna Ježíše, nám se narodil Spasitel. To abychom i my v Něm nalezli odpuštění svých vin, abychom v Něm skončili svůj „starý život“, který se točil kolem nás, a začali s Ním žít nově, svobodně, s Ním na trůnu ve svém srdci. Ježíš nám k tomu daruje svého Ducha svatého, který v nás ponese ovoce.
Jak se o tom zmiňuje apoštol Pavel ve svém dopise: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ A dodává: „Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.“ (Galatským 5)
Dokud je čas
Ježíšovo podobenství nás přitom učí, že Boží milující náruč nebude otevřena věčně. Pokud Jeho vstřícnost, Jeho náklonnost, Jeho dvoření se nám, Jeho pozvání k Němu na hostinu nepřinese u někoho kladnou odezvu, nebude dotyčný v Jeho království „kazit i tu zem“. Kéž proto každý z nás přestane vzdorovat Božímu volání a působení. Kéž si vezmeme k srdci, co říkal kdysi prorok Izajáš: „Hledejte Hospodina, dokud je možno Ho najít, volejte Ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouštím mnoho.“ (Izajáš 55:6-7)
Přátelé, někdy jste možná slyšeli od někoho, ke komu jste byli velmi shovívaví: „Máš se mnou ale svatou trpělivost“. Také paní učitelky ve škole mají až „svatou trpělivost“ s dětmi. A Bůh má svatou trpělivost s námi. Ale i ta má své meze. Celý náš život – nevíme, jak dlouhý – je dobou této Boží trpělivosti, dobou Jeho milosti. Snad ji nepromarníme; snad poneseme ovoce Bohu, jako naše meruňka snad opět ponese ovoce nám.
Amen.